Nesvéprávná

Zahlédla jsem ji z okna, jak podupává před vchodem. Za roušku poděkovala, ale mračila se a gumičky si vztekle natáhla za uši. Cestou do obchodu potichu nadávala. 

„Máte dost dřeva? Chodíte do lesa? Brikety teď nikde neseženeme.“

U pokladny sekla s taškou a promluvila příliš hlasitě, jako vždycky.

„Na tohle se můžu vysrat.“

„Co se děje? Proč se zlobíte?“

„Vaděj mi ty roušky, nepoznám, jestli se mi lidi posmívaj, nebo jsou naštvaný.“  

Vyšly jsme před sámošku a já si nadzvedla roušku tak, aby pod ni viděla. Usmála jsem se a stáhla ji zpátky. Udělala to samé. Pak si hodila batoh s nákupem na záda a vyrazila svižným krokem k domovu. Do jedné místnosti bez koupelny a záchodu. Na nová kamínka budeme muset ušetřit. U prvního odpadkového koše zahodila roušku vzteku a zapálila si cigaretu. Na obličeji jí zůstal strach.