Senoseč

Nejstarší muž byl tenkrát skutečná hlava rodiny. Moc toho nenamluvil, ale už několik měsíců mne pozorovaly jeho živé, velmi světle modré oči. S Hedvikou jsem byl zasnoubený, ale o veselce se ještě nemluvilo. Byl jsem chudý ženich, proto bylo třeba zhodnotit jiné moje přednosti. Ve vlahém letním večeru jsme se loučili u branky, ústy zaklesnutí jeden do druhého, když se ozval stařečkův hlas.

„Tak Honzíku, ráno přijď na půl šestou, půjdeme spolu kosit.“

Byla to pro mne pocta. Už po páté hodině jsem podupával na zápraží. Zlaté ráno se vylíhlo z mlhy a vlhká tráva přikládala obklady na mou nervozitu. Došli jsme na louku, kde už čekali další kosáci. Ranní pozdravení nám kradla od úst ozvěna.

„Tak to je náš Honza, hoši.“ Pronesl stařeček pyšně. „Pustíme se do toho.“

Ozvalo se souhlasné zamručení a nejméně deset párů očí mne poplácalo po ramenou.

Začali jsme. V pohybech starého šlachovitého muže se snoubila verva s grácií. Čirá radost se na něco takového dívat. Postavil jsem se do řady vedle něj. Na povel se i ostatní kosáci začali rozmachovat. Otavy nám padaly k nohám jak zamilované ženy. A v tom lup. Nabral jsem krtičinu velikou jak dýně. Kosa jen smutně zazpívala. Stařeček se významně ohlédl a znovu nasadil. Chvilku jsem držel tempo, ale po pár metrech jsem zrudl studem začátečníka. Nechtěl bych být v tu chvíli krtkem. Stařeček mávnutím ruky zastavil pohyb země. Nikdo se nepohnul ani nepromluvil, dokud stařeček nevytáhl pomalým pohybem ocílku schovanou za opaskem. Brzy jsem byl víc zpocený z té ostudy, než z práce. Když jsme se vraceli, stařenka čekala na zápraží. Její laskavý úsměv mi vrátil chuť do života.

„Tak jak to šlo, chlapi? Pojďte si na štamprli.“

Stařeček neodpověděl ani nezpomalil. Rozvážným krokem mířil dál do stodoly. Jen maličko pootočil hlavu, udělal - pffffuj a uplivl si.

Stařenka mě pohladila po tváři a za rukáv mne táhla do sednice.

„Pojď hochu, pojď, Hedvika už čeká s obědem. Zkus starého pozvat na fotbal.“