jeden z těch dnů

Byl to jeden z těch dnů... kdy tě opuští víra v sama sebe.

Ne, že by sis nevěřil... Nevěřil jsi v sebe sama. 

Ve svou existenci.

Prětržená kazetová páska, co sebou jen tak mlátí. Furt dokola.

Chladné, bolavé ráno.

S těžkým vzduchem vdechuješ splín.

Celý ten cyklus dne.

Opakující se pozdravy, letmé úsměvy, zdánlivě bezcenné nucené konverzace.

Vysilující snaha se přinutit ještě chvíli fungovat, by se dala rovnat se smrtí.

Vidíš to před sebou. Te známej tunel. A nakonci dveře.

Ne. Neslyšíš anděly. Ale kroky. Tvý kroky. Ten úsměvnej zvuk bosejch nohou na dlaždičkách.

A konečně ty dveře.

Od tvýho vesmíru na míru.  Vesmíru z papíru.

To dny začínají a končí zrovna u mejch dveří???

Všechno zrudne.

Když zavřeš oči a natočíš se ke slunci. 

Přijimáš  to hřejivé objetí paprsků...

A v slzách se usmíváš.

Jediné objetí. 

Jediné bezbolestné.

Sedím za garáží a pozoruji malé ptačí pírko přichycené na vysychajícím plevelu, prorůstajícího z dlažebních kostek.

Pohyby.

Každého jednotlivého stébla trávy.

Každého květu.

Zrnka prachu.

Letící ( noční) můry.

Zelené nádechy.

Modré myšlenky.

Bezcílné přemítání.

O zmrtvýchvstání.