Pomník

 

„Pomník obětem třetí světové války.“

Chlapec pohlédl na šedý mramor, načež se otočil k otci.

„Co je to vlastně ta válka, tati?“

„Válka je čas, kdy lidé zabíjejí ty, s kterými by si v době míru mohli dát pivo.“

Kluk zamyšleně přišel až ke kameni a prstem přejel po několika písmenech.

„Co je tam napsáno?“ zeptal se, zatímco zíral na rýhu na svém ukazováčku.

„Jsou tam jména obětí. Bohužel ne všech.“

„Přečti mi nějaké.“

„Pravda.“

„A dál?“

„Rozum. Lidskost. Naděje. Láska. Víra… Ve jménu těch nejušlechtilejších hodnot jsou mnohdy páchány ty nejhorší zločiny, řekl si tiše pro sebe.

„Chtěl bych být jako oni.“

„Cože?“

„Jako ti holubi,“ řekl chlapec a ukázal rukou na oblohu. „Chtěl bych také létat. I ty jsi létal.“

Otec přikývl.

„Proč už nelétáš?“

„Je mír.“

„Aha. A kdyby byla válka–“

„Je mír.“

„Co jste museli udělat pro to, aby byl dnes mír?“

„To samé, co chtěl nepřítel udělat nám. Jen o něco dříve než on.“

„A co to bylo?“

 

Záblesky, rostoucí hřiby, celá města v plamenech.

Otec mlčel.

„Tati?“

Když se nedočkal odpovědi, sklopil hlavu. Vzápětí si všiml, že vedle jeho boty cosi leze.

„Jé, to je ale hnusnej brouk! Určitě bude jedovatej!“ vykřikl a ihned jej zašlápl.

Otec napřáhl ruku, ale pak ji zase spustil k tělu.

„Proč vlastně lidé zabíjejí ostatní, tati?“

„Někdy proto, že mají strach.“

„Strach? Z čeho? Jé, zase ten jedovatej brouk!“ řekl a rozmáčkl hmyz botou. „A tady je dal–“ než stačil znovu dupnout, dostal od otce pohlavek.

„Ten brouk jedovatý není, takže ho zašlapávat nebudeš. Rozumíš?“

„Hm,“ odvětil kluk naštvaně, zatímco si mnul tvář.

Otec si povzdechl a chvíli bylo ticho.

„Je dobře, že ten pomník postavili.“

„Ano, to máš naprostou pravdu. Díky to–“

„Můžeme se tak schovat do jeho stínu. Na slunci už je totiž strašný horko,“ řekl chlapec a stoupl si vedle pomníku. Otec naprázdno polkl.

„Zabil jsi hodně lidí, táto?“

„Ano.“

„A plakali?“

„Někteří zřejmě ano. Pokud to stihli,“ řekl si tiše pro sebe. „Já jsem jejich pláč ale nikdy neslyšel. Jen ten tvůj.“

„Aha,“ řekl kluk zamyšleně a zadíval se na holuby sedící na pomníku.

„Hajzlové vopeřený!“ vykřikl kdosi. Chlapec se otočil a uviděl skupinu výrostků, z nichž ten nejstarší mrštil po ptácích kamenem. Zasáhl jím jednu bílou holubici přímo do křídla, načež pták spadl do záhonu vedle pomníku.

„Tati!“

„HEJ!“ zařval otec na výrostky. Ti se lekli a okamžitě utekli.

Kluk vzal zraněnou holubici opatrně do ruky.

„Proč po ní hodil ten kámen? Vždyť mu nic neudělala,“ řekl chlapec a několikrát holubici pohladil.

„Ti brouci ti taky nic neudělali, a přesto jsi je zašlápl.“

„Ale to byli jen malí brouci.“

„Z bombardéru by se ti taky všechno zdálo malé.“

„Bude moci létat?“ zeptal se a položil holubici na zem. Ta se pokusila vzlétnout, ale neúspěšně.

„Tati, ona nemůže létat!“

„Vezmeme ji k nám domů a tam se o ni postaráme.“

„Já se o ní klidně budu starat sám.“

Otec se usmál a pohladil syna po hlavě.

„Teď mě napadlo, že kdyby tu ten pomník nestál, tak by si ta holubice na něj nesedla a žádnej kámen by ji nezasáhl.“

„Kdyby nebyla válka, tak by tady ten pomník stát nemusel.“

„Hm. Tati, hele, támhle jsou zas ti kluci!“

Výrostci se o něčem bavili a hlasitě se při tom smáli. Pak jeden z nich vzal ze země kámen a začal se rozhlížet po nějakém cíli. Nato chlapec sebral kámen vržený po holubici a začal s ním výrostkovi hrozit. Oba dva se na sebe chvíli mračili, až nakonec vůdce party hvízdl, načež celá skupina odešla.

„Říkal jsem si, jestli mám ten kámen vůbec vzít do ruky, když to byl ten, který zasáhl holubici.“

„Kdo myslíš, že je špatný? Kámen, nebo člověk, který ho hodil?“

Chlapec se na kámen chvíli díval a pak si ho vložil do kapsy.

„Radši si ho nechám, kdybych zas potkal ty kluky. Nechci, aby trefili dalšího ptáka.“

Otec se usmál.

„Půjdeme už domů?“

„Můžeme.“

„Tati, myslíš, že ta holubice bude zas moci létat?“

Otec se zamyslel.

„Věřím, že ano,“ řekl po chvíli.

„Já taky. Ale bojím se, že ti kluci zase ublíží nějakému holubovi.“

„To se může stát. Bohužel není v našich silách ochránit všechny ptáky.“

„To je škoda.“

Otec a syn se pomalým krokem vraceli k domovu, když v tom na ně zakřičel nějaký postarší pán.

„Dobrej, neviděli ste někde poblíž takovou bandu parchantů? Házely šutry po mym kocourovi a vnukovi, hajzlové jedni.“

„Teď ne, pane,“ promluvil chlapec, „ale na náměstí trefili kamenem tuhle holubici,“ řekl a ukázal ji pánovi.

„Svině, až je potkam, tak jim ukážu, a policajti jim pak určitě taky daj za vyučenou.“

„V to doufáme.“

Otec s chlapcem se na sebe usmáli a pokračovali v cestě k domovu.

„Tati, kdyby ta holubice už nikdy nemohla létat, necháme si ji?

„Ano.“

„Super. A kdyby nám umřela, postavíme jí pomník.“

 

---