Kompost

Občas se toužím vrátit a nebo předvěhnout čas...

Krásné podzimní ráno, konec září. Slunce jiskřilo a předvádělo se v celé své upadající kráse. František hladil očima cukrem naducané švestky a rudě se lesknoucí jablka. Zahrada, jeho radost i pýcha zároveň. To by se mu dalo přečíst z vrásčitého opáleného obličeje jako ze slabikáře. Každý kořen mu tady říkal pane několik desítek let. Ideální čas na kopání brambor. Ani teplo, ani zima. Klid a notoricky známé zvuky. Kdákání, kokrhání, štěkání doprovázené zvonkohrou nádobí ve dřezu a houkáním vzdáleného vlaku. Dnes budou brambory na loupačku. Tvaroh, čerstvé máslo, sůl… Sliny se mu začaly sbíhat v puse, i když teprve před chvilkou posnídal.

František už chodil o berlích. Nohy mu nesloužily tak, jak by měly, ale elánu ještě neubylo. Přijal klacky do služby, jako by to byly další dvě končetiny. Většinu práce zvládl sám, se zbytkem mu o víkendech pomohl Jenda. Už na něj taky všechno přepsal. Jednou tady bude hospodařit sám. Teď maká a poslouchá. Dědovy rady by mohl naložit na traktor a rozvážet je po vesnici. V bystré hlavě se za osmdesát čtyři let nahromadilo pořádné moudro. 

František opřel berle o kůlnu, vzal si motyku a přes rameno přehodil bílý plátěný pytel. Vydal se pomalu přes zahradu k políčku, o kterém každý rok s Libuškou prohlašovali, že už ho nechají Jendovi. Kolébal se na svých bolavých nohách jako kačena. Ani soused Standa na tom nebyl o moc lépe. Však na sebe často volali, že přeci nemusí ve svém věku stát, k té práci si mohou klidně lehnout. Stáří je třeba brát s humorem. A tak tam leželi na staré dece v záhonu a pleli hrášek nebo jednotili mrkev. 

Cestička se vinula mezi stromy až ke kompostu, vyhloubené jámě, do které každý rok naházeli všechno spadané listí. Něco jako mělký hrob. Stačí to trochu zasypat hlínou a na jaře z toho bude krásný lehoučký substrát na muškáty. Ale to až v říjnu, až bude všechno pohrabané. V tom si Franta zakopl jednou nohou o druhou a než se nadál, už ležel v kompostu na zádech. Spadl do měkkého a leželo se mu jako v peřinách. Jak jen z té voňavé tlející nádhery vstát? Motyka zůstala na cestičce a děda se válel jako velký černý brouk na krovkách, ne a ne se otočit na břicho. „Liduško, Liduškooo…“ Chvíli zkoušel volat na manželku, ale pak pochopil, že ta se z vesnice jen tak nevrátí. Dnes byl totiž den, kdy na náves přijížděla Marta, pojízdná prodejna. Než si babky všechno řeknou, on se promění v hnědé uhlí…

František se uklidnil, zahrabal se víc do listí, aby mu nebyla zima, a díval se na modrou oblohu. Letadla tam křížem krážem rýsovala bílé linky. Zalitoval, že si nevzal do kapsy placatku se svou oblíbenou pálenkou, to by tu klidně vydržel až do oběda.

Když se Liduška vrátila domů s plnou taškou jídla a plnou hlavou nových informací, uviděla jen otevřené dveře a kočky natažené v síni. Franta nikde. Vydala se proto do zahrady. Hned ji upoutaly berle opřené o nebezpečně se naklánějící kůlničku. Snad nesedí u Standy na zápraží s pálenkou, ožrala starej. V tom uviděla Františka zasypaného listím, ruce složené na břiše, oči zavřené. V Lidušce by se krve nedořezal. „Fando, proboha, Fando, co se ti stalo?“ vykřikla s hrůzou v hlase a klasicky lomila rukama. Děda vypadal jako mrtvý. Lídě se valily z očí slzy. Skoro neviděla. Neváhala ani chvilku a vlezla za manželem do kompostu a začala s ním třást. Ten se probral, zamrkal a hned spustil: „To je dost Liduško, že jdeš. Jistě táhneš domů celou fůru drbů, proto ti to tak trvalo. Už jsem měl dlouhou chvíli, asi jsem si trochu zdříml. Představ si, bylo mi tu teplo. Vzpomínáš si, co jak jsem ti četl v novinách o tom bioplynu? Tak teď to tady zkouším v praxi.“

„Polez ven, nebo nás tady rovnou zahrabou. Tys mi teda dal!“

„Pomoz mi, Liduško, jdeme domů  Už se těším domů. Však nám ty brambory ze řádků neutečou.“

Podpírali se v tom slunečném dni jako dvě staré jabloně na konci zahrady. Byla by to krásná fotka, pomyslel si vdovec Standa ležící u záhonu s cibulí. 

Z chalupy se linula vůně čerstvě uvařené kávy, až se z toho muškátům na oknech motaly hlavy. Kočky i nákup se válely na zápraží. Teplý podzimní den se opájel vlastní nádherou.

„Kde se flákáte, staroušci? Přijel jsem vám pomoct se zahradou a vůbec nechci slyšet tu vaši odrhovačku, že to zvládnete sami.“ Než Liduška uložila věci do špajzu, z kuchyně se už ozýval smích a cinkal porcelán.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---