Myšlenky na dobrou noc 2

Takhle snaha nevypadá. Je pravda, že jenom tak proplouvám životem jako ty mraky nade mnou, jenže jsem nikdy nedostala pořádný impulz. Cítím, že jsem v pasti. Musím se udržet v bezpečí, a proto nemůžu udělat krok do neznáma. Alespoň jednou bych chtěla vejít do místnosti a cítit, že jsem světlo, na které všichni čekají. Mohla bych být, akorát mi chybí ta dávka sebevědomí. Charisma činící dívku výjimečnou. Ale to já nikdy neměla a mít nebudu. Už ne jenom ten vztah, už i já si přijdu vytržená z reality. Jako by se zastavil čas. Jako by všechno zůstalo na svém místě, ani ten vzduch se nepohne. Dusím se tady. Vždycky jsem měla tolik snů, ale teď už vůbec nesním, jenom jsem, pořád stejná na stejném místě. Vlastně nejsem úplně stejná. Má osobnost bledne, jestli mi teda vůbec nějaká zůstala. Nikdy jsem neměla problém, že bych nevěděla, kdo jsem nebo co chci, ale posledních pár měsíců jsem se ztratila. Ztratila ve stejných dnech, stejných větách, stejných lidech. Promarnila jsem dost podstatný kus svého dospívání. Ostatní hledali hranice, rovnováhu a já trčela doma. Bez přátel, bez života. Sice jsem později našla svoje místo, ale s příchodem do nové práce jsem ho zase ztratila. 

Viktor mi nerozumí. Neví čím si procházím. Vlastně to ani nechce vědět. Stále nemám odvahu ten vztah pustit ke dnu, protože je to poslední věc…, zní to šíleně, ale je to poslední věc, která mě pojí se sebou. Když se ho pustím, utonu v prázdnotě. Zároveň mě jakákoliv snaha spojená s tím vztahem doslova irituje. Kde je asi konec Alexy? Kdybys mě tak teď podržela, poradila mi. Ze dne na den si prostě zmizela. Mám na lidi vážně štěstí. Jak je možný, že se všechno mění, a přesto zůstává stejný. Někdy mám podezření, že žádný svět není, že je tohle všechno sen, který sním, a proto je to tak divný, protože se moje představivost na nic lepšího nezmůže, a tak kopíruje dokola stejnej vzorec. Hotová konspirační teorie. Měla bych se s někým o svoje myšlenky podělit. Tohle jen tak někdo nevymyslí anebo jo a zjistila bych, že nejsem zdaleka tak originální, jak si myslím. 

Světe, co se to s tebou děje? Jsi stejně nešťastný jako já? Vůbec se ti nedivím. Tyhle myšlenkový pochody jsou můj poslední záchvěv příčetnosti. Měla bych si vést deník, jinak všechno zapomenu. Nepamatuju si skoro nic ze svýho života. Možná je to tím, že jsem tak šíleně zahleděná do svýho nitra, že kolem sebe nekoukám. Je to dar nebo prokletí? Vlastně jsem se z dění okolo sebe záměrně odstřihla. Kdybych denně přijímala tu bolest a bezvýchodnost z venku, asi bych nevstala z postele. Já sama o sobě jsem nevyčerpatelná studna tragédií. Nepotřebuju, ještě vnímat ty ostatních. 

Zase mě bolí hlava. Jak jednou začnu s tímhle monologem, sesype se na mě tolik myšlenek. Nestíhám je třídit. Nedivím se, že jsou ostatní tak otupělí, neempatičtí. Je to způsob, jak přežít. Ne každej dokáže zůstat při smyslech, když se na něj valí tolik informací. Je vůbec možný vyrovnat se někdy s tímhle světem a přijmout ho? Může člověk vůbec skutečně přijmout sebe i přes zlo, co se v něm skrývá? Nejsem jediná, kdo se nesnaží. Lidi se obecně nesnaží. Jinak by to tady vypadalo poněkud jinak. Kde jsem to vůbec byla? Zase jsem ztratila nit. Potřebuju cigaretu. 

Nějak na mě začíná doléhat samota. Posledních pár týdnů mi bylo všechno fuk, ale teď si začínám uvědomovat, že mi chybí lidský kontakt. Opravdový lidský kontakt. Ne, nějaký dopisování. Jsem strašně sama. Můžu budovat, co chci a stejně jsem sama. Nesmím nad tím přemýšlet nebo to bude bolet. Hlavně se musím udržet v otupělým stavu. Když mi bylo dvanáct představovala jsem si, jak potkám nějakýho výjimečnýho, tajuplnýho umělce. Budu jeho životní láska a múza. Jak já byla naivní. Nakonec jsem nepotkala ani tu lásku. Možná je chyba na mé straně. Udržovala jsem vztahy bez budoucnosti, abych nebyla sama. Možná kdybych hledala dál…