Ponte Rialto

Po Ponte Rialto jdou nekonečné davy

Tvá ruka se schodů teď kyne mi a zdraví

Vítr od moře Ti zajel do vlasů

Dychtivým pohledem se díváš na krásu

Věžičky paláců polední slunce taví

V kafeterii v podloubí se zřejmě něco slaví

Slunce se po moři rozběhlo do dáli

Davem se prodírám a cítím kanály

Po břehu kanálu jdeš davem znavený

Na schodech usedáš na staré kameny

K slunci jsi hlavu zdvih a tiše nasloucháš

Jak v dáli mizí zvon a jak se zase vrací

Na Ponte Rialto se bezhlavý dav ztrácí

Ještě jsi s námi ještě se usmíváš

Honzík

Znavený vzpomínkou zas navracím se zpátky,

až příliš daleko chtěl jsem se brát,

znavený životem, jenž pro něj byl tak krátký,

a já jsem tolik chtěl dál vedle něho stát.

Vzít plášť a hůl a zlomit osud vratký,

za obzor času na chvíli se brát.

Já vejít tam chtěl zamčenými vrátky,

však ta se nedají už ničím odmykat.

A moře zpívá, smáčí jeho vlasy

v obzoru modravém se zdvihá slunce zář,

kolem mne přešly dávno zašlé časy,

a osud nešťastně si zahalil svou tvář.