Pozvolna se připravujeme 2/2

Zpočátku jsme nespěchali, bylo víc než rok času, vybírali jsme si. Spojili jsme se s realitními kancelářemi, a kde se nám nejvíc líbilo, doptávali se místních lidí. Hledali jsme na pasekách na Dolní, Prostřední a Horní Bečvě, povídali si s lidmi. Rádi poradili. Jako třeba když jsme „v­­­ K­antorovém“ za Horní Bečvou vyrušili pána, ten musel zastavit cirkulárku, ale byl ochotný, popřemýšlel a poslal nás nahoru do pasek k Ondruchovým, ti že budou nejspíš cosi vědět.

Byli to dva staroušci až kdesi u nebe, babička sporá, festovní, dědeček malinký, čiperný, veselý, bylo mu hrubě přes osmdesát.

„Súsed prodává, dočkajte, dovedu vás,“ pravil a běžel naproti uhlířskému náklaďáku, co zdola, kudy jsme před chvílí přijeli, na jedničku celý roztřesený supěl, až vysupěl na jakous takous rovinku u domku. Utíkal mu ukázat, kam uhlí složit. Zaplatil – a­ zas poklusem k nám, a tož poťte sa podívat. Paní Ondruchová prý nepůjde, co by tam dělala, však to zná. Tak tam dovedl jenom nás dva. Chalupa byla dřevěnice jako hrom, hotový statek, stará, ale zachovalá, s chlévy a kolnami. O tu jsme samozřejmě nestáli, ale stejně jsme na ni byli zvědaví. A také jsme šli, abychom panu Ondruchovi udělali radost.

„K temu celý pozemek tady okolo, tajak vidíte. Je teho hektár. Chce za to milión. Ten les k temu též patří, ale ten neprodá.“

Prolezli jsme, prohlédli, pěkné je to, pochválili, ale za milión ne, také kde ho vzít. A ještě bez lesa, dodal jsem. Ani by se to nevytopilo, dobré leda na letní byt. Vrátili jsme se. Paní Ondruchová, utopená celá i s domečkem v třešňových květech, stála venku, zvala nás dál a litovala, už prý se těšila na nové sousedy, ti majitelé ostávají v městečku a jim je tu trochu smutno. Tak jsme s nimi pobyli, zvěčnili si je na památku, prohodili pár útěšlivých slov, ale paní pak bylo tím víc líto, že už se možná neuvidíme. Kousek od jejich roztomilé chaloupky (ta by tak byla pro nás!) dala obec obnovit dřevěnou zvoničku. „Načisto podle té staré,“ chválili Ondruchovi starostu. Zvonička svítila novotou, stříška dvojitá, šindelová, zvonek už visel. Stála na kraji lesa na půl cesty mezi Ondruchovými a sousedovou dřevěnicí. Od zvoničky spadaly louky na dvě strany, do dvou dolin, k severu a k jihu. Byly teď, v pozdním teplém jaru, svěže zelené a měkce zaoblovaly povlovné temeno kopce. Travnatá cesta je křížila z jedné doliny do druhé.

Útulnou domácí pohodu, jež stoupala z louky, z obou samot, zvoničky i z lesa, voňavě završovaly naplno rozkvetlé třešně.

Jak to tady asi vypadá, když napadne sníh?

„Jak chodíte v zimě na nákupy?“ zajímal jsem se.

„Tož tak, prohážeme. A důle mezi chalupama už to ide, tam prohážú oni,“ smál se jak sluníčko pan Ondruch.

V zimě je tu asi vidrholec pořádný! Ale na moje nároky ani tady nebylo dost rozhledů. Clonil mi les.

Chvíli jsme ještě klábosili, bylo nám se staroušky dobře. Nakonec jsme se museli rozloučit.

Jeli jsme dál do hor, až do Bílé, odtud na Staré Hamry, tam bych možná něco vybral, ale na prodej nebylo nic, tak zpátky a na Bílý Kříž. Ale tam už to bylo jenom s kopečka, tož jsme se vrátili. Všude cestou samé lesy, hluboké, v nich vtroušené jedle, což mě fascinovalo, ale – m­álo rozhledů.

Při další výpravě jsme na to šli z druhé strany, od severu: Trojanovice, Čeladná, Ostravice, Malenovice, až do Raškovic, Pražma a na Morávku a odtud zpátky a přes Krásnou znovu hluboko do hor, skoro tam, kde už jsme se minule potloukali z opačné strany, ale samá voda. Malé rozhledy.

Jana doposud byla trpělivá, nenutila mě k ukvapenému rozhodnutí. Je čas, chlácholila.

To už byl podzim a přišly Vánoce, asi poslední na Vysočině, a protože Jana ráda chodí po lese s ruksakem na zádech a miluje můj starý, který mi sloužíval v začátcích mého fořtování a pak, když jsem stavěl náš patrový barák, sloužil mi k převážení zednického náčiní a je už škaredý a ošuntělý a ona ruksak mít musí, tak ode mě dostala pod stromeček nový, krásný, maskáčově vybarvený, s přáním na srdíčkové kartičce „Jaňulce na cestu do Karpat“. Měla z něho radost, ale viděl jsem ho na ní jenom jednou, to když ho zkoušela. Vrátila se – s­nad z pietních důvodů – k­ tomu starému a chodí dál jenom s ním.

Na jaře jsme do těch našich Moravskoslezských Karpat vyrazili znovu.

Neztrácel jsem naději. Nedělalo mi potíže vidět se tady někde usazený, jenom jsem pořád nevěděl kde – a­ hledal jsem nejlepší ze všech míst.

Také jsem si vzpomněl na Vsetínské vrchy, jeli jsme tedy proti proudu Vsetínské Bečvy. Tam nás očarovávala jména: Hovězí, Huslenky, Halenkov, Hrozenkov, Karolinka, Soláň… Ale ty vršky mi byly málo horami. Tak jsme se vrátili a zkoušeli štěstí kolem Hostýnských vrchů. Ani ty neuspěly.

Docházeli jsme k závěru, že výběr je asi příliš bohatý, proto si neumím vybrat.

Začínal jsem být netrpělivý, čím dál nespokojenější.