Smrt, co nám přináší...

Zemřel mi člověk, dalo by se říct, že v náručí. Nebyl můj blízky, ale byla to žena o kterou jsem se staral v rámci své práce. Byla moc milá a měl jsem ji rád. Vždy jsem se bál smrti a teď jsem ji byl přímo vystavený. Tváří v tvář.

No nezhroutil jsem se, proč taky. Paní v klidu dodýchala, usnula. I její věk už byl poměrně vysoký a poslední okamžiky života měla spíš prázdné než plné. Už spíš jen tak přežívala. Ale krásně se usmívala, když jsem ji někdy přišel ošetřit. Sice mlčela, ale byla moc milá. Líbila se mi.

Většina našich klientů pouze vegetuje, vypadá to jako čekání na smrt. Spíše je to smutné, než chvályhodné, že toto společnost dopouští, ale je pravdou: „tito lidé si to vybrali sami“ vybrali si svůj osud a teď ho žijí. A já jako nedílná součást jejich života jim ho pomáhám naplňovat. Dávám jim léky, krmím je, přebaluji, ukládám k spaní i probouzím. Jsem jim takovým průvodcem na konci jejich života. A měl bych asi i umět nechat je umřít, být jim blízkým přítelem i v okamžiku smrti. A umím já to vůbec? Sám nevím...

Dnešní zkušenost byla první, která mě potkala. Nebál jsem se jí, nebo snad jo? Celý život jsem se tomu snažil vyhýbat. V mých přáních rostla touha nikdy tomu nebýt nablízku. A dnes jsem musel. Konečně se nalezla v mém přání skulinka, kterou mohlo proniknout to, co jsem nikdy nechtěl vědomě dělat. Ale to tak bývá, věci které si nepřejeme se nám zcela jistě jednou splní. Zvláště pak, když si je nepřejeme velmi silně... :-) vesmír nezná NE, proto slyší jen to co je za ním a to nám vždy splní.

Jestli potom není lepší si místo věcí které si nepřejeme, si věci jen prostě přát. Proč si často něco nepřejeme? Jako třeba nepřejeme si být chudí, no a jsme. Proč? No proto, že vesmír nezná NE. Slyší jen: "přejeme si být chudí..." tak nám to splní. Vesmír nás nesmírně miluje, proto nám splní jakékoli přání jenž vyklíčí v našem srdci... Proto možná bude lepší si věci přát, než nepřát. Zcela jistě se nám splní, když to je vždy pouze v našich rukou. Ale k tomu se dostanu později. Teď zpět ke smrti.

Je smrt zlá, či nikoli? Často si říkáme, když zemře někdo mladý, jak je to nespravedlivé, tudíž smrt je zlá a proto se jí i bojíme, může přijít kdykoli a my nevíme kdy. Pak je tu ale okamžik, jako ten, který jsem dnes zažil já, že umře člověk, pro kterého je smrt spíš vysvobozením a to pak říkáme, jak je smrt hodná, že přišla... Vždyť už vlastně jen ukrátila trápení dotyčného. No, ale je tedy smrt opravdu zlá, nespravedlivá, či nikoli? Toť otázka a odpověď? Nikde... :-)

Ale myslím si, že k lepšímu pochopení smrti si musíme ujasnit ještě jednu věc a tou je existence života mimo nám běžně známý svět. Tím myslím existenci života mimo tělo, život po smrti a existuje vůbec smrt? A to už je pro mnohé z nás přeci jen trochu větší oříšek. No a protože nejme líní, zkusíme ho nyní rozlousknout, nebo se k tomu alespoň přiblížit. Ale pouze každý sám. Odpověď určitě najdeme v okamžiku klidu, s otevřenou myslí i srdcem. Sami se svými myšlenkami, zbavenými strachu a přání....