Silentium

Velmi zajímavý příběh. Škoda, že tak stručný. Připomněl mi moji tercii po druhé světové válce, kdy jsme měli také latinu. Jsem zkoušen ze slovíček u tabule a zase nevím, kterého rodu je věnec. Moje silentium.

Jsem z tohoto kraje....je tam příběhů...všechny já mám v Srdci. 

díky za vzpomínku. velmi podobně jsem v žatci cítil i já. a i mě tam prvěn zahnala sice ne vojenská, ale služba. a i já si říkal, že tam se musím vrátit. a podařilo se, vždy na dva dny, takže jsem těmi ulicemi, které zmiňuješ, procházel i v noci, okouzlen tou ponurostí. připadlo mi to tam jako v krumlově bez turistů a bez peněz na rekonstrukci. jen ať se to moc lidí nedozví, udělají z toho disneyland, jak se to přihodli ČK. 

To je krásný text. Musím se přiznat, že na Žatec jsem měl dlouhou dobu vzpomínku jako na město kde jsem byl na vojně. Občas jsem si říkal musíš si tam zajet. Budiž stalo se. Asi před dvěma lety jsem se ocitl ve městě. Chodil jsem v uličkách po starém městě. Bylo to mimo sezonu takže skoro nikde nikdo. Jen občas projelo postarší BMV s anglickou SPZ z kterého zněla romská muzika. A já chodil kolem kostela, k pivovaru a zpátky, synagoga byla stále zavřená. Okna vytlučená. Taková krása jež na mě dolehla a já zjistil že si to město vůbec nepamatuji. Byl jsem to tehdy já ? Kdo to tady sloužil. V Žatci. Nejspíš nějak buranskej nadrženec. Z kasáren do hospody a zpátky. Uvědomil jsem si jak jsem si přes ten čas vzdálen. Tak jsem si tam ještě pěkně zavzpomínal a potom vyrazil na nádraží. A ejhle tady se taky zastavil čas. Filodendron mával v květináči a vykachličkovanej bufet byl na petlici. Díky za Silentium budu ho mít v srdci až příště pojedu du Žatce