\"Dospělí jsou opravdu...\"

Seděl v rohu.

S malou lucerničkou plnou mušek.

Každou chvilku rozhasínal a zhasínal onu lucerničku.

Malé mušky létající kolem

připomínaly obrovské nestvůry

pokoušející se urvat kousek lidské duše.

(\\\"Dospělí jsou opravdu zvláštní, řek si jen v duchu cestou.\\\")

Jedna, dva... dvatisícepětsetdvacettři, dvatisícepětsetdvacetčtyři...

Znělo celou planetkou,

tak malou, že by ji mohl čtyřmi kroky obejít.

Uprostřed všeho seděl velice zaměstnaný muž.

Počítal své hvězdy, které ovšem nepatří jemu,

ale on to neví.

..třistadvacetšest...třistatřicet...

Odpočet konce světa...

(\\\"Dospělí jsou opravdu moc zvláštní, říká si v duchu.\\\")

Cinkot sklenic, cinkot lahví

poloprázdných, plných i vypitých.

Vrávorající opilec držíc láhev v ruce

se pokouší zapomenout na to,

co už stejně dávno zapomenul.

Celým meziprostorem se ozývalo

ono hbité cinkání skla.

(\\\"Dospělí jsou opravdu moc moc zvláštní, řek si v duchu cestou.\\\")

Takto prošel mnoho míst,

na kterých se pokusil najít přátele,

tak jako my hledáme opravdové lásky.

Většina si ho ani nevšimla.

Někteří ho nepřijali,

ale našli se i tací, kteří mu otevřeli svou náruč,

tak jako to dělám teď já, můj malý princi.

(\\\"Dospělí jsou moc moc zvláštní, řekla jsem si v duchu cestou.\\\")