Vyznání

Nikdy jsem moc nechápal oslavy výročí, ale teď vím, že je potřeba oslavit každý rok, kdy jsme zůstali pohromadě. Nepojí nás stejná krev, ale volba. Děkuji za každý den, který strávím ve tvé blízkosti. Byl to boj. Ne, ve špatném smyslu slova, ale oba víme kolik úsilí jsme museli vynaložit, aby nás nesmetla realita. Nic nás nerozdělilo. Sice jsme se párkrát měli plné zuby. Občas jsme zaznamenali trhliny, ale ve výsledku jsme je vždy opravili a vytvořili pevnější celek. Asi bych to neměl přiznávat, ale už se ani nebojím, že o tebe přijdu. Kus tvé duše splynul s mojí.

Vyrostli jsme spolu. Stali jsme se lidmi, na které jsem opravdu hrdý. Pomohl jsi mi zacelit rány, opravit pokoje a zabydlet je. Ze začátku jsem nevěřil, že jsi ten pravý. Oba jsme si sebou nesli kufry narvané, ne zrovna hezkou minulostí. 

Jsem šťastný, jak to dopadlo. Jsem šťastný, že jsme na sobě oba pracovali, dali si šanci, pomohli si. Myslím, že okamžik, kdy jsem si uvědomil, jak cenný pro mě jsi přišel týden po prvním výročí. Tehdy jsem ti dal skutečně nahlédnout, kým jsem a ty jsi mi oplatil stejnou mincí. Zranitelnost a křehkost vytvořila prostor pro něco skutečné. Pak už se jen přičítaly drobnosti. Všiml jsem si jich. Třeba, jak srovnáváš ubrus v kuchyni, protože víš, že mě rozčiluje, když není v symetrii.  Když mi není dobře posloucháš se mnou The Blackest Day.  Na zahradě jsi k příležitosti našeho dvouletého výročí zasadil šeřík, protože víš, jaký má pro mě význam. Po každé když se uprostřed noci vzbudím, tak ve tvém náručí. Pro všechny tyhle drobnosti tě miluju o něco víc. Ale ještě jedna důležitá věc. Usměješ se pokaždé, když mě vidíš. Dokonce i ve chvílích, když jsme byli rozhádaní a ty jsi přišel z práce ses na mě vždy usmál. Bylo legrační, jak se snažíš být odměřený a ono to nejde. Prostě jsi šťastný, že mě vidíš, což je skutečně cenné.