Život je řeka 6/7

Ovzduší nepřipomínalo počátek jara, nýbrž léto. Stromy však se nedaly ošálit a chovaly se jako jiná jara – nikam nespěchaly. Neřídily se výkyvy počasí, ale skutečným kalendářem: výškou slunce a délkou jeho denního putování od obzoru k obzoru. Jeřáby vystrkovaly ozubené šípy zelených výhonků a břízy vyháněly z pupenů první pomačkané lístky. Smrky však nic, ty spaly zimním spánkem. Podle slunce bylo teprve třiadvacátého dubna, proto je teplo nemohlo ošálit. Zmrzlí muži určitě přijdou, a to by pak citlivé letorosty sežehl pozdní mráz.

Ani půda na horách se pod trvající vládou slunce den za dnem vyššího neprohřívala překotně. Nová stébla pod stařinou zvalchovanou nedávno odtálým sněhem vystrkovala teprve zvědavé špičky zelených oušek.

My dospělí jsme šetřili silami, kráčeli jsme zvolna, co chvíli se zastavovali a užívali si probouzení jara. Děti jaro nezajímalo, najedené a napité měly jiné spády. Nač se zabývat jakýmsi rašením? Nač tu krásu obdivovat, když si jí můžou rovnou užívat. Cesta po rovině a pak s kopce do sedla je láká k pobíhání, škádlení a hrám.

„Děcka, šetřete síly, Holubí skály jsou daleko!“

Ale kdo by takovou řeč poslouchal?

Když jsme tudy před pěti dny šli, v kaluži na cestě se proháněli pulci čolků. Teď z louže zbyla čtvrtina. Jak o čolcích uslyšela čvachtalka Klárka, nebyla k udržení. Šťourala proutkem v bahně, a že nepůjde, dokud aspoň jednoho čolečka neobjeví. Všichni jí pomáhali, ale kdoví kde byl dnes obojživelníkům konec.

Zatímco jsem udýchaný stoupal ze sedla na Kutný, horda se s dupotem přeřítila kolem. Za chvíli byli nahoře. Tam se otočili a hurákdodřív – z­pátky. Do větru, jímž mě ovanuli, jsem volal, že budou brzy litovat. Neslyšeli. Tryskem běželi naproti mamince, tetě, babičce, a tam si žádali spravedlivé rozsouzení, kdo je nejrychlejší.

Pavel se coural kdesi vzadu. Daleko vpředu šel Jarda. Už vzdal marné napomínání, že takovým tempem nedojdeme na Holubí skály ani do večera. Knírač Ron už měl hladký jarní sestřih kožíšku barvy bukové kůry, cítil se lehce a radostně pobíhal kolem pána.

Já jsem ani nespěchal, ani se neloudal, jen jsem si užíval. Všude, kde se mezi hustými korunami otvíral výhled, těšil jsem se obrazem petrovického údolí pod námi. Předtím, při sestupu ze Solné, uzavíral jeho protější stranu dlouhý hřbet Větrné s Příčným vrchem a Hornickými skalami v pozadí. Teď, když jsem se díval z předního oblouku té podkovy lesů, z níž vyvěrají nesčetné prameny Petrovického potoka jako tenké stružky rozevřeného vějíře, zakrývala mi protější obzor kuželovitá Biskupská kupa a vpravo vedle ní o málo nižší Stříbrná. Hluboké údolí hned za naším domečkem číslo 160 – odtud před mým zrakem skrytým ve všudypřítomné rozpukající zeleni – s­e na úpatí těch protějších hraničních hor lámalo doprava, a tak za ostrohem nízkého Ďáblova kopce jako by končilo.

Tam za oblouk nevidím, proto tu z celého údolí zbývá napohled uzavřený kotel. Dál si jen můžu představovat řetěz čtyř vesnic, jež se táhnou podél potoka, který po pár dalších kilometrech přejmenovali na řeku Osoblahu. A to už je venku z hor a volně pádí nížinou k severu do Odry.

Do protějších svahů pod česko-polským hraničním hřebenem Bišofky a Stříbrné se naplno opírá slunce. Slunečnost těch lesů a pastvin okouzluje nás už od přistěhování téměř při každém vyjití z domu. Ne jen za jasných polední, ale též za růžových rán a večerů. Na podrobné mapě čteme napříč těmi stráněmi jméno Slunečná. Už první den pobytu v Petrovicích jsme poznali, kde se vzalo. A brzy nato jsme také poznali, proč naopak tuto stranu pod námi nazvali Studenou. Sem slunce nezasvítí jak je rok dlouhý a sníh tu na jaře odtává poslední.

V jedné ze zarostlých kamenných mezí, které se na Slunečné táhnou pastvinami vzhůru do lesů, se mezi nesměle rašícími mléčnými javory a lipami bělá v poledním slunci sněhová vločka rozkvetlé ptačí třešně. Horské javory kleny, zimní duby a všudypřítomné fešácké jasany mají ještě spoustu času.

Možná jsem někomu křivdil, ale s lehkou lítostí jsem musel vzít na vědomí, že naší mládeži výhledy do dálky celkem nic neříkají.

No co, mávl jsem nad tím po chvíli rukou, každý to asi v daném věku máme nastavené jinak.