Enigma touhy

Pan Kochan pracoval jako hlídač akademického knihkupectví na rohu Václaváku a Vodičkovy. Aby splynul s okolím, vystupoval akademicky: pěstoval si bujarý knír, jaký vévodil tváři Friedricha Nietzsche, nikdy nezapomínal na vázanku a dekorativní brýle, stejně jako na výraz hloubavého ponoru až téměř na dno mírné skepse. Pod tou oduševnělou fasádou ovšem pan Kochan nezapřel své nomen omen: tajemství, jemuž podléhal, nebylo tajemství knihy, nýbrž tajemství ženského těla.

A protože pan Kochan nebyl agenturou dohledu vybrán pro akademické knihkupectví náhodou, používal fištrón. Aby čtenářky vydaly svá tajemství, bylo nutno instalovat je do choulostivých pozic. Za tím účelem pan Kochan u bratrů Kočků dole v Holešovicích nakoupil pytlík pouťových prstýnků, po koruně jeden. Nejprve si jako tygr v buši vyhlédl kořist a pak nenápadně pohodil prstýnek pod regál s ženskými romány, k němuž kořist chodívala pít. Pak už jen pozoroval, jak se dotyčná dáma shýbá pro blýskavou cetku a vystrkuje přitom rozkulatělou zadnici do prostoru a někde pod zbytečnou látkou ji i decentně rozevírá. A vtom se mu rozšířily oči i nozdry, z tlamy se mu spustily grindle a srdce mu tlouklo buben.

Pan Kochan sice tajemství ženského klína nikdy nerozluštil, tuhle navýsost nesrozumitelnou enigmu touhy neprolomil, ale to se stává i jinačím borcům.