Život jako vejce

Čoj-chej byl převozníkem ve staré Číně. Za vlády tlustého císaře Pcho-ju. S odřenou loďkou převážel lidičky na druhý břeh řeky. Licenci získal jeho děda, který zažloutlý pergament s císařským razítkem předal svému synovi a ten naučil řemeslu Čoj-cheje. Otec mu radil: „Nepádluj ani rychle, ale ani pomalu. Budeš-li pádlovat rychle, tvá síla brzy odejde, a když zabíráš vesly pomalu, nevyděláš si na chleba. Ale jsou okamžiky, ve kterých slunce sype své bohatství na vrcholky hor i do údolí a pak i ten nejchudší rybář vesluje v moři zlata.“

Čoj-chej měl dobré srdce a převážel i chudáky bez kapes. Cesta na druhý břeh byla tak akorát na jeden příběh a Čoj- chej  příběhy miloval a tuláci, kteří neměli v kapse ani kousek chleba vyprávěli zajímavé věci. Bohatí kupci většinou mlčeli.

Při jednom povídání se mu žebrák s kručícím žaludkem svěřil, že si postavil svůj vlastní chrám, ve kterém medituje. Byl z bílého mramoru ozdobeného drahokamy, kde sedí drak ze zlata a jeho oči tvoří dva velké diamanty.

Čoj-chej se smál, protože měl před sebou otrhance a ne císaře. „Počkej a nesměj se mi“ pravil žebrák. „Roky jsem jej stavěl. Každou cihlu jsem vyrobil, mramor nalámal a drahokamy obrousil. Chrám Draka je v mé mysli.

Tam trávím většinu času. Jen hlad a žízeň mě vrací zpět do tohoto světa.  Atmosféra mě pohlcuje. Nevnímám sebe ani nic jiného a rozpouštím se do prostoru. Celý ten čas sedím v tureckém sedu přímo naproti drakovi. Už ani nejím, ani nespím a tělo slábne. Ale v chrámu se cítím svobodným. Vždyť v meditaci nevnímám ani své tělo ani svou mysl, jen rezonuji v tajemné tónině onoho dračího světa.  

Jednoho dne když jsem meditoval, uslyšel jsem jako by přijížděl kočár. Řekl jsem si. Kdo by to tak mohl být? Když jsem otevřel oči a pak dveře chrámu, spatřil jsem zlatý kočár. Vystoupila bytost, která se podobala člověku, ale tělo bylo modré a jeho šaty zářily zapadajícím Sluncem.

„Jsem Niholman“ představil se mi a pravil: „Zdál se mi sen a v tom snu jsem viděl chrám Draka, přesně takový jaký mám před sebou.“ Klekl si a padl mi k nohám. Mě, žebráku! Později mi sdělil, že je vládcem této říše a vše se odvíjí podle staré legendy, která předpověděla, že na svět přijde bytost z neznámého světa, která postaví chrám Draka. A když jsem se jej zeptal, k čemu je jim tento chrám, vysvětlil mi, že slouží jako brána do dalšího světa. Že život každého z nás je jako vajíčko ve vajíčku, ve kterém je další vejce a že cílem života je dostat se k tomu poslednímu vejci. Hodlá meditovat tak dlouho, až se dostane do další dimenze, dalšího vejce.“

Čoj-chej zabral pádlem ve zlatě a pravil: „Je jisté, že existují další světy. Tak jako je moře a v moři jsou ryby a v těch rybách tluče srdce a v tom srdci musí existovat něco dalšího. Ale pokud nerozumím ani jediné mouše nebo mravenci, jak mohu odcházet do jiných světů. Říká se, že schod, který přeskočíš ti to nikdy nezapomene a bude se ti chtít pomstít. Tuláku, skáčeš do snové říše a zapomínáš na tento svět.

Lidské tělo je jako vejce. Ale cožpak není cílem každého vajíčka, aby prasklo a vyklubal se z něj nový život? Nač měnit jedno vejce za další? Takové cestě nebude konce. Lidé budou poznávat další světy, větší nebo menší vajíčka, ale k čemu je život ve vejci, které se může kdykoliv rozbít. Vyklubání se z vejce je skutečným zrodem.“