Do šklebu tvář zkřiví…

No a ešte som nepresne citoval toho Kryla: nie "clivú", ale "čudnú", ech.

I tak ti patří dík.

Gora, za málo, dalo sa to aj viac rozviesť, ale, úprimne, keď vidím, čo  editor porobí z textom komentára (graficky rozhodené citáty z básní), nechce sa mi s čímkoľvek sa tu trápiť. 

Dajaku, velmi děkuji - za všechny, kdo se rádi přiučí!

Silene, Báseň_roku, a všetci ostatní, súťažná báseň vskutku nie je písaná alexandrínom, ani uvoľneným, pretože český alexandrín je primárne verš jambického charakteru, oproti norme pre jamb však pripúšťa prízvuk viacslabičného slova nielen na prvej ale aj na štvrtej slabej pozícii (siedma slabika), ale už nikde inde.  Asi takto:

Déšť  v křoví šelestí, jako by klavír hrál (...)                                                           Spal s flétnou ve vlasech a mechem zarůstal.

(Ivan Blatný)      

Z tejto ukážky tiež vidno, že alexandrín má v dvanásťslabičnom (poznáme aj trinásťslabičný) variante tzv. mužské, prípadne daktylské, zrozumiteľnejšie: nepárnoslabičné  (lichoslabičné) zakončenie (hrál, zarůstal). Dvanásťslabičník súťažnej básne má však pravidelne párnoslabičné zakončenie (zvedne, odezírá...), ktorého prvé slabiky by na alexandrínskom pôdoryse obsadili ďalšie dve slabé pozície, čo je z hľadiska tohto metra neprípustné.  Báseň  teda realizuje iné metrum, resp. iné metrá. Keď je to sporné, vyhráva monometrický (hoci aj logaedický, kombinovaný) variant pred polymetrickým a väčšinová realizácia pred menšinovou. A teda päťstopový daktylotrochej (DDTTT) pred alternáciami  D2 / T3Ž, či J3M / T3Ž.  Pre zaujímavosť veršový rozmer Muamarkovej básne upatnil kedysi aj  Karel Kryl:    

Od Čadce k Dunaju, počuť clivú nôtu:                                                                     Hranicu stavajú z ostnatého drôtu,   

Silene, Lawenderr - díky oběma. Silene, Tobě pak extra za podrobný rozbor. Jsem moc rád, že Tě to až takto chytlo.

 K formě i obsahu - jedno má ladit s druhým, oboje má vyjadřovat jakýsi přelud - viz to, co jsem již napsal dříve.

 Krásné dny.

báseň, která vyvolá takové komentáře, nebyla psaná nadarmo :) atipsil !

Takové mé zn. nejsou ani náhodou, Irenko, každopádně děkuji za statečné přelouskání v době letního klidu!

Silene, tvé znalosti jsou úctyhodné, děkujeme za další podrobný rozbor. Jistě pomůže jak autorovi v další tvorbě, tak čtenářstvu, které báseň zaujala a rádo si přečte postřehy kolegů. Takže - v těch detailech, které jsi zmínila, ti dávám za pravdu a děkuju za dovysvětlení!

(tech. A taky že jo, přehlednost je slabší.)

Tedy já nevím, zda se to bude někoho zajímat, ale přesto...

Částečné vnější rýmování této básně má většinové schéma (no, chabě většinové, je to tuším 14:12) abab (tj. dvanáctislabičné verše)...,

ovšem zohlednění veškerých, pravidelně rozmístěných vnitřních rýmů v těchto verších poukazuje na prostup šestislabičného rýmového schématu abcd..., jaký se v básni se železnou pravidelností projevuje právě i na ukotvení samostaných, „rozporcovaných“ šestislabičných daktylských a trochejských veršů.

Osobně jsem na rozpacích klasifikovat užité metrum poskládané ze schémat odpovídajících

DDTTT;

DD (nebo právě třístopému českému jambu);

TTT

coby tzv. český uvolněný alexandrín "v naporcované" variantě, protože a neboť:

jakkoli samozřejmě ono částečně-vnitřní rýmové schéma abcd;

pro celou báseň typizovaná pravidelnost daktylských i trochejských stop;

a taktéž skutečnost, že DD se zde zároveň odpovídá třístopému jambickému schématu mužského typu bez přízvukovaného zakončení (v soudobém schématu W0S1W1S2W2S3),

společně zdárně posilují účinek cézury (zřejmě snad ve všech jejich funkcích...),

ovšem zároveň by taková báseň byla poskládána výhradně z veršů pro alexandrín, a to i ten uvolněný, jak jej svého času vymezil literární vědec Miroslav Červenka, typicky nemetrických.

Což samozřejmě v ničem nebrání a nebrálnilo jejich tvůrčímu užívání v básních psaných právě tzv. českým uvolněným alexandrínem,

ovšem pořád jde o licenční přístup jednotlivých autorů a nikoli v rámci klasifikace jednotlivého verše o metrickou variantu libovolné formy alexandrínu sepsaného v jazyce českém.

Myslím si.

Stejně, jakože autor si je záležitosti velmi dobře vědom:), zde však jen spekuluji, do Markovy hlavy PIN nemám.

Jde o určitě zajímavou, šálivou hru!

Tož... za mě nejspíš úplný pětistopý daktylotrochej a dvoustopé úplné daktyly a třístopé (ženské) trocheje.

Ruku v ohni prosím nikoli, protože ve zkratce vědomě a lehkověrně:) směšuji několik názvosloví, to minimálně.

Za vyvedení z případného omylu anebo uvedení, z jakých metrik je v hodnocení vycházeno, budu jen ráda. Je to čupr téma.

(Snad bude příspěvek zobrazen jakž takž čitelně..., trochu se vhledem k délce vstupu nezdaru obávám.)

Děsivé to moc není. Ale to je jedno, ať si každý vezme to své. Ale proč to vysvětlování? To je za hranou.

Tobě také, Marku, a děkujeme za přiblížení tvé básně!

Chci tu všem poděkovat za zastavení a za zpětnou vazbu - v některých případech velmi důkladnou.

 Kocoura jsem vybral jako symbol. Černý kocour je často spojován s Peklem. Řekněme, že i zde představuje cosi zlého.

 Zdejší báseň hlavně neprozrazuje, zda se pacient probral do světa skutečného - či jakéhosi jiného. Toto je ponecháno na výkladu čtenáře. Rovněž není uvedeno, jestli pacient chtěl spáchat sebevraždu - a případně proč - či co hrozného za života zažil.

 Jedním z výkladů pak může být, že nejde o boj se smrtí, ale o porod. Že někdo přišel na svět (z jiného světa?) - a je tím škován. Pole pro fantazii nechávám relativně široké.

Děj se soustředí na jediné - na pocit děsu.

 Mějte se krásně a hezké dny,

 Marek

Posoutěžní podoteky:

Do šklebu tvář zkřiví

Pozoruhodná báseň. Trochu nátiskem připomínající Erbena nebo Wolkera, ale existenciálním zaměřením zcela samostatná. Realistický popis chvíle má i svá tajemství. Báseň je napsaná pěkným soudobým jazykem. Jen poslední verš, možná v popisu chvíle pravdivý, působí v soudobé poezii poněkud rozervaně romanticky a jeho účinek na dnešního hedonismem naplněného čtenáře nemusí být příznivý. Najít ovšem jiný výraz, který by slučoval skutečnou pravdu s pravdou poetickou není snadné a mohlo by trvat i roky. Báseň je podána v českém uvolněném alexandrínu. O autorově vyspělosti svědčí, že je uplatněn velmi ukázněně. První polovinu verše tvoří vždy dva daktyly, druhou, po pauze, vždy tři trocheje. Zvláštností je, že někdy autor verš rozdělí do dvou samostatných veršů, snad aby zdůraznil pauzu mezi jeho polovinami (která ale platí i u veršů takto nedělených), přičemž logicky ponechá rýmovou vazbu jen druhému.

Zřetelný autorský rukopis, všem jasný, že jo :).

Jen tak zlehka naváži na lawendeřiny úvahy, přečetla jsem si konec primitivně (strašně se to nabízí, omluvný smajlík):

šmouhy, ty věkovité nedostatky štětkové výmalby, zvané kocouři, slijí se do bílé (inverzní) verze Kočky Šklíby, tedy Kocoura. A co tak asi čekat od takového tvora? 

Líbí se mi hra s významovou nejasností, kdo z aktérů příběhu vlastně zkřiví tvář.

HLAS

:) trochu chaos s těmi postavami a časy, ale jsem orientována - skoro jako bych to psala já:)) ten styl ... jen přemýšlím, proč kocour? To je pointa trošku do pryč, mluvící kocour ... Od vězně, co chce něčí ruku, ti to nevěřím - nevěřím, že nějaký vězeň -  teda kromě Hannibala Lectera - tak prahne po něčí ruce :) Bavilo mě.

Ano, je v tom hodně bolesti.

Bolestný příběh, napsaný se zručností ...