Relikty I: Sklo

Díky za krásný komentář.

Ireno, gratuluji k Tvému smyslu pro humor, označit mé bloudění za styl je docela slušný vtip. :)

Jsem rád, že jsem Tě zas potkal.

Pěkné, a obzvláště mě zaujal první odstavec a připomněl dávnou příhodu, kterou jsem zažila na autobusové zastávce u metra. Na skleněné stěně přístřešku jsem zahlédla vzácného otakárka ovocného. Při letu narazil na sklo, po němž lezl a hledal cestu z tohoto vězení. Neváhala jsem a opatrně  k němu vztáhla  ruku, měla jsem strach, aby nepopolétl někam výš, kam bych se k němu nedostala. Naštěstí mě  nevnímal, takže  jsem ho velmi opatrně podebrala prsty zespoda a palcem svrchu tak, tak abych se ho dotýkala co nejméně a nesetřela mu pel.

Když jsem tohoto něžného tvorečka držela v ruce, vnímala jsem jeho strach.  Udělala jsem rychle pár kroků od přístřešku  a motýla pustila. Radostně zatřepetal křídly a několik vteřin letěl ve výšce necelých dvou metrů, Pak stoupal výš  a já už jen pozorovala žlutavou perlu z říše motýlů  proti blankytné obloze, dokud mi nezmizela z dohledu. 

Ahoj, taky zdravím:-)), hm, já zapomněla, že máš svůj styl - sarkastický až ironický:-), ale i tak se mi ta slovní spojení zdají přemrštěná... v každém případě jsem ráda, že píšeš!

Po dlouhé době zdravím do Krumlova. Díky za komentář. Má to být samozřejmě ironie, sarkazmus. Kýč co zbourá vážný začátek. Zdá se, že se mi to úplně nepovedlo.  :)

První odstavec je /podle mě/ pěkný, ve druhém bych ještě zvážila pojmy v posledních dvou větách - mlhovinou deprese nad blata svého osamění. Tam byl před bludičkami motýlí touhy v bezpečí.