Zástava srdeční činnosti

1

Držel jsem se zářivky a koukal se na lůžko, na kterém jsem ležel.

Dočteš se o tom v každém časopise. Vznášíš se nad zemí a pozoruješ sám sebe, zatímco duše opouští tělo. Klinická smrt. Je sakra rozdíl číst o smrti v časopise, nebo ji cítit na jazyku.  

Radši bych měl dostaveníčko s Magdou. A s Andulkou a Kubou.

„Zástava srdeční činnosti,“ oznámil jeden z felčarů, jako by právě diktoval pitevní zprávu.

U hlavy se mi objevila ohromná černá koule, která mě pohltila během několika vteřin. Kráčel jsem tunelem, na jehož konci svítilo světlo. Co se dočteš, je jedna věc.

Nebyl jsem si s tím světlem jistej. Znamená to, že mám naději?

„Přinesl jsi mi něco dobrýho?“ ozvalo se mi u nohy. „Asi ne, viď?“

Když jsem shlídnul dolů a uviděl Matěje, hrklo ve mně. Byl pořád vypasený, i když byl tři roky po smrti. Jeho černošedá srst byla zářivější než kdykoliv předtím.

Matěje jsem vytáhl z útulku, abych si uplatil Kubu s Andulkou, kteří vždycky doufali, že si domů pořídíme cituplnější zvířátko, než je křeček nebo papoušek. Magda si Matěje taky oblíbila. Usínal jí v náručí, zatímco jsem se v noci ploužil na gauč a připadal si jako přízrak, kterého v rodině nahradil kocour.

Jednou jsem Matěje načapal, jak se mi válí v křesle po obleku, zatíná do něj drápky a rozhazuje šedivé chuchvalce chlupů. Popadl jsem ho a švihnul s ním z okna.

Náraz byl tvrdý nejen pro kocoura.

Pro Magdu to byla poslední kapka. Musel jsem se odstěhovat.

„Provedu tě, když už jsi tady,“ prohodil kocour.

Když jsem za ním vykročil, šlápl jsem do prázdna.

 

2

„Dneska jdeš poprvé do školy,“ vzbudila mě máma.

Nasnídal jsem se, oblékl do svátečního a hodil na záda aktovku. Máma mě doprovodila do školy.

„Dál už musíš sám.“

Vkročil jsem do třídy, která byla prázdná. Marně jsem se rozhlížel po paní učitelce a po spolužácích.

Tabule u katedry se začala otáčet. Postupně z ní vyšla Pavla, moje první holka, kámoši ze střední, Magda s Kubou a Andulkou, generální ředitel a jeho dlouhonohá sekretářka. Jakmile vylezla smrtka, která třímala v pařátu prázdné přesýpací hodiny, do ostatních jako když střelí.

„Dáme si kvíz,“ zaskřehotala smrtka.

„Začneme něčím jednoduchým. Můžou jít sebevrazi do nebe?“

„Ještě jsem neumřel,“ nesouhlasil jsem.

„Správná odpověď je ‚NE‘,“ opravila mě smrtka.

Jsou okamžiky, na který nezapomeneš. Jako když startuješ auto po bezesné noci a víš, že je to naposled. Rozjíždíš se nad ránem po dálnici. Sešlápneš plynový pedál až k podlaze a zavřeš oči.

„Miloval jsi svoji ženu?“

„ANO.“

„Svoje děti?“

„ANO.“

„Sebe jsi měl taky rád?“

Váhal jsem. Nevěděl jsem, co chce slyšet.

Do třídy strčil hlavu Matěj a zamrkal na mě.

„Musím ti něco říct,“ vyhrkl kocour, když jsem vyšel na chodbu. „Ale je to fakt důležitý. Musíš mi slíbit, že si to nenecháš pro sebe.“

„Slibuju.“

„V ústavu v Bohnicích mají útulek pro kočky. Když pacient umře nebo se s ním něco stane, zůstanou na ocet. To je i případ tříletého Mikiho. Dojeďte si pro něj.“

 

3

Manželka, Andulka i Kuba. Objímali mě a pusinkovali, brečeli a já jsem brečel s nimi. Připadal jsem si jako dřív, když jsme žili jeden pro druhého.

„Kam mě odvezli?“

„Ležíš na jipce,“ řekla Magda a dlouze se mi zadívala do očí. Dal se v nich číst strach a obavy, jak to bude dál.

„Proč ses chtěl zabít?“

„Teď není vhodná doba,“ namítl jsem. Pokusil jsem se máchnout směrem k dětem, ale ruka mě neposlechla.

„Ta nebude nikdy,“ odpálkovala mě Magda.

„Udělal jsem to, protože jsem o všechno přišel,“ vykoktal jsem. „Ale nic není fatální. Vždycky je možnost, jak věci napravit.“

V zorničkách, které jsem měl upřené ke stropu, se mihla černá koule. Možná nemám tolik času, jak jsem si myslel.

„Pro vás mám překvapení, Andulko.“

„Jaký překvapení?“ ozvalo se dvojhlasně.

„Velký,“ vykřikl jsem. „Potkal jsem Matěje. Nejen, že se má dobře, ale řekl mi, že se znova narodil!“

Očekával jsem od děcek ledacos. Ale určitě ne hrobové ticho.

„Jste tady?“ zašeptal jsem.

Opět bez odezvy.

 

4

Magda s dětmi nemocnici prošli parkovištěm k parku, kde si sedli na lavičku.

Když ses odstěhoval, převrátilo mi to život vzhůru nohama. Teď jsi nasadil svému sobectví korunu, když ses zabil v autě.

„To ses vážně nemohl vzchopit kvůli Andulce a Kubovi?“ rozbrečela se Magda.

Kdybych se mohla vrátit v čase, žila bych s tebou znova. Odpustila bych ti ledacos. Nevěru, tvoje nálady i workoholismus. Stačilo, kdybys projevil aspoň snahu věci řešit.

„Pojedeme za Matějem?“ chtěla vědět Andulka.

„A necháme si ho?“ přidal se Kuba.

„Jestli nás pozná, tak si ho necháme,“ slíbila jim Magda a objala je kolem ramen.

---