Múzy

Milý Kaji, děkuji za odpověď. Budu se těšit. Přeji Ti hodně úspěchů v další sochařské tvorbě.

I Tobě krásný den :-)))

Milá Vesuvanko. Foto nemám. Je to moje první socha postavy. Před tím jsem dělal jen jeden dřevořez. Zároveň je to dárek. Až ho dám, foto pošlu. 

Ani jí nemám doma.

Díky za zájem 

Krásný den

Pěkné jsou všechny, ale  obzvláště mě zaujala SOCHA. Působí sugestivně, TIP.  Nemáš fotku sochy té dívky či jiné sochy někde na internetu? 

Právě proto ale nemůžeš psát jen o tom, co zajímá tebe. Musíš psát o prioritách čtenářů, ne svých vlastních.

Chci vést se čtenářem rozhovor. Pokud se to bude dařit, věřím, že s některým ze čtenářů mohu dosáhnout částečného porozumění, sdílení. 

Čtenářem se musíš řídit jen částečně. Především mu musíš rozumět a vědět, co chce. Jinak ho ale ber jako partnera v diskusi. Ty se naučíš něco od něho, on od tebe. Není dobré chtít čtenáře ovládat, manipulovat jím, protože žádný člověk není nikdy úplným pánem situace a když chce všechno řídit, Osud mu vždy ukáže, že on tu pánem není.

Milá Umbratico,

        často mám na mysli scénu z Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále, kdy Dítě rozmetává známky, které jeho milovaná žena zaplatila životem. Někdy po ní toužím, ale myslím, že jí mám ještě před sebou. Ještě nejsem ve věku Dítě, kdy to dělal, ještě mám své životní cíle. Třeba se dočkám a třeba ani potom nebude pozdě.

        Jak moc se má člověk řídit čtenářem nevím. Jsem vděčný za možnosti sdílení se se čtenářem, za možnost rozhovoru s ním. Kdybych mu ale všechno přizpůsobil, vlastně už bych mu nic neříkal, už bych jen poslouchal, co říká a co chce on ode mě. V této věci se cítím stále na začátku cesty. Cítím se slabý v mezilidských vztazích, a tedy i ve vztahu ke čtenáři, který je důležitý pro navázání rozhovoru. 

Kaji,

já ale nemám vůbec nic proti tomu, když někdo bere psaní jako zábavnou hru. O zdokonalování mluvím v duchovním smyslu. Nemusí se vůbec týkat tvorby. Kdo se zdokonalovat nechce, toho k tomu karma často donutí třeba nemocí, nějakým úrazem, prožitím katastrofy atp. Příliš totiž nerozhoduje, co chceme. Na to, co nás čeká máme vliv pouze svým konáním. Rozhodující jsou reálně provedené činy, ne to, co chceme. To je zákon karmy.

Budhističtí mniši vytvářejí velmi dlouho mandaly z barevných písků a pak je zničí jediným fouknutím. Já jsem zase zničila všechny své básně, které se čtenářům nelíbily, i když to často byly moje básně nejlepší. Člověk nesmí na ničem lpět. 

Milá Umbratico,

     díky za odpověď. Jsem křesťan. V Bibli je: Buď dokonalý, jako tvůj Nebeský Otec. Moc se tím neřídím. Naopak vše odbívám. Proč? Myslím si, že když budu chtít dokonale sčítat, nikdy se nedostanu ke zlomkům. 

    Je to hodně dáno výchovou. Otec se vše snažil dělat dokonale, nikdy se nedostal ke zlomkům a mělo to i jiné, horší projevy.

    Potřeboval bych být dokonalejší v próze, kterou nepublikuji. Důvod, proč se mi to nedaří, je že ve volném čase nechci dělat nic, co by mě nebavilo. Nezábavností jsem v povinnostech přehlcen a do psaní si od ní chodím odpočinout. Myslím si ale, že psaní za peníze nehrozí a tak je to takto.

    Možná zrovna buddhisté na toto mají cvičení. Dělají dlouhé dny nějaké obrazce  a pak je najednou zboří. Pracují tak s pomíjivostí tuším. 

    Případně děkuji za další tipy, jak to zlepšit.

    Krásný víkend

    Kaj

Když něco zdokonalujeme, vždycky vlastně zdokonalujeme sebe. A proto jsme na světě - abychom se zdokonalovali. Tíhnu k buddhismu a toto je jedna z jeho základních tezí. Poezie je skoro mrtvá, protože ji, na rozdíl od dob nedávno minulých, skoro nikdo nečte. Není ale mrtvá úplně, protože se o ní třeba my dva bavíme.

PS: 

Tak jednou za rok se zúčastňuji sochání. Letos jsem vysochal sice pěknou sochu, ale zároveň velmi vzdálenou dokonalosti i pracím profíků. Mohl jsem jí vysochat s tím, že už další nebude a že tedy ani to nové, co jsem se na ní naučil, se nepoužije k dalšímu zdokonalení. Co tedy bylo na soše splněno? I takto jsem do ní vytloukl a jí mohl sdílet napětí v sobě a tím ho na nějakou dobu vyplavit.

Milá Umbratico,

      používáš slovo "zbyde/zbyly". Myslím, že co se týče poezie, tak po mě toho zbyde velmi málo nebo spíš nic. Beru poezii jako téměř mrtvou. Její poslední záchvěvy života chápu jako příležitost ke sdílení s těmi pár lidmi, kteří si to přečtou. Poznání a sdílení jsou pro mě tedy mnohem důležitější než dokonalá báseň, kterou bych napsal třeba jen sám pro sebe. Podobně nedůkladně rovnám houby při sušení nebo spáruji dlažbu. 

     Píšeš o zredukování/seškrtání. To jsou věci které zaberou čas a moc mě nebaví. K čemu by vedly? Sdílel bych s více lidmi, ale stálo by mě to víc úsilí. 

    Tak, jak to je, mi to v mezích možností vyhovuje. Nemám to ale úplně zpracované. Pokud jsi na tom lépe, budu vděčný za Tvé případné rozvedení tématu.

díky Kaj

Taky jsem tak kdysi psávala, když jsem se zabývala beatniky. Oni popsali celé stohy papíru a zbyly po nich plné truhly básní asi tak jako po Leonardovi plné truhly kreseb ale jen pár obrazů.

Myslím, že není jeden způsob psaní, případně psaní poezie. Používám často ten, o kterém psal Bohumil Hrabal. Při tomto způsobu se píše rychle, objemě, nestřídmě. Dává se prostor k tomu, aby mohl v psaní promluvit ještě někdo jiný (Jiný), který je částečně třeba v mé hlavě nebo jinde. 

To ale neznamená, že bych měl něco proti pteciznímu, puntičkářskému vybrušování sošek/básní, kterému se věnuje někdo jiný. 

Díky

Tip za Obraz. Jsou tam zajímavé nápady, ale i tuto báseň bych hdně seškrtala. Tvoje poezie by potřebovala zredukovat a zhutnit. Je až příliš extenzivně "objemná".

Díky Alegno, krásný srpen.

zajímavé pohledy na sebe, na svět

jsem minimalistka, takže bych uvítala kratší text, ale našla jsem spoustu pěkných míst, za ně tip*