Dárek

Dárek 

      „Dobrý večer,“ překvapeně pozdravil inženýr Doubek při vstupu doktora Kárného, který již seděl před půllitrem napěněné plzničky u jejich klubového stolu v podloubí.

     „Dobrej večír inženýre,“ pokýval hlavou Kárný a prohrábl si vlasy, „to jsem rád, že jste tady. Pořád přemýšlím nad tím dárkem. Nakonec, aby se třeba neurazil, přece jen je už takovej zasmušilej, málokdy se zasměje. Ještěže je takovej kliďas a jeho vtipné poznámky dovedou rozesmát.“

     „Já jsem rád, že jste mně to připomněl, děkuju,“ dodal Doubek, „všechny jsem vyrozuměl, aby si připravili nějaké návrhy. Váša dnes nepřijde, protože se omluvil, že ho Eda potřebuje na nějaké pokusy s podvědomím.“

     Nemuseli dlouho čekat a ve chvíli přišli ostatní, které úslužně a s vážností přivítal Zdeněk  s Fandou. Ochotně je hned obsloužili pivečkem. S pozdravy si podali ruce a všichni se na sebe dívali starostlivě s otázkou, co asi vymysleli ostatní jako dárek ke kulatým narozeninám pana Váši. S uspokojením se dozvěděli, že dnešního večera se neúčastní a budou moci problém vyřešit bez něho.

     „Jestlipak pošle také něco Ruda?“ zeptal se Chudoba, „on o tom asi nebude vědět. Ten by se určitě ukázal. On měl Vášu docela rád, i když si z něho často střílel.“

     „Tak přátelé,“ zvedl Doubek půllitr k přípitku a povstal, „na zdraví pana Váši, pochlubte se, čím ho navrhujete obdarovat. Je to náš doyen a nejstarší člen pivního klubu v podloubí.“

     „Na zdraví našeho Váši,“ ozvalo se sborem kolem stolu. Jenže zůstali na sebe hledět a stáli mlčky.

     „Nejdřív snad nějakou sbírku,“ ozval se praktický Kolda, když si opět sedli, „abychom věděli v jaký ceně se ten dárek má pořídit. Mám za to, že se jedná o dárek kolektivní, že ano.“

     „Jistěže kolektivní,“ potvrdil Doubek, „nebrání to obdarování jednotlivě, ale od nás všech to bude mít větší význam.“

     „Dědek si toho bude víc považovat,“ ocenil návrh pan Bouda.

     „Já myslel třeba nějaký obraz. Nějaký originál, na který se dá koukat a při tom nezačnete šilhat. Myslím tím něco trvalejšího,“ přidal se Kárný.

     „Olej,“ zvolal Dolanský, který se dostavil se zpožděním, protože měl ryto až na Černým mostě.

     „Souhlasím,“ přisvědčoval Kolda, „sice takovej dárkovej koš je víc praktickej, ale co – nakonec všechno sní, něco rozdá, protože třeba očka a tresčí játra nesnáší, a je po dárku.“

     „Zbyl by mu jen ten košík na sušený kytky,“ vyjádřil se posměšně Kárný.

     „Tuhle říkal, že jich má několik na půdě,“ přidal si Bouda, „začal je sbírat vod padesátky. Asi to bude už docela slušná sbírka.“

     „Proč to sbírá, prosím vás?“ udiveně se zeptal Kolda.

     „On je původně nabízel se skrytým úmyslem paní Francové, co má květinářství v Nerudovce,“ vysvětloval inženýr Doubek, „jenomže ona neměla zájem ani o koše, ani o něho. Tak mu zůstaly na půdě. Francové totiž nejvíce vadil synovec Eda, o kterého se Váša staral.“

      „Já myslím, že to bylo možná dřív,“ doplnil vzpomínku Doubka Kárný, „to ještě chodil Váša na plzeňský ke Kocourovi. To jí vadilo nejvíc.“

     „Ále, takhle je na tom líp,“ s úsměvem dodal Bouda, „nemusí se nikomu zpovídat.“

     „Nepotřeboval by nějaké masáže?“ zapojil se Chudoba, „nedávno jsem fotil jednu masérku pro její blog. Pánové, kdybyste ji viděli, takové černovlasé, snědé nic, ale když mě prohmátla a zalehla, tak ve mně proudily čákry, až jsem vibroval.“

     „Tak vy jste se nechal namasírovat?“ vyptával se Kárný, „který energetický centra se vám dostala do harmonie. Nebo snad naopak začala rotovat? Změřila vám také tlak? Při masáži se prý má zvednout. Záleží na tom, jestli jste měl masáž sestupnou, nebo vzestupnou.“

     „Já myslím, že tyhle masáže probouzející kreativitu a skryté síly by se pro pana Vášu nehodily,“ zapochyboval inženýr Doubek, „představte si ho při předříkávání mantry. Vždyť by mu to mohlo ublížit. To ne, ještě by ho mohly napadat myšlenky na Francovou a máme po kamarádovi. Ta by ho nepustila nejen ke Kocourovi, ale ani do podloubí.“

      „Co takhle něco vyřezávaného,“ navrhl Kárný, „s jeho jménem, nebo vypalovaným portrétem. Myslím, žejdlík, takovej malej korbel. Nemusel by bejt dřevěnej, ale i keramickej.“

     „To není špatný,“ schválil návrh Doubek, „ale kdo nám to do týdne udělá. To se nestihne.“

     „Já bych měl jeden nápad,“ ozval se přemýšlející redaktor Kolda, „v předminulém čísle našeho časopisu Včelař byl inzerát na pravý, český, přírodní včelí med pro masáže a zábaly. Pánové, taková medová masáž vám tak zlepší prokrvení a pohyblivost svalů, že se vám úplně uvolňují tkáně a zklidňují svaly.“

     „Jenom, aby se zase Váša neuvolnil úplně,“ připomněl Bouda, „a kdo by ho vlastně měl tím medem natírat? Sám si nedosáhne ani pod kolena.“

     „Já myslím, že by to zvládnul i Eda,“ nedal se odradit Kolda, „já bych tu medovou masáž doporučoval i vám, v rámci prevence. Podívejte, třeba se potřebujete zbavit stresu, posílit imunitu, zbavit se nachlazení, kašle, posílit krevní oběh, pryč s únavou, kůže omládne.“

     „Já nevím, co by tomu Váša řekl,“ ozval se smíchy Dolanský, „kdybysme ho chtěli k jeho kulatým narozeninám napatlat medem a přivodit mu lechtivé myšlenky. Ten by nás hnal.“

     Nabídku medové terapie zaslechl Zdeněk, který přinášel s Fandou objednané dobroty paní Alžběty a projevil zájem o masážní med.

     „Já bych si jedno balení na zkoušku koupil,“ poptával se Zdeněk, „jen nevím, jak taková masáž vypadá. My bychom se s manželkou určitě rádi namazali.“

     „Já vám dám doporučení Zdeňku a můžete si to na našem webu objednat,“ snažil se podchytit zájem Zdeňka o výrobky družstva Včelomil Klánovice.

      „Máte dobrý úmysl pane redaktore,“ přerušil inženýr Doubek jeho debatu se Zdeňkem, „ale myslím, že masážním medem obdarovat sedmdesátníka, a to ještě vdovce, není vhodné. On sice vypadá dobře a tvrdí, že si ještě pamatuje jmény celé příbuzenstvo, ale kelímek medu – nezlobte se, dát to mně, tak nevím, co bych s tím dělal.“

     „Vaše rozpaky docela chápu,“ bránil se Kolda, „ale o účincích na zdraví, zejména posílení imunity nelze pochybovat. Účinkuje to v každém věku, to vám garantuju.“

     „Heleďte se, co vlastně Váša před tím dělal,“ zeptal se Bouda, „myslím, než šel do důchodu.“

     „Pokud vím,“ vysvětlil inženýr Doubek, „tak sloužil ve vrátnici Stavovského divadla, ale co dělal před tím, to nevím. Tu službu v ostraze si ale chválil, byl tam velmi spokojený.“

     „No vidíte,“ pohotově dodal Bouda, „tak mu koupíme roční abonentku do Národního divadla. To je přece dárek na úrovni.“

     „To je pravda,“ potvrdil Chudoba, „přece vždycky nejradši vypráví historky z divadla. Já si vzpomínám, jak se stal dokonce slavným v japonské televizi.“

     „Taky říkal, že žijeme od plenek k plenkám,“ připomněl Dolanský.

     „Přece byste mu nakonec k narozeninám nechtěli koupit balík pemprsek, to by nepřežil,“ rozhořčeně namítl Kárný, „ještě by se urazil a jak ho znám, půl roku bysme ho neviděli.“

     „To jako, že by si je zkoušel?“ nechápavě se zeptal Kolda.

    „Kdepak, já jsem chtěl jen připomenout jeho oblíbený citát, když si Chudoba vzpomněl na jeho televizní vystoupení v Japonsku, "vysvětlil Kárný. 

     „To přece musela bejt senzace,“ vrátil se k vyprávění Váši Chudoba.

     „Přišel za ním jednou jevištní mistr a požádal ho, aby provedl divadlem delegaci z japonské televize Tokyo a ukázal jim, co je bude zajímat. Ještě mu řekl, že mají tlumočnici, aby neměl obavy. Tlumočnici měli, ale ta tlumočila z angličtiny do japonštiny, česky znala jen pozdravit, a že je hesky poušasi. On dělal prohlídky divadla pro školy a výpravy a divadlo a jeho historii znal dokonale. Dokonce se mu podařilo vyprávět o divadle i anglicky. Říkal, že se při tom pořádně zapotil. Ještě že měl stručnej přehled o divadle v angličtině. Jen točnu přeložit neuměl, tak prý ukázal rukou a řekl ríkórdplejr a všichni se zasmáli.“

     „Jak to, že o tom tak podrobně víte,“ zeptal se inženýr Doubek.

     „Já jsem ho onehdy fotil v divadle při jedné prohlídce se studentkami ze školy ve Frýdku-Místku. Řeknu vám, to byla radost ho poslouchat,“ zavzpomínal Chudoba.

     „Když skončili na jevišti u tabulky, odkud Mozart dirigoval svou operu Don Giovanni,“ pokračoval Chudoba, „zeptala se ho tlumočnice obdivně, jakou má funkci, tak si uvědomil, že ho vlastně celou dobu, mimo prostory divadla, natáčí jejich kameraman a byl v šoku. Nechtěl říct, že je vrátnej, tak se zapřel, že dělá provozního technika Národního divadla. Srdečně se s nimi rozloučil.“

     „Jak se pak dozvěděl, že byl v japonský televizi,“ zvědavě se zeptal redaktor Kolda.

     „Krátce na to v divadle hostoval taneční soubor Kasai, z prefektury Tojama, pro který vlastně dělala ta skupina, kterou Váša prováděl, průzkum a přípravu na jejich vystoupení,“ pokračoval Chudoba, „bylo tam prý tehdy moc tanečníků a dětských účinkujících. Tam se od nich dozvěděl, že ho někteří poznali v reportáži z divadla pro jejich televizi.“

     „Vidíte pánové,“ zdůraznil inženýr Doubek, „dyk mi ani nevíme, jak slavnýho kamaráda mezi sebou máme. Musíme mu to jubileum trochu osladit, ale né medovou plackou na záda.“

     „To je pravda,“ přisvědčil doktor Kárný, „možná by bylo dobrý něco pro jeho zdraví. Kdybychom věděli více na co trpí, mohli bychom mu darovat třeba solnou jeskyni a solárium. Zlepší se mu dech a kondice.“

     „A nemusel by jezdit daleko,“ připojil se Bouda.

     „Heleďte,“ zavrtěl hlavou Chudoba, „já bych to rozvážil. Představte si Vášu, jak leží v tý rozsvícený konzervě. Kdo ho tam dostane? Jak se z toho dostane ven. Vždyť on tam ztuhne. To bych neriskoval“

    „No dobrá,“ usmál se Dolanský, „má rád pivo? Má! Já bych navrhoval pivní radovánku!“

    „Vy myslíte, jako pivní lázeň?“ zapochyboval Chudoba a vzal si od Fandy napěněný půllitr, „sakryš, aby se nám tam dědek ale neutopil. Heleďte, tady usrkne tři za večer, ale tam je to volný. Tam jich může porazit kolik vypije. Tam je přece volná konzumace.“

     „Když tam bude s Edou, tak se mu nemůže nic stát,“ řekl Dolanský přesvědčivě, „má k tomu relaxační hudbu a masáž. Pánové, až budu mít kulatý jubileum, nepřemýšlejte a rovnou mě obdarujte.“

     „Dostal jsem nápad,“ zvedl ruku inženýr Doubek, „pan Váša je milej, chytrej a vzdělanej člověk. Poslední jeho štace byla pro něho úžasná. Jen považte s kolika vzácnými lidmi se tam setkal. Byl dokonce v japonský televizi, kolik představení viděl. Já myslím, že nejlepší návrh tady řekl pan Bouda. To bude pro něho opravdová pocta. Koupíme mu abonentku do Národního divadla na celou sezonu. Vrátíme ho do prostředí, které si zamiloval a bude vlastně zase mezi svými.“

     Tentokrát měl inženýr Doubek úspěch. Nečekaný. Všichni souhlasili. Dokonce povstali a pozvedli půllitry na zdraví svého kamaráda a s chutí své plzničky dopili.

     Přišel Zdeněk a začal vyklepávat do kasírky útraty, čímž se večer úspěšně zakončil. Při odchodu se ještě Zdeněk obrátil k redaktorovi Koldovi.

     „Pane redaktore,“ s vážným hlasem dodal: „až budete pro mě objednávat ten masážní med, tak prosím rovnou tři balení. Ona se přihlásila také paní Alžběta s Alenkou.

    Když se rozloučili na rohu Karmelitské, tak Dolanský smutně povídal: „Ten Zdeněk má ale štěstí. Namazat hned dvoje záda medem, to je klika.“

     „Nezáviďte mu to,“ řekl Doubek, „víte, jak se přitom nadře?

     Dobrou noc.“