Strašidla malostranská

Z připravované knihy Obrázky z podloubí

Strašidla malostranská

       Tak trochu náhodou se potkali inženýr Doubek s panem Vášou u obchodu pana Knotka v Mostecké. Knotek byl zrovna připraven, že půjde na jejich pravidelnou schůzku do podloubí a uděloval nějaké pokyny prodavačce. Když je zahlédl, srdečně se s nimi uvítal a využil setkání, aby jim ukázal tajemný prostor v zadní části domu, do kterého nerad chodil a nikdo z jeho zaměstnanců tam nevkročil, když nemusel.

      „Dobrý večer přátelé! To jsem rád, že jsem na vás natrefil. Můžu vás trochu zdržet? Rád bych vám něco ukázal, co mi nedá spát a už dlouhou dobu mně to žere. Manželka má o mně obavy, jestli jsem se nezbláznil, ale ujišťuji vás, že jsem úplně v pořádku. Tedy, alespoň si to myslím.“

     „Dobrý večer,“ starostlivě se podíval na Knotka inženýr Doubek, „copak, copak, snad u vás nestraší?“

     „Já bych se ani nedivil,“ přidal se Váša, „dobrý večer pane Knotek! Dům je to starej, určitě má svoje tajemství. Kolik staletí již tady lidi bydlí, a kolik osudů a tragédií se tady možná odehrálo. Vedle vás snad dokonce bydlel pověstný alchymista Kelly, který má někde v Čechách ještě potomky. Někdy se o takových domech vypráví legendy, že jde mráz po zádech.“

      „No vidíte,“ s potěšením se na pana Vášu zahleděl, „vy jste první člověk, který mě chápe. Já vám děkuji, protože vy máte své zkušenosti a sám jste něco podobného zažil. Je to svízel. Vždycky jsem si říkal, nebuď naivka, na nějaký kouzla a čáry nevěřím, astrology a proutkaře beru jako zábavu, ale co je moc, to je moc.“

      Knotek přátele pozval dál, prošli obchodem až přes sklad, tmavou chodbičkou a po několika schodech přišli ke vchodu na úzký dvorek. Po levé straně byl vchod do starého skladu, který se používal na zboží, které se prodávalo méně, spíše výjimečně a v malém množství. Ukládaly se sem také obaly a nepotřebné věci. Staré regály, rozložené po obou stranách tmavé místnosti, pamatovaly ještě původního majitele, který se již nedožil ani konce první světové války.

      „Pánové,“ oslovil tajemně své přátele Knotek, když rozsvítil slabou žárovku na boční stěně, „teď dávejte pozor. Vidíte na té zadní stěně něco zvláštního?“

     „Já bych řek‘, že je tam omítka poněkud rozmazaná,“ ozval se inženýr Doubek, „nebo navlhlá?“

       „Kdepak navlhlá,“ odmítl Knotek, „je suchá, až se drolí. Jenže jak opadává, tak se pod ní objevuje něco, co mě děsí a moji lidé sem nechtějí chodit. Už sem to několikrát přetřel barvou, ale proráží to furt.“

       „Mně to připadá, když přimhouřím oči, jako lebka,“ prohlásil pan Váša polohlasně, jako by na něho v té klenuté komoře něco sáhlo.

      „Pojďte pryč,“ zavelel Doubek, „myslím, že to na strašení stačilo. Je to nějaké prosvítající znamení, kdoví z jaké doby.“

      „To není všechno,“ pokračoval Knotek, „ono to dělá rámus.“

      „Mluví to?“ spěšně se zeptal pan Váša.

      „Nemluví,“ vysvětlil Knotek, „ale bouchá, duní, jakoby někdo chtěl jít ven, možná vysvobodit, já nevím, připadá mi to jako takové zoufalé žadonění.“

       „Kdy to dělá?“ zeptal se Doubek.

      „Po ránu,“ potvrdil Knotek, „a pak to slábne, až do poledne. Někdy i odpoledne a večer, když prší.“

      "Pojďte pryč,“ opakoval Doubek, „není tu zrovna příjemně. Ten vzduch je nějak těžký. Heleďte pane Knotek, proč to teď nebouchá?“

      „To nevím,“ rozechvělým hlasem odpověděl Knotek, „asi, že je nás tu víc. Mohli bysme to zkusit po jednom, jestli chcete.“

      „V žádném případě,“ zaprotestoval pan Váša, „mě to stačí co vidím, je to jasně lebka, to je na tuty, tady byl v minulosti nějaký mord.“

      "Pojďte radši pryč,“ znovu se dožadoval Doubek, „můžeme to probrat v podloubí, víc hlav víc ví.“

      „Pane Knotek,“ řekl skoro šeptem pan Váša, „nemůže tam bejt někdo, nebo něco zazděnýho? Odkdy se vám to tady ozývá?“

        „No, před dvěma roky, když jsem tu začínal, tak tady byl klid, i když mě soused upozorňoval, že tady vždycky strašilo. Snad kvůli nějaké nespravedlivosti a žárlivosti. Prosím vás, kdo by tomu dneska věřil. Tady v Mostecké to bylo vždycky plné pověstí a legend. Tak jsem na nějaké strašení nedbal. Letos po Vánocích si přišla stěžovat moje prodavačka Tereza, že se bojí jít do zadní komory, protože tam někdo bouchá a naříká. Nic tam nebylo. Jen na tý zadní zdi se sypala omítka a časem se objevila nějaká hlava, nebo co to bylo.“

       „Heleďte,“ rozhodně řekl Doubek, „jdeme, tady to nevyřešíme, jde na mě nějaký průvan, nebo tady táhne. Pomalu na mě jdou nějaké nepříjemné pocity, skoro jako husí kůže. Jdeme!“

      Vyšli zpátky do chodby a tam se otočil Váša a povídá: „Pane Knotek, kam vedou tyhle schody, koukám, že je to nějaká stará dlažba.“

      „To je prý původní, dřívější úroveň ulice, ještě ze středověku. Tady se s tím prostě nehejbalo, protože je to také zčásti památkově chráněný,“ vysvětlil Knotek, „my tam dozadu ani moc nechodíme.“

      Vyšli z obchodu a dali se Mosteckou nahoru k náměstí. Šli mlčky, jakoby přemýšleli, jak si vysvětlit obavy pana Knotka. Napadlo je také, jestli si z nich Knotek nedělal legraci a snažil se je vystrašit nějakou báchorkou o žárlivosti a objevující se lebce.

      Byli srdečně uvítání ostatními u jejich stolu, kde se k nim čile připojil velký Zdeněk s Fandou a hned před ně postavili napěněnou plzničku, aby nezmeškali dnešní přípitek.

      Zatímco se všichni rozhodovali, co si dají z nabídky vrchního kuchaře Rynholce a paní Alžběty, doktor Kárný již ochutnával mozzarellu s rajčaty a bazalkovým přelivem, věren své obavě o dietu. Pro ostatní Zdeněk nabídl ďábelské masové toasty, přírodní vepřový steak s provensálským kořením a oblohou a speciálně od paní Alžběty svíčkové řezy se šunkou a vejcem. Sklidili pochvalné uznání a podle chuti si objednali. Neušlo jim, že opozdilci inženýr Doubek s Vášou a Knotkem, přišli nějak zamyšlení a vážní. Jejich úsměvy působily nějak vynuceně.

      „Dneska jste cestou museli potkat určitě kuplířku Kulíčkovou, co čeká na zhýralého šlechtice, který se má v jejím bytě pomilovat s nevinnou dívkou a tím Kulíčkovou osvobodit,“ uvedl se vtipem taxikář Dolanský, „mám dojem, že jste nějaký zaražený.“

       „No, zaražený, to nejsme,“ vysvětlil inženýr Doubek, „ale byli jsme se podívat u pana Knotka v krámě a ukazoval nám nějaké nepřirozené jevy.“

       „To vás to tak vzalo?“ divil se školský inspektor Hanák, „podlehli jste vlastní sugesci. Jak znám Knotka, tak si z vás pěkně utáhl.“

        „Já bych to nepodceňoval,“ bránil se Knotek, „ať vám řeknou sami, jak se tam cítili a co viděli na zdi. Škoda, že se to zrovna neozývalo.“

      „Já vždycky myslel,“ přidal se vtipálek Dolanský, „že naše malostranská strašidla pracujou až po půlnoci. Proto jste je nemohli slyšet teď večer.“

       „Jo, je to vlastně asi bývalý sklep, těžký, vlhký vzduch, jako na starém hradě,“ ozval se inženýr Doubek, „drolivá omítka, kamenné zdivo, to víte opuka, skutečně se tam ukázala podoba lebky, ale to se stává. U nás na chalupě byly podobné obrázky na stropě. Mělo to tvary jistých částí lidského těla. Zamalovat to nešlo, švagr si dokonce ty hanbatiny fotografoval do nějaké soutěže.“

       „Jo, jo, vypadalo to jako lebka,“ s jistotou tvrdil pan Váša „člověk by si pomyslel, že tam někoho zazdili, nebo že tam byl mord. Cítil jsem se tam nesvůj. Byl jsem rád, když jsme vypadli.“

        „Tak vidíte,“ hájil se Knotek, „kolikrát jsem se snažil tu stěnu přemalovat, ale marně. Po čase se to zase udrolilo a lebka znova vylezla.“

       „A co ty zvuky,“ připomenul pan Váša, „prý tam je slyšet nějaké klepání. My jsme tam ale nic neslyšeli.“

       „To je fakt,“ přisvědčil Knotek, „občas je tam slyšet, jako když se někdo snaží dostat ven, na svobodu. Je to nepravidelné, ale klepe to hlavně když je tam tma. Chodíme do starého skladu jen když musíme.“

        „Poslyšte,“ ozval se Chudoba, „aby to nebylo jako s těmi hlasy, které slýchávám já. Když vidím pivo, slyším v sobě vždycky dva hlasy. Jeden říká – vypij to! A ten druhý hned řekne – neslyšels, máš to vypít!“

        Do vzrušené debaty o podivných jevech v krámu pana Knotka přišel velký Zdeněk s dalšími půllitry napěněné plzničky.

       „Jak jsem slyšel,“ zapojil se také do debaty, „má pan Knotek nějaké zvuky ve skladu. To je tady na levém břehu úplně normální. Malá Strana vůbec, to je po půlnoci v hodině duchů tak čilé rejdiště strašidel, přízraků a bezhlavých bytostí, že se straší dokonce sami mezi sebou.“

       „Proč se vlastně Čertovka jmenuje Čertovka?“ zeptal se pan Bouda, „tudle se mě na to ptal můj Mireček a já jsem mu řekl nějaký nesmysl, že se tam utopila nešťastná hokyně, která byla po čertech chytrá a šidila na váze.“

       „To vám Mireček věřil?“ pousmál se pan Váša.

       „To víte, že ne,“ odpověděl se smíchem Bouda, „ale když se na to ptal učitelky v mateřské školce, tak ta mu to vysvětlila. Musel jsem ji připadat asi jako blb.“

         „Víte, že nejvíce strašidel a tajemných postav jsou pachatelé nebo oběti trestných činů,“ vstoupil do hovoru zajímavou otázkou redaktor Kolda, „většinou v tom je láska a zklamání. Svedená Anežka prý straší na Kampě, a já vám řeknu, že když tudy jdu v noci, slyším v duchu její kvílení. Dovedu si představit, jaké zklamání musela prožít. Kampa je sama o sobě zvláštní místo.“

        „Já se o tom raději ani nechci zmiňovat,“ přidal se pan Čtvrtník, „ale u nás v muzeu je to každou chvíli. Když mám noční a jdu na obchůzku, tak jsem rád, že to prolítnu a zavřu se v recepci na dva západy.“

        „Prosím vás, pane Čtvrtník,“ snažil se pochybovat o jeho obavách Dolanský, „co by mohlo v muzeu hudby, mezi těma fidlátkama, strašit.“

        „No, to byste koukal,“ neodbytně stál na svém, „tam slyšíte různé zvuky a praskání furt, nejenom v noci, ale v noci je to strašidelnější, to vám řeknu.“

       „Není se co divit,“ přisadil si Chudoba, „to víte, je to stará budova. Původně kostel svaté Máří Magdaleny s klášterem, kterej zrušil koncem 18. století Josef II. Bylo to několikrát přestavěný, byly tam byty pro chudinu, a dokonce poštovní úřad.“

       „O té budově se vypráví přece několik legend,“ dokládal tvrzení o strašidlech a poštovních šotcích pan Čtvrtník, „třeba tragický příběh o bezhlavé herečce Lauře a jejím žárlivém manželovi, který ji uřízl hlavu, když přišla domů po představení s drahým náhrdelníkem. Od té doby chodí bez hlavy, na krku má stále ten osudný skvost. Klid bude mít až svoji hlavu najde a dá si ji na krk.“

       „Já znám o Lauře jinou verzi,“ přidal se Dolanský, „mělo se to odehrát v Letenské, kde našli ženské tělo bez hlavy a poznali v něm Lauru. Mělo to být krásné vesnické děvče ze vsi, někde od Bezdězu. Vystupovala jako mořská panna s italskými herci.“

        „Prý se tu dříve objevovala nejen Laura, ale i podivná záře, pochodující průvod duchů od bývalého hřbitova s přízraky dominikánů,“ pokračoval Čtvrtník.

       „Jestli to nebyla ta záře z místa, kam odhodil žid Jakub hostii,“ chtěl vysvětlit původ pan Bouda, „von se ze strachu o majetek nechal pokřtít, ale měl peklo od svých souvěrců. Ti na něho plivali a ignorovali ho. Tak se chtěl vrátit mezi své a tím se chtěl zavděčit. Oni ho stejně vyhnali z města ven.“

       „Vono to místo ani dnes není úplně klidný,“ dodal ještě Čtvrtník, „zkuste jít v noci kolem podloubím, který vlastně bylo původně součástí budovy. Tam se každý ohlíží, jakoby čekal, že ho někdo přepadne. Když tam byla pošta, byly kvůli duchům problémy s poštovními koňmi, kteří se plašili. Na Maltézském náměstí dokonce museli poštu zrušit, protože tam řádili šotci.“

       „Bodejť né,“ řekl Knotek, „když přepisovali na obálce adresu RADNICE a první písmeno zaměňovali za Z. To se prošetřovalo až na direkci.

       „Když jsme v těch strašidlech,“ přidal se i drogista Bouček, „já si vzpomínám na příběh nahé Cecilie, která podvedla svého muže a on je při tom nachytal. Podřezal mu krk a chystal se i na ni. Ona, tak jak byla vyskočila oknem do ulice a utekla. Jenže byla krutá zima a ve Sněmovní umrzla. Dodnes prý tam v noci prý bloudí nahá a kdo jí osloví toho poplive a pokouše.“

       „To jsem někdy slyšel,“ řekl Chudoba, „taky tam prý běhá černý třínohý pes, takže není radno se dlouho na nahou Cecilii koukat.“

        „Proč jsem nahou Cecili připomněl?“ pokračoval Bouček, „když jsem sloužil na VIVO, to bylo velitelství 1. vojenského okruhu v budově Lichtenštejnského paláce, tak jsme šli kolem půlnoci střídat službu do Sněmovní. Byla zima, a tak hustá mlha, že nebylo vidět ani na krok.

       Vidět nebylo, ale slyšet. Takové táhlé vytí, úúúááááá! Šlo to od morového sloupu Nejsvětější Trojice. Když jsme přišli blíž zahlédli jsme ženskou, napůl svlečenou a volala: ‚Já chci domůůů, já chci domůůůů‘. Řekli jsme jí ať jde domů. Jenže ona zakvílela, že nemůže, protože je posraná. Na rohu stáli esenbáci a řekli, že už volali sanitku. Jestli se jmenovala Cecilie, musela to být náhoda.“

         Když přišel Zdeněk s Fandou s dalšími půllitry plzničky, přišla řeč na Kabourka. Legendární postava vodníka, milovníka dobrého piva a strážce zamilovaných.

       „Ano, vodník Kabourek prý chodil na pivo i sem do podloubí,“ zapojil se Zdeněk, „hostinskej mu vždycky připravil i škopíček s vodou, aby si namočil šos. Od té doby, co si pořídili gramofon, už Kabourek nepřišel.“

       „Jenže s těmi zamilovanými se to nějak najednou zvrtlo,“ řekl pan Váša, „když jsem šel minule na Kampu kolem Lužického semináře přes Čertovku, tak zábradlí nebylo ani vidět pro samý zámečky.“

       „To přišlo z Itálie,“ řekl zasvěceně Dolanský, „kdybyste viděli, jak je ověšenej zámečkama Milvijskej most přes Tiberu v Římě, tak byste se nedivili. Zamyká se tím láska na věčný časy a klíček se hází do řeky, tady do Čertovky.“

       „Kdo je chytrej,“ přisadil si Dolanský, „nechá si druhej klíček do rezervy.“

       „Proč by to dělal?“ dohadoval se pana Váša, „když chtěj spolu bejt do smrti.“

       „Kvůli rozvodu přece,“ rozesmál se Dolanský.

         Na to se zasmáli všichni a cvakli si spokojeně půllitry. Zapili zámečky a vrátili se připomínkou pana Knotka zase ke strašidlům.

        „Já jsem viděl vodníka Kabourka minulou neděli u Márnice,“ připomněl vodnickou tradici Knotek, „oni tam ti africký námořníci zvou turisty na lodičky.“

        „Jo, tak ten Kabourek u Márnice, to je jeden z bezdomovců, co se za Kabourka vydávají a žebrají na pivo,“ podotkl inženýr Doubek, „staré legendy se využívají i pro byznys. Na loďce můžete vidět jeho sošku. u mlýnského kola Velkopřevorského mlýna.“

         „Vodníci tady byli nejčastější zjevení,“ dodal Bouček, „čet‘ sem o tom, jak se hostinští vymlouvali na špatnou kvalitu piva. Sváděli to na Berounku, že vlévá moc kalnou vodu do Vltavy, ale oni zatím pivo ředili.“

       „No vona Berounka není dnes o moc lepší, „potvrdil Čtvrtník, „když se v podíváte v Lahovicích z mostu, tak ten rozdíl vidíte jako na dlani.“

       „Jenže se traduje, když přišel do hospody vodník Bublán a poručil si pivo,“ upřesnil Bouček legendu,“ řádně si loknul, podíval se na půllitr proti světlu a povídal – ‚To je síla‘. Když na něho ostatní nevěřícně hleděli, tak dodal ‚‘Jo, jó, má to sílu, před chvílí jsem to pivo viděl hnát mlýnské kolo u Velkopřevorského mlýna na Čertovce.‘ “

        „Je zajímavé, jak často si turisti fotí štít domu na Kampě z mostu,“ změnil trochu povídání Bouda, „hlavně kvůli zázračnému obrazu Panny Marie a těm válečkům. Obraz zachránil z větví stromu domácí Pelz při povodni v r. 1784. K obrazu se lidé modlili. Pelzovi se uzdravil synek a služebná při mandlování málem přišla o ruce. Modlila se k Panně Marii a mandl se zastavil. Válečky byly na památku pověšeny vedle obrazu.“

        „Ten mandl tam byl až do r. 1945, kdy ho malostranští použili ke stavbě barikády při povstání,“ připomněl inženýr Doubek.

       „Víte o těch válečcích a obrazu je pověstí hodně,“ navázal na vyprávění Chudoba, „ona nějaká modlitba k Panně Marii taky každýmu nepomohla. Když žádal o pomoc lapka a zlodějíček Fridolín, obraz nepomohl. Chytli ho pak, jak hází na obraz kameny z mostu.“

       „Jó, ještě si vzpomínám na pověst o Turkovi s křesťanskými vězni z mostu a paní Maternovou, pro kterou vězni museli pracovat v prádelně za její dcery,“ dodal inženýr Doubek.

        „Dneska jsem vás poslouchal s napětím pánové,“ ozval se Zdeněk, „odkud ty všechny historky máte? Chvílema jsem až zapomínal obsluhovat hosty.“

        „Zdeňku, malostranské legendy, strašidla a pověry jsou snad z celé Prahy nejznámější. Vyšlo spoustu knih a pak, ta ústní tradice, ta žije po staletí, tak jak si ji Malostraňáci dokázali udržet až po dnešek,“ s pokorou a vážností dodal inženýr Doubek.

       Domů šli tentokrát raději ještě před půlnocí, aby se všem těm tajuplným, bezhlavým postavám vyhnuli.

---