Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHlava
Autor
Jaropeace
Autobus městské hromadné dopravy měl pět minut zpoždění. Znaveně jsem usedl na sedadlo. Po včerejší pitce jsem měl hlavu těžkou jako pytel cementu.
Pohledem jsem přelétl osazenstvo autobusu. Nevypadalo o nic lépe. Všichni pospávali, dva opilí muži se pokoušeli o rozhovor. S posledními zbytky sil jsem si nasadil přehrávač a pustil kazetu.
Chvíli jsem mhouřil oči proti odpolednímu slunci, které dovnitř pronikalo velkými okny. Cítil jsem se hrozně, moje bolavá hlava byla středem světa. Bylo mi fakt zle.
Odstřelovač se tvářil mrzutě. Po včerejší pitce měl hlavu jako pytel cementu. Neměl to rád. Rušilo jej to při práci.
Pomalu složil nástroj a podíval se na hodinky. Už by tu měl být.
Konečně uviděl autobus. Přiložil zbraň k líci a v dalekohledu uviděl hlavu. Nemohl se splést.
Sluchátka jsem měl jenom já.
/ Brno 1998 /
15 názorů
Umbratica: přesto máte pravdu. Když se to přežene s pitím, některým lidem se pak klepou ruce a nemohou se soustředit. Děkuji.
Nejsem alkoholička, nýbrž jsem abstinentka a tak se v tom nevyznám.
Umbratica: s tím kopcem jsem to myslel jinak, chtěl jsem se z toho dostat tou myšlenkou J. Nohavici o tom alko kopci.
To je málo pravděpodobné, že by nájemný vrah teprve stoupal do nějakého kopce. Takovou práci dělávají třeba bývalí vojáci, kteří už zabili hodně lidí a vědí, že jim to nedělá žádný problém.
Umbratica: třeba teprve stoupal do toho svého kopce. ale nevím, předtím jsem ho viděl jen jednou. děkuju.
Každému alkoholikovi se časem klepou ruce. Z psychologického hlediska je málo pravděpodobné, že by nájemný vrah třeba musel v alkoholu utápět své svědomí. Takovou práci dělají lidé, kteří nemají emoce jako my ostatní.
LUZZ : napsané v r. 1998, přidal jsem tam datum až po Vaší kritice. Omlouvám se.
Dvojí pohled na jednu situaci... jeden v ich formě, druhý v er formě.
Zajímalo by mě, jak poznal odstřelovač "tu správnou" hlavu, v autobuse přece sedělo víc lidí...
Pointa není moc přesvědčivá.
Mám problém v tom, že kdyby mě bolela hlava a měl jsem ji těžkou jak pytel cementu, nedával bych si sluchátka. Ale nechápu ten konec jak to bylo myšleno. Jestli měl zabít sám sebe... Je v tom určité mysterium, to jo.