Snad...někdy...

 Jsem tu, zase na tom svým oblíbeným místě, kde je ticho a klid. Kde slyším jen šum vody. A já zase myslím na tebe. Nevím, jak si to zakázat a proč se to děje. Asi tam ve mě hluboko v srdci prostě máš být. Jiný důvod si nedokážu vysvětlit. Pořád věřím, ze patříme k sobě,ze naše setkání nebylo jen tak nějaké. Vím, že bylo víc a proto tě asi nedokážu pustit dál. Pořád ten pocit cítím. Vím, že už jsi s ní a jsi nejspíše šťastný. Taky vim, že na mě už si ani nevzpomeneš.. A já ti to přeju. Jsem ráda, že jsi šťastný, akorát mě mrzí, že ta holka, co se vedle tebe ráno probouzí, které děláš ráno snídani, večer chodí s tebou spát a drží tě v objetí, než usneš, že to nejsem já. Já se s tím naučím žít a taky potkám někoho s kým budu šťastná,stejně jako ty, ale i přesto, že budu s ním a potkám tebe, vím, že ten pocit, to, co hluboko zakopu do své duše, se objeví při pohledu na tebe. Jsi a budeš pro mě prostě slabost,veliká slabost a já pro tebe budu jen vzduch, jako do ted vlastně...Neexistující postava jen v pozadí, kterou potkáš a ani nevíš, co k tobě cítí...A už se to ani  nedozvíš...zakopávám tě hluboko do sebe a snad někdy příště. V příštím životě tam budu stát a budu doufat, že jen tak neprojdeš kolem.