Richard

 

Malý potkan zrovna očichával kus staré látky, když ho vyrušil skřípavý zvuk otevírajícího se kanálu. Než z malé škvírky vykouklo zrcátko, lezl už do skulinky v sutinách.

Víko se odklopilo ještě víc a z kanálu vylezl Richard. Přikrčen zkoumal okolí. Když seznal, že je vše v pořádku, zavřel kanál a postavil se. Starý kabát nesl stopy velikého opotřebení, stejně jako kalhoty, které pro díru nezakrývaly pravé koleno. Jen boty byly, při troše dobré vůle, ucházející. A to bylo hlavní.

Richard si pročísl zrzavé vlasy a vydal se na cestu. Jeho otci by se nelíbilo, že zase tráví čas na povrchu. Bál se o něj. Všude bylo plno nelidí a nebylo radno je potkat. Jenže Richard byl přece opatrný. Nikdy by nevylezl, kdyby spatřil sebemenší podezřelou věc.

Opatrně stoupal přes val navršený z cihel, dřeva a skla. Za ním stála torza domů, ve kterých kdysi žili lidé. Nyní k životu nebyly. Prozkoumal horizont a po chvilce pokračoval.

Byl rád, že na něj vyšel sběr vody. Měl dost času se podívat nahoru. V kanálech a sklepích se mu nelíbilo. Ano, byl to jeho domov, ale ven ho to táhlo víc. Miloval, když musel přivřít oči kvůli slunci. Miloval vánek zpívající mu kolem uší a čechrající mu vlasy. Miloval zvuk kapek dopadajících na zem a jejich překrásnou vůni. To v podzemí nebylo.

Přes rumiště přišel na náměstí. V prachu, obličejem k zemi, ležela rozbitá socha muže, jehož jméno si nepamatoval. Jako kluk kolem něj chodil, to ještě stál. Bál se přísného výrazu tváře, kterým hleděl do dáli. Možná tušil, co přijde.

Zastavil se a nostalgicky si prohlížel náměstí města. Zvláštní. Jméno se nedochovalo. Snad aby lidem nepřipomínalo staré časy. Teď to bylo jen město.

Zvuk padajícího haraburdí ho trochu vylekal. Byl to však jen potkan, a tak se Richard v klidu vydal podél polorozpadlé zdi k ulici, poseté zrezivělými vraky aut. Děda mu jednou vypravoval, že jich bylo hodně a lidé se jimi přepravovali z místa na místo. Jak fungovala, nevěděl. Dobu, ve které byla auta součástí života, si pamatoval dědův praděd.

Zastavil se u jednoho z vraků. Jen děravé pláty plechu. Přikrčil se za ně a nahlédl do ulice. Skrz asfalt prorůstaly kořeny stromů, jejichž koruny se prodraly střechami a okny domů.

Zaposlouchal se, jestli se kolem nepotuluje někdo z nelidí. Podle všeho byl vzduch čistý. Přikrčen vyrazil. Na každé křižovatce nejprve prozkoumal všechny cesty, a pak šel dál. V půlce ulice zabočil do jednoho domu, a velice pomalu a opatrně našlapuje, prošel přes chodbu a kuchyň do zpustlého porostu, který kdysi býval zahradou.

Stál na jejím kraji, než se ujistil, že mu nic nehrozí. Proběhl houštinou, přeskočil zbytky kamenné zídky a vydal se přes torzo dalšího domu na prostranství před velikou budovou. Na jejím štítu visela obrovská modrá písmena CHO C N RUM. Neuměl číst, ale při těch několika málo příležitostech, kdy se sem dostal, na ně vždy fascinovaně zíral.

Rozhlédl se, a pak se rozeběhl do vnitřku budovy.

Bylo jasné, že zde lidé před příchodem bohů shromažďovali věci. Bylo jich tu plno. Tedy to, co po nich zbylo. Konzervy, zbytky oblečení, nábytek, ale také předměty, jejichž účel neznal.

Obezřetně chodil kolem regálů, hodně přikrčen. Dělal to podvědomě, byla to jeho přirozenost. Stejně jako zkoumání všech zatáček, děr, puklin a dveří. Uši měl napnuté a při sebemenším hluku sebou škubl.

Bral věci do rukou a všemožně je přetáčel. Když se mu některá líbila, strčil si ji do brašny.

Najednou zaslechl podivný zvuk. Přicházel z venku, z veliké dálky. Připlížil se k díře ve zdi a hledal jeho zdroj. Přidal se další. Rychlý a štěkavý. Pak to uviděl.

Ze směru, kterým přišel, sem přilétal nečlověk, pronásledovaný velikou věcí. Ta věc po něm střílela a on se všemožnými výkruty a piruetami snažil střelám vyhnout. Vyluzoval skřeky úzkosti a zloby. Richard pocítil podivné uspokojení. Přál si, aby ho ta věc, ať už byla cokoliv, dostala.

Přání se mu splnilo. Nečlověk se ohnul v zádech, jeho blanitá křídla povolila a on se bezvládně řítil k zemi. Richard si s hrůzou uvědomil, že Temný padá na něj. Odskočil od zdi a než se stačil schovat za keř, který si prorazil cestu dovnitř budovy, Temný prorazil časem obtěžkané cihly a vpadl dovnitř. Chvilku se kutálel po podlaze, až se zastavil o regál, který na něj s velkým rachotem spadl a zavalil ho.

Veliká věc přistála. Vypadala jako stroje, o kterých mu vyprávěl děd. Na boku měla rudý symbol trojúhelníku s okem vprostřed. Z boku se vyvalila pára a otevřely se dveře.

Richard zatajil dech. Vystoupilo sedm lidí, o tom nebylo pochyb, jenže byli podivně oblečeni. Ne jako lidé z jeho kolonie, v odrbaných šatech, tisíckrát opravovaných a vyrobených ze všeho, co se zrovna našlo. Tahle skupinka vypadala jako rytíři z knížky, která byla cenným majetkem jeho rodiny a které nikdo nerozuměl. Dokonce měli meče, visící jim na zádech. V rukách třímali pušky. Ty byly také jiné, nové.

Rytíři šli obezřetně dovnitř, přičemž dva postupovali pozpátku, dva na bocích a dva v čele. Zřejmě kryli prostředního. Odlišoval se od nich barvou pláště a neměl helmu. Ti v čele měli podivné zbraně. Příliš veliké a na konci se rozvětvující.

„Bratře veliteli, tam,“ ukázal jeden z rytířů na hromadu, pod kterou byl Temný.

„Ano. Bratři Venatoři, obkličte to! Doufejme, že ještě žije,“ pronesl ten bez helmy a vytasil meč.

Bratři obešli spadlý regál. Ti s podivnými zbraněmi si stoupli naproti sobě, kryti ostatními.

„Venatore Sexte,“ pokynul velitel jednomu z rytířů. Sám zůstal stát vzadu.

Oslovený vykročil blíž k hromadě a hlavní pušky odsunul kus plechu. V ten moment se hromada rozlétla, jakoby pod ní něco vybuchlo a z trosek vylétl Temný, odhodiv rytíře do stran. Jeden přistál kousek od Richarda. Držel se za dřevěnou tyč, čnějící mu z hrudi. Umíral.

Z obludné Temného hlavy svítily tři rudé oči, místo čtvrtého byla jen díra, z níž vytékala žlutá tekutina. Chlupaté tělo neslo známky střelných zranění. Ta se ale hojila. Nečlověk kolem sebe máchal škorpioním ocasem a zlostně řval.

„Pal!“ Křikl velitel na jednoho z rytířů s podivnou zbraní, který se těžce sbíral ze země.

Z rozšířené hlavně vylétla ocelová síť. Temný se jí však vyhnul a zaútočil na klečícího střelce. Uspěl by, kdyby ho nezasáhla dávka z pušky jiného bratra. Velitel se rozeběhl a tnul. Temný výpad vykryl pancéřovaným koncem ocasu.

Rytíř vedle Richarda, zemřel. Richard pocítil lítost a vztek. Opatrně vytáhl mrtvole meč z pochvy a sebral pušku. Prohlížel si ji, a když usoudil, že ví jak s ní manipulovat, vyskočil ze svého úkrytu.

Temný k němu byl otočen zády, namířil na něj a s bojovým křikem zmáčkl spoušť. Zpětný ráz s ním pořádně zacloumal. Všechny kulky skončily ve zdi.

Jeden z bratrů, nečekaje jeho příchod, se přikrčil a vypálil jeho směrem. Naštěstí byl Richard natolik vyveden z rovnováhy, že upadl na zadek a dávka z pušky ho minula. Temný se prudce otočil a chystal se na Richarda zaútočit. Velitel bratrů využil toho, že se nečlověk zaobíral neznámým a přesekl mu blanitou výplň křídla.

Budovou se rozlil bolestný Temného výkřik. Když dopadal na zem, bezcílně máchl ocasem. Další z Bratrů odlétl do strany. Jeho helma byla poškozena.

„Tercie, palte, udržte ho.....,“ přikazoval velitel, jehož rozkazy byly přerušeny prudkým úderem pařátu do hrudi. Odletěl dozadu na povalený regál a snažil se popadnout dech.

Richard odhodil pušku a zvedl se na nohy. Sledoval, jak se rytíři snaží zatlačit nečlověka do rohu místnosti. Ten jim to však ztěžoval výpady ocasu a ostrých pařátů. Cítil, že musí nějak pomoci. Byl přesvědčen, že je to jeho povinnost, vždyť měli společného nepřítele. Odláká pozornost toho monstra, a rytíři pak budou moci účinně zaútočit.

Zvedl meč nad hlavu a rozeběhl se na Temného. Proběhl kolem Bratrů, přikrčil se před pařátem a chystal se tnout. Ale nedostal se k tomu. Po celém těle ucítil pálení, končetiny bezvládně spadly podél těla a on jen strnule hleděl na osten ocasu, který byl zabodnutý do jeho pravého ramena.

Temný si ho přitáhl k sobě. Trojicí rudých očí pohlédl na odrbaného Richarda, otevřel vertikální tlamu a vyprskl z ní zelenou zapáchající tekutinu.

„Síť, vypalte síť!“ křičel velitel s obtížemi a kašlaje. Druhý z bratrů vybavených rozštěpenou zbraní vypálil na Temného, jenž stál relativně v klidu. Síť ho zasáhla a strhla na špinavou zem. Při dopadu se Richard uvolnil z ocasu a odkutálel se stranou.

Temný se smýkal na zemi a snažil se vymanit z pasti. Síť se rozzářila modrou září a nečlověk se přestal hýbat.

„Zajistěte to a přeneste do modulu,“ přikázal velitel. Pak se otočil k nehybnému Richardovi. „A tohle je kdo?“

„Nevíme, musel tu být schovaný už před tím,“ přistoupil k tělu bratr Venator primus. A otočil ho obličejem vzhůru.

„Tss, pálí to,“ ucukl rukou a postavil se. „Ale zdá se, že žije.“

„Potřebujeme tu Auxilia,“ promluvil velitel do komunikátoru.

 

„Byla poškozena jen přilba, hlava je v pořádku. Kontaminován nebyl, díky jedinému a pravému Bohu,“ oznámil veliteli Auxilius v medicuské uniformě. „Venator Quintus je však s Ním. Není mu pomoci, podle všeho má proražené srdce. Teď se podíváme na toho neznámého.“ přistoupil k Richardovi.

 

Richard cítil nesnesitelnou bolest, ale nemohl se pohnout, ani křičet. Bezmocně sledoval, jak se k němu blíží velitel rytířů a podivný muž v bílé kombinéze se znakem oka v trojúhelníku. Poklekl k němu.

„Dýchá,“ řekl tajemně. „je zřejmě paralyzovaný tím jedem.“

„Co má s obličejem?“ zeptal se velitel.

„Kyselina. Mám v modulu nějakou zásadu, ale netuším, zda to pomůže.“

Richard chtěl, aby mu pomohli, nebo alespoň zabili, protože bolest ho začala ovládat. Cítil, jak se noří do tmy. Nabízela úlevu a klid.

„Pokud dovolíte, chtěl bych ho převést do Města. S Medicusem primem a otcen Augustem máme takový plán, projekt, chcete-li. Byl by to ideální adept. Zvlášť, když se zachoval tak nebojácně, jak jste říkal.“

Poslední slova, která slyšel, Richarda uklidnila. Vezmou ho do města, domů. Pak omdlel.

 

Záře incendia osvítila prostor budovy a tělo Venatora Quinta se vypařilo. Bratři odtáhli tělo Temného do lodi a Richarda přenesli za ním.

Mezi ruinami se zvedl oblak prachu a modul odletěl do zapadajícího slunce.

---