londýnská

tak jednou, přesně sedm

měsícu zpátky, koncem března,

kráčela jsem ulicí, všechny ulice

byly prázdné, kromě té, kde

lidi stáli všichni ve frontě

před Tescem, to bylo tak třicet minut

o druhé v pátek, a o víkendu víc                   

                                                                        já si vzala šálu, tady se rouška ještě moc

                                                                        nenosila, pěkně děsný nápad, bylo vedro

                                                                        jsem téměř omdlela v tý

                                                                        hloupý frontě, ani nevím k čemu

                                                                        jsme tam stáli jako blbí, vždyť

                                                                        regály byly téměř úplně prázdný

a to bylo tak divný, když jsme šli ven

všichni jsme se trochu báli

někdo hrozně moc, někdo moc ne

ale všichni trochu jo

                                                                        to má pekárna již byla zavřena

                                                                        tam dělala taková bába, co

                                                                        hrozně mě neměla ráda

                                                                        a jedna stydlivá, co nemluvila moc

                                                                        ale chléb měli nejlepší v městě

                                                                        ale už nebudou, už ji neotevřou

tady mi hučely sanitky u okna

jakože asi desetkrát za hodinu

tleskali jsme ve čtvrtky v osm večer

a doteky byly zakázaný

a všechno bylo zakázaný

                                                                        pak v květnu povolili procházky

                                                                        s někým co nemusel bydlet s námi

                                                                        tak s kamarádem, co s ním

                                                                        byli jsme si docela blízcí

                                                                        ale ne zas až tak moc blízcí

                                                                        šli jsme se projít ke kanálu

                                                                        (a on byl první, co

                                                                        jsem ho viděla po tom

                                                                        a já první, co viděl on)

tak dva metry od sebe, říkali jsme,

jo, musíme myslet na pozitiva, třeba

si lidi uvědomí, ale neřekli

jsme nikdy co si jako uvědomí

to jsme se jen chtěli cítit lépe

a oba jsme to věděli, taky

po té procházce pak

byli jsme si dost blízcí