Lyžařská výprava

Lyžařská výprava - volné vyprávění

Věřím že není člověka, kterému se v minulosti alespoň jednou nestal větší či menší trapas.
Většina z nás tyto průšvihy tají. Kdo by se chlubil. Je-li ale svědkem více lidí, těžko lze zabránit, aby se veselá historka nešířila všemi směry. Podobně, jako když vhodíte kamínek na klidnou hladinu rybníka.


Kamarád Milan, když pán Bůh rozdával mužný vzhled, šel k němu určitě dvakrát. Při přídělu sexuálního apetitu ve frontě předbíhal a zařadil se do ní znovu a poté ještě několikrát.
Ženy tvrdí, že je pěkný chlap. Obě tyto vlastnosti pokud jsou koncentrované v těle jednoho muže, jsou neslučitelné se spořádaným manželstvím. Když k tomu přidáme ještě velkou touhu po sklenici oroseného piva, tak teprve ne.
Ta první vzhledová, by se ještě dala zvládnout, ale ta druhá snad jen silným bromem. Zkrotit tuto přírodní sílu v muži je stejné jako marný boj Sisyfa.


Ženy jej obletovaly a Milan si k jejich radosti rande smluvil bez průtahů. Věrnost nebyla jeho ctností. Ženy, se kterými dočasně sdílel střechu nad hlavou se jej snažily přetvořit k obrazu svému. Marné pokusy. Dokázal setrvat ve společné domácnosti jedné ženy maximálně rok. Poté byl vyhoštěn. Bral to sportovně.
Někdy na své bytné, jak je nazýval vzpomínal: „Jó Zuzanka, Pepku, tu v posteli žádná nepřekonala a ty polívky jaké vařila“ a hluboce vzdychl.


Horolezectví, pěší a lyžařská turistika byly Milanovo stálou láskou. Všechny své favoritky do těchto sportů nesmlouvavě zapojoval.
Dášu, jež se již třásla strachy při pohledu z balkonu prvního patra, tahal na laně na padesát metrů vysokou skálu. Připlácnutá ke skále co nejtěsněji, celou cestu vzhůru velice naříkala.


“Milánku, já se strašně bojím, já umřu“. Milan na vrcholku skály s požitkem kouřil a popíjel z plechovky pivo.


"Neumřeš,“ volal dolů, „koukej, kde si můžeš stoupnout a hlavně nelep nosánek a kozy na skálu, nebo si je odřeš“. Adeptky kurzu horolezectví se po této zkušenosti velkým obloukem Milanovi vyhýbaly.


Až na jednu. Ta se rozhodla bojovat do posledního dechu a jen tak se nevzdat. Říkejme jí Šárka. V horolezecké průpravě učinila s nesmírným zapřením několik pokusů. Milan její horolezecký výcvik sám dobrovolně vzdal. Šárka na skále tak hlasitě naříkala, že se ostatní horolezci jdoucí okolo za ní přimlouvali.


Jak napadl první sníh, Milan zorganizoval zimní výpravu na běžkách. Sešlo se nás celkem osm. Šárka byla jediná žena. Dlouho se Milanovi bránila s poznámkou, že umí jen trochu bruslit.
Milan jí něžně políbil do vlasů a s přesvědčivým hlasem řekl: „To je to samé, má drahá“.


„Milánku já jsem upadla,“ volala Šárka snad již po desáté. Pivní manekýn Jakub, jak jsme si jej v partě pokřtili, již hodinu nadával.


“Já bych tomu Milanovi nejraději rozkopal prdel, že sem ty ženský tahá, vždyť do té hospody dojedeme, až budou mít zavřeno".
Většina chlapů mu dávala za pravdu.
„Milánku já musím jít čůrat.“ Ozvala se Šárka napůl šeptem s dalším přáním.
„Co ti v tom brání, tak se vyčůrej,“ odpověděl Milan, otráven nepřetržitým zvedáním a oprašováním její prdelky.

„Miláčku, ale tady to nejde, není kde.“ Opravdu, v okruhu sto metrů byl jen mírně zvlněný terén ale žádný strom či stromeček, za který by se mohla Šárka ukrýt.


„Milane, já musím, nebo se opravdu počůrám,“ to již jen prosebně pípla. Milan nabral dech do plic, rozhodnut dát jí opět jednoduchou radu. Jiří, v naší partě zvaný Klokan si vzal slovo. Také tušil, že při tomto tempu pivo nebude.

„Šárko, my se otočíme, dej si na čas a až bude po všem, dej nám vědět". Jako na povel jsme se všichni otočili k Šárce zády. Milan si zapálil cigaretu, Klokan vložil do úst kousek čokolády, netrpělivě jsme čekali v tiché nádherné zimní náladě na její povel k pokračování pochodu.
Šárka, když se opakovaně přesvědčila, že nikdo s party nešmíruje, se ještě rozhlédla na všechny světové strany, zdali nikde není žádný čumil. Dospěla k názoru, že vzdálenost mezi sedmi muži a místem
konání je nedostatečná. Poté následovalo to, co později Šárka Milanovi vyprávěla.


Velice pracně se na lyžích otočila a vystoupala několik metrů zpět do mírného svahu po naší stopě od lyží. Konečně spokojena, vrtěním zadku počala ve spěchu stahovat vše, co je k tomuto úkonu u ženy nutné a s úlevou přidřepla. Ve stejný okamžik, dle zákona nakloněné roviny, počaly lyže zvolna klouzat vzad.



Romantické ticho proťalo hysterické ječení. Zděšeni křikem jsme se kvapem všichni otočili a byli svědky úžasné podívané. Z mírného svahu k nám sjížděla pěkná, svítivě bílá prdelka. Šárka se na bobku snažila bez úspěchu v kyprém sněhu pádlováním rukama zpětné jízdě do neznáma zabránit.
Ječení se neslo okolím a my s pusou dokořán beze slov jen koukali. Lyže se náhle zapíchly kousek od nás patkami do sněhu a Šárka postrčena setrvačností, padla na záda a udělala ve sněhu andělíčka.
Ležela odevzdaně, již nekřičela. Všichni, zvědaví co dál, jsme se otočili na Milana. Ten odhodil cigaretu, pod černým knírem mu svítily zuby a řekl.

„Chlapi, pojďte se všichni se Šárkou vyfotit, to nesmí být zapomenuto.“ Společnou fotku jsme nepořídili, protože Šárka byla zásadně proti.

Druhý den mě Milan navštívil s kufrem v ruce a s prosbou, zda by nemohl pár dní přespat.