Česká trojka

Česká trojka

      „Dobrý večer Zdeňku,“ s úsměvem a očekáváním dobré zábavy vešel do podloubí inženýr Doubek, „proč se mračíte, vždyť je dneska Den úsměvu.“

     „Ále, prosím vás,“ odpověděl rozmrzele, „volal nějakej náfuka, kvůli rezervaci, ale i kdybych obsadil i váš stůl a nepustil sem nikoho jiného, tak bych to bloknout nemoh‘, tolik židlí u nás ani nemáme. Tak jsem ho odmítnul, ale měli ste to slyšet, ňákej vejtaha s přízvukem.“

     „To byl asi poznávací zájezd od Saudů, ty jdou na všechno ve velkém,“ zvědavě se přidal pan Váša, který přišel hned za Doubkem.

     „Tak to nevím,“ zavrčel Zdeněk, „chtěl místa pro tři na pátou. Tak si to spočítejte. Kam by se sem vešli?“

     „To je pravda,“ hbitě použil své vědomosti školský inspektor Hanák, „to máme tři – devět – dvacet sedm – osmdesát jedna – dvě stě čtyřicet tři!“

     „Pro pána,“ zaposlouchal se právě příchozí Bouček, „vy to tu budete ještě snad rozšiřovat?“

     „Ale ne, to je jasný,“ ujistil je Zdeněk, „to víte, že ten váš stůl pod parohama pro vás bude v pátek vždycky rezervé. Hned přineseme s Fandou pivíčko.“

     Do rozpačité situace přišli s nadšením zbývající přátelé, taxikář Dolanský, prodavač z Mostecké Knotek a fotograf Chudoba. Doubek omluvil redaktora Koldu, který měl důležitou poradu, recepčního Čtvrtníka, který sloužil za paní Chybovou. Pana doktora Kárného omlouvala manželka vyhýbavou výmluvou kvůli žlučníku a pan Bouda musel hlídat vnuka.

     „Jak to mohl Zdeněk, tak rychle odhadnout,“ rozumoval Dolanský, „já bych to tak rychle neměl.“

     „Protože na vy na to máte taxametr,“ poškádlil ho Knotek, „a nemusíte nic počítat. Kouknete se a je to i se stvrzenkou.“

     „Jo, vy s tou EEtečkou jste na tom stejně,“ odpověděl Dolanský, „nacvakáte to tam a bloček jen zabzučí i s poděkováním za nákup.“

     „On ten výpočet je celkem jednoduchý,“ vysvětlil inspektor Hanák, „myslím, že Zdeněk se vyučil číšníkem s maturitou. Když na něho vybafnul objednatel rezervace ta čísla, vybavil si geometrickou řadu, kde každý člen je násobkem předchozího člena a spočítal z hlavy tři na pátou, že je dvě stě čtyřicet tři.“

     „No dobře,“ podivil se Chudoba, „ale jak přišel na tolik lidí, když ten chudák cizinec chtěl jen tři místa. Tady vidíte, co dělá vzdělání na nepatřičném místě.“

     „Vy musíte přece také umět něco z geometrie,“ připomněl Hanák, „když rozestavujete svoje fotodeštníky, odrazovky, boďáky.“

     „Já to beru citem,“ upřesňoval připomínku Chudoba, „kam postavím reflák nebo pršák a dvoukilovou rampu vůbec nepřepočítávám. Záleží na objektu a podle toho dávám šajn. V zásadě zachovávám trojúhelník.“

     „Víte, že jsou lidi, kteří nedokáží pochopit, jak může takový trojúhelník vůbec držet při sobě, když má jen tři strany. Může. Laik by řekl, že je to placatá plocha, jen na rozdíl od čtverečku má strany tři,“ pokusil se vtipkovat Dolanský.

     Školní inspektor Hanák se k poznámce jen pousmál a věren svému pedagogickému poslání vnesl do debaty poučný výklad:

     „Trojúhelník je podle obecného chápání, jak jsme ho znali již od školních let, geometrický útvar, vymezený třemi vrcholy spojené úsečkami, stranami a třemi úhly. Každý úhel je svírán dvěma stranami.“

     „No jó ale pak má trojúhelník stran šest,“ namítl Knotek.

     „Ještě má taky úhly vnější, ty jsou ovšem rozevírány také dvěma stranami. Takže má vlastně stran dvanáct,“ rozšířil úvahu ještě Chudoba.

     „To je pěkná blbost, jak může mít trojúhelník dvanáct stran?“ rozohnil se inženýr Doubek, „trochu to rozmělňujete pánové.“

     „Povšimněme si dále také jednoho velmi důležitého pravidla,“ nedal se odradit od své přednášky Hanák a pokračoval, „trojúhelníková nerovnost je důležitý vztah, který v trojúhelníku platí. Součet délek dvou libovolných stran musí být vždy větší než délka třetí, zbývající strany. Pokud toto pravidlo není splněno, trojúhelník nikdy nemůže vzniknout. Tak je to i v životě milostném. Když se jeden z nich důrazně vzepře, trojka vzniknout nemůže.“

     „Slovutný mistr Horníček řekl, že milostný trojúhelník může existovat jedině tehdy, když je jeden úhel tupý,“ připomněl Dolanský vtipný citát a pokračoval:

     „Vo trojúhelníku se mi ani nechce moc mluvit. Minulou sobotu mě to stálo tisícovku, jen to fiklo. Zastavili mě na Zbraslavi, a hned to šlo, lékárnička s prošlou lhůtou, chybějící vesta, trojúhelník taky nemáte, jen sem čuměl.“

     „Taky se prej doporučuje dívat se na takové problémy z širšího úhlu pohledu,“ zafilozofoval si pan Váša.

     „Co je to platný pánové,“ posteskl si ještě, „někdy mám pocit, že můj mozek je podobný Bermudskému trojúhelníku. Informace vstoupí dovnitř a zmizí beze stopy a nikdo je už nenajde.“

     Drogista Bouček neváhal a přivolal velkého Zdeňka. Přišel okamžitě s dalšími půllitry plzničky a poptal se na přání. Dotaz Boučka ho trochu překvapil.

     „Zdeňku, prosím vás, mohla by nám paní Alžběta s vrchním Rynholcem připravit nějaké chutné, trojúhelníkové jídlo?“

     „Slyším dobře,“ zeptal se Zdeněk, „co je to za specialitu?“

     „No, jídlo, které má tvar trojúhelníku,“ vysvětloval užaslému Zdeňkovi své přání, „aby sme byli ve věci, když se tu furt mluví o trigonometrii.“

     „Já se tedy pokusím,“ pokýval hlavou, „snad se mi podaří paní Alžbětu přemluvit, protože dnes měla pro vás připravenou jinou nabídku.“

     Mezitím se ke slovu dostal opět trpělivý, školský inspektor na penzi Hanák:

     „Víte, v pospolitosti lidí můžeme pozorovat, nebo slyšet o různých geometrických přirovnáních. Je to snad podobností, jak se historicky vyvinula, nebo zvyklostmi lidí připodobňovat život k jednoduchému příkladu. Tak se mluví o bludném kruhu neštěstí. Jak z něho ven, to je problém.“

      „To máte pravdu,“ přisvědčil Knotek, „já měl před léty prodavače, kterej se furt všude zadlužoval a vypůjčoval tak dlouho, až skončil v evidenci pohřešovaných osob.“

     „Jé, těch kruhů může být,“ zkušeně doplnil pan Váša, „kruh může být i začarovaný, pocházející hlavně z chudoby a nemocí. Také je těžký dostat se z něj ven. Častý je kruh rodinný, o čemž se zmiňuje spisovatel Jiří Žáček, že mívá často podobu trojúhelníka. No řekněme, kdo z nás nikdy neslyšel, že se žilo také ve třech. Zachraňuje to pak obvykle Bílý kruh bezpečí.“

     „Jéje, ono toho je,“ připojil se Chudoba, „nemyslete, taková koule na noze, to je pěkné životní břímě, já už deset let platím alimenty a možná to potáhnu ještě dalších pět.“

     Moudře opět promluvil inspektor Hanák:

     „To je tak, charakteristiky geometrických útvarů převedených do běžného života dávají obraz velmi působivý a rozmanitý. Je to docela zajímavé a zkusme si to představit. S tvary trojúhelníků se setkáváme na každém kroku. Bylo by možné vyjmenovat namátkou, výstražné dopravní značky, tavené sýry, dětské stavebnice, označení na textilu a mnoho dalších, až po symbolické trojice, triumviráty nebo tři přání až po ševcovskou trojnožku a početní trojčlenku.“

     „Já bych ještě přidal fajnovost,“ s úsměvem dodal Dolanský, „extra pohled je na jednu trojku, švédskou trojku. Sice nevím přesně, proč se tomu říká švédská, ale je to pikantní.“

     „Ale neplést si to s ruskou trojkou pánové,“ vpadl do hovoru Doubek, „to je úplně něco jiného. To jsou tři koně v zápřahu, žádný miliskování.“

     „To je přece jasné,“ pokračoval Dolanský, „koně nejsou lidi, i když opačně to může platit.

     „Trochu to zavedu na lehčí stránku,“ přijal vtipkování Dolanského inspektor Hanák, „ta švédská trojka by měla mít tvar trojúhelníka rovnoramenného, protože půjde vždy o dvě strany stejné, proti té třetí.“

     „Myslíte, jako dvě baby a muž, nebo dva chlapi a ženská,“ vstoupil do úvahy pan Váša.

     "Jistě,“ potvrdil Hanák, „jde o to, která kombinace je vhodnější, nebo přitažlivější. Zkušenosti ukazují, že lákavější je rovnoramennost maskulinní, zatímco praktičtější je opak, dvě ženy a muž.“

     „Já vám řeknu,“ neudržel se již pan Bouček, co by starý ženáč, „jestli se někomu stýská po životě se dvěma ženskejma, tak se mu divím, protože i život s jednou není žádný peříčko, to vám můžu potvrdit.“ I

     Inspektor Hanák se sice dal zlákat na zábavnější stránku jeho přednášky o zobrazení trojúhelníku, převedené do běžného života, ale měl ještě v zásobě dostatek látky k teoretickým argumentům.

     „Trojúhelník nemá sice žádné úhlopříčky, na co mu by byly, ale má naproti tomu těžnice a výšky,“ pokračoval.

     „Těžnice? To jsem ještě neslyšel, nebo jsem zrovna chyběl,“ zapochyboval Dolanský.

     „To není vůbec nic složitého,“ hned vysvětloval Hanák, „těžnice trojúhelníku je úsečka, která spojuje vrchol trojúhelníku se středem protější strany. Trojúhelník má přesně tři těžnice a jejich průsečík tvoří těžiště.“

     „Ještě ke všemu má zase ty těžnice tři?“ divil se Dolanský.

     „No tři,“ důtklivě dodal Hanák, „protože má, jak jsem již několikrát zdůraznil, tři strany.“

     Trojúhelníková debata by jistě pokračovala zábavnějším směrem, ale přerušil ji Zdeněk s Fandou, kteří přinášeli talíře s vonícími porcemi telecí pečeně s jarní zeleninkou a plně vrchovatou mísu trojúhelníkových toustů. Pánové pozvedli brady a jemně zatleskali. Rozhostilo se pomlaskávající ticho, ale ne nadlouho. Inspektor Hanák, jak byl ten večer rozjetý v trigonometrii, chutnou selanku přerušil.

     „Přece jen bych rád ještě tu trojku upřesnil,“ vrátil se k úvahám o švédské trojce, která ho zaujala, „jde totiž i o určitou rovnost. Jako je vlastnost rovnostranného trojúhelníka, kdy jsou si zúčastněné strany rovny.“

     Sáhl si do mísy pro měkoučký, ještě teplý trojúhelníkový toust a pokračoval: „Rovnost se může týkat věku, pohlaví, vzdělání, zájmů, majetku, sexuality až po zdravotní stav a psychické a morální předpoklady. Také ovšem může dojít k tomu, že si tři strany rovné nejsou. Záleží potom do jaké míry a velikosti se strany obrazce liší. Podle toho se také odvíjí život v trojúhelníku.“

     „To bych řek‘,“ potvrdil pan Váša, a zdůraznil hlavně věk.

     „Brácha pracoval jako topič u dráhy a po válce se přestěhovali do Kopist. Bydleli v bytovce, která patřila výtopně ČSD. Měli pěkný byt v prvním patře, vedle manželů Šlengrových.

     Šlengrovi, to byli divný lidi. On dělal úředníka na správě dolu Julius a jeho žena Libuše tam prodávala v kantýně. Brácha mi o nich vyprávěl úplné romány. Ze začátku si myslel, že je to jeho dcera, takovej to byl mezi nimi rozdíl.“

     „Prosím vás, jak k takový holce dědek přišel.“ zeptal se Bouček, „buď byl bohatej, nebo krasavec, že jó.“

     „Kdepak,“ pokračoval Váša, „viděl jsem ho, při jedné návštěvě u bráchy, a řeknu vám, jeho vzhled opravdu budil nepříjemný pocity. Bohatej taky nebyl. Z jeho podlouhlého, stařeckého, vrásčitého obličeje s hustým prošedivělým obočím a přísným, zamračeným pohledem šel strach. Jeho zvláštní chůze, při které se složitě kymácel, byla velmi zvláštní. Měl totiž místo levé nohy podkolenní protézu. O nohu přišel při náletu, kdy byl zasypanej v troskách domu a nebylo možné mu ji zachránit. Byl vášnivým nimrodem, a tak ho bylo často vidět s flintou přes rameno.“

     „A co ona,“ zvědavě se ozval Doubek.

     "Jó, Libuše,“ zasněně pokračoval Váša, „o čtrnáct let mladší, byla jeho pravý opak. Její rozveselenou příjemnou tvářičku s krásnými rty a modrýma očima doplňovaly světlé nakadeřené vlasy. Ráda si zpívala a její chůze připomínala taneční kroky. Měla pevnou, štíhlou postavu, širší boky a houpavé poprsí. Prý chodila bez, jak říkaly ženské. Ráda se asi opalovala, protože její snědá pleť dráždivě kontrastovala s bílými, krátkými šortkami. Chlapi v depu ji měli rádi pro její veselou povahu a ochotu při její práci svačinářky. Nakonec jsem se stal sám jejím obdivovatelem, nedaly mě spát její dlouhé nohy se svalnatými stehny.“

     „Ta si s ním asi moc neužila, že jó,“ zapochyboval Chudoba.

     „Měl kolem sebe spoustu přátel, které si dokázal rychle získat pod různými záminkami, ale také je rychle ztrácel. Jen někteří mu zůstávali, většinou z mysliveckého spolku, jehož byl předsedou. Jeho hlavním koníčkem a potěšením bylo vaření a příprava chutných jídel ze zvěřiny. Právě k těmto dobrotám si zval své známé a jejich další přátele, aby na nich vyzkoušel nové kulinářské recepty.“

     „Na zvěřinu bych se taky nechal pozvat,“ labužnicky mlasknul Dolanský.

     „Jenže to bylo v době, kdy na jistém místě této poměrně rozlehlé, starobylé obce začali lidé postrádat své miláčky. Nejdříve zmizeli psi toulaví, následně pak i někteří domácí, kteří se nezodpovědně toulali po ulicích a kolem zahrad. Pak začaly mizet kočky, toulavé i domácí, beze stopy. Mizení těchto živočichů se odehrávalo zejména v části Kopist kolem železniční výtopny, dolu Julius III. a dolu Minerva.“

     „Že on to odchytával, pacholek jeden,“ rozhořčeně se ozval Doubek.

     „Jo, Šlengr měl největší, až jízlivou radost, když mohl někoho pozvat a nachytat na chutný oběd, nebo večeři. Líba trpělivě připravila pečeni na česneku, nebo guláš, ale sama nikdy nejedla. Nikdy se také neúčastnila stahování a vyvrhování těch zvířat. Dokázala připravit výbornou pečeni, ať to byla kočka, pes, králík, zajíc nebo veverka, již z připraveného, rozporcovaného masa. Nikdy také neochutnávala, řídila se jakousi podvědomou chutí a vůní.

     Potom vždycky po jídle se pozvaného Šlengr zeptal: „Chutnalo? Koštovalo ti? Tak štěkej!“ V případě kočky říkal: „Tak mňoukej!“

     Načež se cholericky rozesmál a plácal se při tom do protézy.“

     „To byl tedy syčák,“ neudržel se Bouček, „takhle si z nevinných lidí dělat legraci.“

     „No vidíte,“ pokračoval Váša, „co vám mám povídat, i já jsem jednou štěkal. Ale Libušce jsem guláš musel pochválit, protože byl vynikající.“

     „Ta Libuše, aby si zasloužila metál,“ soucitně pronesl Hanák, „že to chudák vydržela, a ještě mu v tom pomáhala. Asi měla výčitky.“

     „No právě,“ po notném loku plzničky pokračoval Váša, „ona zas tak moc netrpěla. Naproti nim bydlel u své babičky Venca Málek. Byl velmi talentovaný kreslíř a malíř, zejména zručný portrétista. Skončil v roce 1947 měšťanku a pro svůj původ dál studovat nemohl. Ironií je, že mu byl na pracovním úřadě nabídnut místo studia na UMPRUM, učební poměr malíř pokojů. Odpovědný úředník velký rozdíl mezi výtvarným uměním a řemeslem k vybílení chodby a špajzu neviděl. Rozhodující byl původ. Původ byl pro Vencu jednoznačně nepříznivý.

     Táta, právník, který se snažil udržet na své úrovni s klientelou nadále výnosnou, se bohužel dal na špatnou stranu. Byl po válce souzen lidovým soudem jako kolaborant a vzal si život ve vězení.

     „Už je mi to jasný,“ bystře reagoval Bouček, „že von to s ní táhnul!“

     „Trefil jste se pane Boučku,“ pokýval hlavou Váša, „po jisté příhodě žil Venca spolu se Šlengrovými a pomáhal Libuši s péčí o jejího Jaromíra a domácnost. On si to vlastně Šlengr zavinil sám. Chtěl mít obrázek Libušky, a tak požádal Vencu, aby mu ji namaloval.“

      „Nahatou, že jó,“ mlsně se zeptal Knotek, „to se nedivím, von ji chtěl mít na památku, kdyby mu dala kopačky a odešla.“

     „Jo, tak to nějak bylo,“ smutněji pokračoval Váša, „jenže začal na něj žárlit a myslel si, že se s Libuší tajně schází. Lítal s puškou vždy, když nebyla doma kolem šachty a spadnul blbec do koryta přivádějícího vodu do Bíliny. Ležel tam až do druhého dne. Odvezli ho do nemocnice s poškozenou páteří a zůstal pak už na vozíku.“

     „Poslyšte pane Vášo,“ ozval se po chvilce ticha, jak za padlého, inspektor Hanák, „tohle je tedy případ trojúhelníka, který by snad nevymyslel ani Shakespeare. Žádná švédská trojka, ale česká z Kopist.“

     „Kdepak tihle malíři,“ pochybovačně si přidal Bouda, „vypadá to nevinně, ale ať mi nikdo neříká, že se vydrží hodiny dívat na krásnou nahatou babu a ani se mu nepostaví. Ještě, že měl v sobě tolik svědomí a začal se s tou slavnou Barborou o něj starat.“

     Trojúhelníkovou selanku ukončil velký Zdeněk, když přišel s kasírkou a teprve až napotřetí se mu podařilo připojit na internet.