Vše co Ti přeji...

Vše, co Ti přeji…

Vracím se v mysli nazpět časem… Zpátky, až k momentu, kdy jsem Tě poprvé zahlédl a všiml si, že nestraníš konvencím. Je zvláštní, že si pamatuji i pramínek vlasů, který tak nepoddajně a svobodně unikal tvé sponce… Otočil jsem se a přikázal si nedívat se a šel jsem svou cestou dál. 

Co jsem Ti asi tehdy přál? 
Jen bůh ví a možná ani ten ne. Jistě však úsměv, šťastnou cestu a malé radosti ze šťastných návratů…

Pak se to stalo. To co jsem zahlédl ve tvých očích a připadalo mi, jako záblesk nemožného přání, Tě poslalo za mnou, donutilo se ozvat a přijít blíž. Toužil jsem Tě poznávat a stále nalézat další krásná překvapení, ve Tvých slovech, polibcích, dotecích… Byl jsem zmatený sám sebou a lapený do sítí šelmy, která si říká láska. Od prvního slova, polibku, doteku…

Co jsem Ti asi tehdy přál a vlastně i sobě? Jen bůh ví a možná ani ten ne. Jistě však něžný cit, splnění snu a to snad největší štěstí, z vědomí, že jsme nalezli jeden druhého…

Naše rozmarné léto se přehouplo do času zlátnoucího listí, pak do zimy a naše cesta, již nebyla naší… Někde mezi zbytečnými odchody, nevyřčenými i vyřčenými výčitkami i spoustou obav z malicherností, které nebyly ničím víc, než jen matoucím stínem skutečnosti, jsme každý klopýtli a již nenašli cestu zpět. Snad pro bolest, snad prázdnotu, snad pýchu, jsme zavrhli lásku, o níž jsme oba tak plamenně vykřikovali, jak je věčnou a nesmrtelnou…

Co jsem Ti asi tehdy přál? Jen bůh ví a možná ani ten ne. Jistě však vědět, že to nebyla lež a je mi moc líto, že jsem Ti nedokázal dát to, po čem jsem tak toužil. Radost a štěstí…

Je zase léto a já bloudím sám. Snad stále čekám, že někde najdu odpověď na otázku, v čem jsem se zmýlil, nebo proč právě v Tobě, kterou ale stejně neumím jinak, než milovat. Od zimních závějí, jsem neviděl Tvou tvář a Tvůj hlas, je pro mě jen stále těžší doplňovačkou tónů a pocitů, jež ve mně vyvolával. Poznal jsem i Tvou zlobu, stejně jako pro mne tehdy až nepochopitelnou zášť. Dozvěděl jsem se o tolika rádoby nevinných lžích, jež jsi mi řekla i tolika, které jsi řekla jiným o mě… Ne necítím zlost, nenávist, ani nic podobného. Hluboko uvnitř, jsi stále člověkem, jehož jsem toužil jen chránit a pomáhat mu. To se nikdy nezmění. V duchu si říkám: "Však Ty to víš, lásko..." 

Přál bych si, abys mohla zpět za mnou a sebou takovými, jakými jsme byli na začátku, ale vím, že to se mi už nikdy nesplní. Možná se jednou potkáme a třeba dokonce najdeme vůli a sílu přiznat jeden druhému, že jsme toho druhého opravdu milovali. A možná, kdo ví, budeme dokonce i šťastní a spokojení…

Co všechno bych Ti asi přál? Jen bůh ví a možná ani ten ne. Jistě však úsměv, šťastnou cestu a malé radosti ze šťastných návratů…

…Najdi svou cestu, má tvrdohlavá lásko, jdi po ní, vyhrávej a nevzdávej se, nikdy a před ničím…  A hlavně… Buď šťastná…