Hrdinové, výročí, vzpomínky

Třicáté první výročí sametu? No páni, to nám to utíká… To jako že už mi je padesát pět? Že se o tom vůbec musíme bavit.

„Dědo, jaké to bylo v té revoluci?“ ptá se mě desetiletá vnučka, oči navrch hlavy, protože ve škole jim právě vyprávěli úžasné zkazky. „Střílel jsi?“ zajímá ji ze všeho nejvíc. „Byl jsi bojovník?“

Mě stačí jen mírně naťuknout a už mi od huby létají his­torky… Když ona je tak krásně důvěřivá, úžasem ani nedýchá. No jo, jenže nás zaslechla babička, která vždycky všechno spolehlivě pokazí. Pragmatička, navíc s dobrou pamětí. Zkáza všech mých vyprávění.

„Děda měl dvě malé holčičky, tvoji maminku a tetu, roze­stavěný barák, třicet arů vinohradu a ve sklepě namočené matoli­ny na vypálení. Neměl čas bojovat,“ řekla přísně. Škoda, já už po těch letech skoro začínal věřit, že jsem byl hlavní demokratickou silou barikád a tykal si s Václavem Havlem.

„Tos nebyl ani v Praze?“ vzdychla si zklamaná holčička.

„Tak to prrr,“ bráním se, „v Praze jsem byl třikrát!“ hlá­sím pyšně. „Jednou na školním výletě v muzeu, to mi ukradli na nádraží chlebník, jednou na recitační soutěži a jednou jsem jel přes Prahu na vojenské cvičení do Blatné!“

„Hmm, škoda, že jsi nebyl v té revoluci na Václaváku,“ ne­dalo se dítě utišit. „Když už jsi byl pilot tryskáčů…“

„Dědeček a v letadle? Vždyť se bál letět i do Tunisu na dovču. On na letišti v noci svítil na dráhu,“ kazila babička dál zábavu. „A ten chlebník jsi zapomněl někde ve vlaku, jsi mi říkal.“

„Pcha, někdo musel hlídat barák!“ odsekl jsem. A pak, šeptem, k té maličké: „Řekneme si to, až půjde bába nakoupit. To víš, je stará, už si nic pořádně nepamatuje…“

„Stará, ale ne hluchá… pilote!“ zasmála se z kuchyně, pro­tože už zase něco vařila. Dost to vonělo, tak jsem ji raději ne­provokoval.

Před čtyřiceti lety nám soudruh učitel v hodině dějepisu vy­právěl, jak statečná sovětská armáda zachránila naši zemi od kontrarevoluce. V roce šedesát osm, říkal. Bylo mi to divné, pro­tože o něčem tak úžasném jako kontrarevoluce se mi dědeček s ba­bičkou nikdy nezmínili. Šel jsem si to s nimi vyříkat hned po ško­le.

„Ale hovno,“ zasmál se děda. „Lidi byli nasraní, komunistům se nedařilo, tak to přijeli podržet Rusáci.“

„Jak to s ním mluvíš!“ zhrozila se babička. Ale mně se líbilo, že děda se mnou mluví jako s dospělým chlapem.

„A ty jsi, dědo, střílel? Po tancích? Byls revolucionář? Nebo ten kontra?“

„Jo, jasně,“ ušklíbl se. „Každou noc…“

„Dědku!“ okřikla ho znovu babička. „V srpnu už se sbíralo, mi­lerka a tramíny, na hovadiny nebyl čas. Každou noc pak lisovali a chlastali ve sklepě, s Drobiličem a Palinkem. Revolucionáři...“

„Lepší než strkat prachy neděli co neděli pánbíčkovi,“ od­sekl jí děda. „Tak vykrmeného faráře nemají ani ve Vatikánu, a ne­mysli si, že nevím, z čích kačen tloustne.“

„Neznabohu,“ nedala se babička. „Pokřtili tě, ale stejně umřeš jako pohan.“

O revoluci, kontrarevoluci, střílení a jiných úžasných vě­cech jsem se nedověděl vůbec nic.

Tak už to máme třicet jedna let od sametu. Stárnu, minulost se mi trochu plete, kdo s kým proti komu je na vesnici často takové ne­jasné, stejně jsme furt všichni stejní ve výboru a ve fotbale a u za­hrádkářů… Pouze špačci se už střílet nesmějí, jen plašit. Jasně, že je střílíme dál, kdo by koho udával, všichni jsme myslivci a všich­ni máme vinohrady.

Z doby před sametem si pamatuju nejvýrazněji dva zážitky.

Kamarád, který si stavěl dům, potřeboval speciální vanu, o něco kratší, než byla k dostání ve všech stavebninách. Obtelefo­noval republiku a jednu opravdu sehnal, až v Jeseníku. Vydali jsme se pro ni spolu, v sobotu, služební dodávkou. „Má jednu vadu,“ přiznal soudruh vedoucí. „Takovou malou dírku.“ „To nevadí, já ji zaletuju,“ řekl šťastný kamarád, protože právě zjistil měřením, že má opravdu správný rozměr. Nevěříte? Já už skoro taky ne. Ale přivezli jsme ji, nadšeně, i s tou dírou.

A ten druhý? Před Vánoci jsem doma dostal za úkol koupit kakao. Moje žena byla doma na mateřské, s oběma mrňaty. Po prá­ci jsem si vystál frontu v Jednotě ve Valticích. Každý měl nárok na jeden balíček. „Kakao,“ usmál jsem se, že ta fronta zase nebyla tak dlouhá a stihnu autobus. „Vám neprodám,“ řekla mi nasupená pro­davačka. „Cože? Proč jako?“ chtěl jsem vědět. „Protože vás znám. Vy tu jen pracujete, ale bydlíte v Sedleci. Běžte si koupit kakao do Sedlece, tady s vámi nikdo nepočítal.“ V Jednotě v Sedleci už na mě žádné kakao nezbylo. Vracel jsem se domů s pocity naprosto neschopného chlapa…

Nevěříte? No dobře, stíhačkou jsem nelítal a chlebník jsem asi fakt zapomněl někde ve vlaku, ale tohle mi věřit můžete. I když je to už tak dávno, že vám možná někteří noví revolucionáři budou tvrdit, že to není žádná pravda. Je, a to z těch nejmírnějších.

Byly pravdy mnohem horší a důležitější a kdo se s nimi se­tkal a vypráví o nich, rozhodně si nic nevymýšlí... Ptejte se a věřte.