Minulost

nejspíš umře
spoutaná ústy
mlčícími v tomto dnu
ke stolu s židlí tančícími stíny
s buřinkou
nechá jim drobky od snídaní
aby ji nelechtaly a necvakaly zuby
aby ji nenutily
rozcuchanou s koštětem ztrácet rozum v síních
soukolí myšlenek cvakne
ona se nelekne

v ohbí noci je šílenství rovno
milostnému snu

-

do konce života bude vzpomínat a psát
na dřevěnou ohradu
kde s babičkou třídily
zvířata na zraněná a silná
starobylá tramvaj ve městě jezdí do kruhu
hraje cinky linky link
vážně jí nesmí vymyslet jméno?
pro její šátek
vznikají básně malé slečny
babičko, slibuji, nebudu plakat ani řvát
společných máme jen pět let
citům je to jedno
děda už nikdy nemiloval

byl za tebe vděčný

-
pán oblékl župan
kytaru
a tišil uplakanou ženu
vidím ji - řekl, chráním jí před soukolím ženoucích se vlaků
nikdy nebudeš tak jako já
hřmět akordem a ladit
dotýkat se mraků a bát se těžkých mrholí
můj smích znají sousedé a toulavé kočky hladí
budu vždy ten
co mohl cokoliv
má vnučko
tvůj věk nestíhám a nejspíš nikdy nedoženu

za to jsem viděl celý svět
když cítil tvoje mládí
-

stará žena si přeje amnézii
a kdosi jí to vymlouvá
uměla tančit, žít jak vzletné chmýří
bojovat s vnučkou zapomněním
léčit a čistit potoky
toužit
zatímco slábne
svět jí stejně věří
vnučka sílí a cítí se svá
snad že by šlo dnešní dobu
složit do láhve a okolo ní spát
přeje si ještě babiččiny roky

ačkoli každý sten ji do bažiny táhne
kamkoli jde
tam se člověk cítí sám

-

matka tolikrát lhala
jakoby nestíhala milovat svět
dceru rarášci nenechali dýchat
místo pláče kňučela - sama odsouzená k hadičkám
opuštěná
mnohokrát jí byla zima
přežila
alkohol hádky a křik
ani jeden z nich se nerozčtvrtil
celá se nějak
zocelila


-

otec v Umagu zakoupil sítě
nejspíš pro ryby
a zpod řas táhl svou napůl utonulou dceru
jeden den bylo krásně
druhý žil s pocitem
že umřelo mu dítě

představy umí vyvolávat změnu
pssst - vždyť nevíš
bylo cokoliv

rodina a maličkostí plný dům
kámen, písmo, květiny

nežaluj
bude mi křehko
uvidí

i ti co dávno zapomněli