Anděl

Jan pomalu kráčel po kočičích hlavách směrem k řece. Večer se snášel na město už od pozdního odpoledne, a pak najednou padl na zem, jako měkká, sametová deka. Zvedl si límec a odhodlaně vyrazil na svou každodenní pouť. Začínala u dveří pracovny a končila na prahu domu na nábřeží. Hlavou mu proběhla vzpomínka na dětství. Důstojná postava pomalu kráčejícího otce, spoře osvětlená náplavka a sněhové vločky, které se rozpouštěly na jazyku v předvánočním očekávání. Ulicí se prohnal studený vítr a zvedl nad chodník trochu spadaného listí. Obraz otce zmizel, jejich kroky splynuly na dlažebních kostkách. Ohlédl se, jako by chtěl zahlédnout běžícího malého chlapce, ale uviděl jen chlupatého ratlíka, který zvedl nožku a pak rychle vyrazil za svým pánem. Stromy zakývaly hlavami nad svou zašlou letní slávou. Doma ho nikdo nečekal.

Těžké vchodové dveře zavzdychaly. Příchozí se nadechl vůně činžáku spletené ze zatuchliny vlhkých sklepů, vypraného prádla, starých bot a vánočního cukroví. Bez povšimnutí prošel kolem výtahu a začal pěšky stoupat do pátého patra. V kapse dlouhého černého kabátu nahmatal kapesník a otřel si zamlžené brýle. Dotkl se vypínače a domem se rozlilo teplé žluté světlo. Na pár vteřin vyhnalo stíny ze schodiště. Nespěchal.  

Z vyšších pater zaslechl smích, kroky a cinkání. Z bytů se ozývaly tlumené zvuky života, z pod dveří se plazily jazyky světla. Někde se na rohožkách válela tma. O nohy se mu otřel černý kocour. Na zkoušku zavrněl první sloku své kočičí etudy. Když nepřišlo pohlazení, druhou sloku nepřidal. Světlo zhaslo, ale než Jan došel k dalšímu vypínači, znovu se rozsvítilo pod dotekem dlouhých dívčích prstů. Z odpočívadla se na něho usmála slečna Anděl. Jeho nohy i pohled stoupaly k ní, k jejímu křehkému tělu v bílé říze a lodičkách z tanečních. Dívka se lehce opírala o stěnu, aby si nepomačkala svá velká andělská křídla. Zlaté chemlonové lokny se leskly a růžová rtěnka byla trochu rozmazaná. Pod splývavou bílou látkou se rýsovaly dlouhé nohy, ploché bříško a malá kulatá ňadra. V hlase Anděla zaznělo něco svůdně dráždivého.

"Dobrý večer pane, řekněte nám, byl jste hodný...?"

"Byl," odpověděl po krátkém zaváhání. Vteřinu si nechal na rozmyšlenou, protože ho otázka zaskočila. Ihned přistoupil na Andělinu hru.

"A moc rád bych také něco dostal..."

"Nebojte se, dnes určitě něco dostanete," zamrkaly oči zarámované vějířky obarvených řas.

"Jen musíte být trpělivý."

Romantika se v tu chvíli zasnoubila s předvánočním kýčem. Zahlédl v dívčí tváři úsměv ženy, která má své tajemství. Na bílých šatech Anděliných ležely jako unavené stíny obtisky dvou černých rukou.

Za dveřmi nejbližšího bytu se ozvalo řinčení řetězů a tradiční čertí blekotání, pištící dětské hlásky, koleda z rádia a laskavý hlas Mikuláše. Jan prošel blízko andělské krásy vděčný za kouzelný a zároveň sžíravý okamžik. Stoupal dál ke dveřím svého bytu, ale v mezipatře se vrátil k zábradlí. Anděla si oběma rukama přidržovala sukni, opatrně scházela po starých prošlapaných schodech. Představil si, jak se jí v očích odráží světlo pouliční lampy a v něm se snáší k zemi první letošní vločky. Za Andělem dupal po schodišti Čert a nahlas přepočítával bankovky. Druhý Čert se zapotácel, našlápl do prázdna a otočil se na Mikuláše: "Pojď už, vole, ještě musíme do sedmičky." Táhl se za ním jemný rumový odér.

Vstoupil do předsíně a zaposlouchal se do ticha. Aktovku plnou vlastních i cizích myšlenek postavil na zem a byt rozezněl zvukem skřípajících parket. Přebrodil se tmou ke křeslu pod oknem. Dveře zůstaly pootevřené. Rozsvítil mnohem, mnohem později.