Musíme se posunout

 

„Ahoj Jane, tak už jsem doma, co jsi chtěl probrat?“ křičí Ema z předsíně.

„Pojď, za mnou, objednal jsem čínu.“

Ema se k němu dobelhá ještě v kozačkách a kabátu.

„Ty jsi objednal čínu?! Bože, co se stalo. Neumřel někdo?!“ řekne s hraně zděšeným výrazem.

„Nic, takovýho. Uklidni se.“

„Dobře, no, ale není to obvyklý, že bys takhle objednal „sváteční jídlo“.

Když se Ema posadí, pustí se do jarních rolek. Rve si je do pusy, že se div neudáví.

„Víš, je mi třicet, můj život se nikam neposouvá, furt dělám v tom pitomým květinářství a já bych hrozně moc chtěl… zkrátka bych se chtěl usadit.“

„To by sis prvně musel najít chlapa,“ zasměje se.

„Odstěhuju se!“

„Co?“ Emin výraz ustrne.

„Je ti dobře?“

„Ne, není. To mi přece nemůžeš udělat. Vždyť je nám spolu dobře. Život je jedna velká párty.“

„Ale já chci od života víc. Tenhle způsob života vyhovuje tobě. Já už s tebou nikde nebyl snad rok.“

„Ale to není pravda.“ Jen co tu větu vysloví, zarazí se.

„No, je to pravda. Posledních pět let se fakt snažím někoho si najít, jenže… Prostě nemám štěstí, a tak se chci aspoň odstěhovat. Začít vlastní kapitolu života.

„Jane to jsou kecy. Co si myslíš, že se změní?“

„Já nevím, ale tohle už prostě nechci. Jsme spolu pořád a ty jsi v jednom kuse opilá. Nebaví mě žít s někým, kdo nemá zodpovědnost. Dokud budeme spolu, nehneme se z místa.“

„Jane, to se vyřeší. Jsi jen trochu rozrušený. Dej tomu čas, někoho si najdi. Odstěhuj se pak.“

„Jenže to nejde. S nikým to nevydrží. Takhle už prostě žít nechci Emo. Jsme spolu od střední. Je čas se rozdělit.“

Oba chvílí mlčí, až se Ema zvedne a řekne: „Musíme se zhulit.“

„Já nechci.“

„Naposled. Prostě se zhulíme, napijeme…, oslavíme novou kapitolu.“

„Tak fajn.“

Ema donese ze svého pokoje dva jointy. Jan si vezme deku. Přesunou se na balkón.

„To je docela dobrý. Od koho to máš?“ zeptá se Jan, když si dá prvního práska.

„Ale to jedno. Je to fakt silný, tak si to šetřím. Naposled jsem to měla, když se na mě vykašlal Oliver.“

„To byl takovej čůrák!“ řekne Jan naklánějící se přes zábradlí.

„Nevykláněj se, nedělá mi to dobře.“

„Přemýšlela jsi někdy, nad těma lidma, co bydlí kolem?“

„Občas, když se vzbudím třeba ve dvě ráno, tak koukám, v jakých oknech se svítí.“ Ema silně potáhne, chvilku podrží pak vydechne. „Nevím, co bez tebe budu dělat. “

„Já taky,“ pohladí ji po rameni.

„Mám tě moc rád, ale oba víme, že spolu nemůžeme žít navěky.“

„Já si vždycky říkala, že to tak bude.“

Jana ta věta překvapí. Když dokouří, vrátí se do obýváku. Jan si lehne na sedačku.

„Pusť nějakou muziku,“ požádá Emu. Ta v TV najede na Spotify. Pustí playlist vzpomínky. Lehne si za ním. Hlavu mu položí na rameno. Z televize se rozezní píseň No Drug Like Me. „Já tenhle song tak miluju. Když se rozjede, tak ty synťáky zní jako orchestr. Vždycky mi přišly zvláštní ty doporučení dalších zpěváků. Víš, jak máš na Spotify takový to, koho nejčastěji lidi poslouchají, když poslouchají třeba právě Carly. Přišlo mi, že se k ní nehodí, ale ta její hudba je jako stvořená pro hulení.“

„Jo, to máš pravdu,“ řekne Ema potichu. „Ty jsi vlastně můj nejromantičtější vztah. Nepřijde ti, že jsme si vlastně nasimulovali partnerskej život?“ Její věta zůstane bez odezvy. Začíná vzlykat.

„Ty brečíš?“ podívá se na ni Jan s údivem.

„Jo, bude mi po tobě smutno. Seš můj jedinej blízkej člověk.“

„Emo, neber to tak tragicky. Pořád budeme kámoši. Frienship never ends.“ Podá ji malíček. Tamara do něj zahákne svůj.

„Ale Spice Girls se rozpadly. Teď se nesnáší,“ začne brečet ještě víc. Už i Jan má v očích slzy.

„Ty seš taková fňukna,“ řekne Ema, když se postaví. Podá mu ruku. „Pojď tancovat.“

Oba společně asi půl hodiny tancují na různé songy, smějí se, poskakují po bytě. Až začne někdo v bytě pod nimi bušit do stropu.

„To snad není možný. Ta stará rašple pod náma na nás zase mlátí,“ říká rozesmátě Jan.

„Já už stejně… nemůžu,“ procedí přes smích Ema a u toho se drží za kolena ve snaze popadnout dech. Když se jim podaří uklidnit, lehnou si na zem.

„Mám chuť na čipsy?“ řekne Jan.

„Jsou ve skříňce. “

„Jdu pro ně.“ Když Jan přijde i s maxi balíčkem čipsů, lehne si zpátky.

„Budu kvůli tobě tlustá.“ pronese vyčítavě, než si kousne. „Nemáme zmrzku?“

„Předevčírem jsem kupoval. Je v mrazáku.“

„Jdu pro ni.“ Ema si stoupne. Pádí do kuchyně, když se vrátí položí zmrzlinu mezi sebe a Jana. Dá mu jednu polívkou lžíci. Oba se pak ládují, vším současně. „Víš, jak jsem roznášela na poště? “ začne se hrozně smát Ema. „Tehdy tam byl jeden borec…. hahaaaa a já mu… hahaaha, prostě jsem mu donesla úplně každej čínskej balík, zatímco ostatním jsem je ukládala. Ale to… hahahahahaaaa, no prostě…“ Ema přes smích nemůže skoro mluvit. „Já kvůli němu jednou šla do pátýho patra pěšky, protože jsem se na něj nemohla dozvonit.“ Oba propuknou v šílený smích. V tom se ozve bušení na dveře. Jan s Emou se na sebe vyděšeně podívají. Jdou otevřít. Před nimi stojí sousedka z bytu pod nimi.

„Můžete mi vysvětlit, proč zase děláte takovej kravál. Zrovna dávají moji oblíbenou kriminálku.“

Jan s Emou vyprsknou smíchy.

„Vy jste zhulení?! “

„Chcete taky? “ zeptá se Ema a oba se Janem zase rozesmějí.

„Vlastně bych si dala,“ odpoví sousedka. Odstrčí je ze dveří, vejde do předsíně. Ema i Jan zkoprní. „No tak, co bude. To ani neusadíte návštěvu?! “

„No, jasně pojďte na balkón. Emo dones trávu.“

Jan odvede sousedku na balkón, když přijde Ema za nimi, podá sousedce jointa. Ta si hned zapálí.

„Jo, tak to je matroš. Já naposled hulila v sedmdesátých se svou kamarádkou. Pak jsem se vdala a skončila tady. Příšerný roky života. Nejhorší je, když se vdáte, máte děti a v té chvíli si uvědomíte, že ani jedno z toho nechcete. Chlap, kterýho jste si vzali je břídil a děti máte jenom proto, že byste je mít měli.“

Sousedka potáhne, přičemž se šíleně rozkašle.

„Jste v pořádku?“ ptá se Ema.

„Ale jasně, zlato. Tohle mě neskolí. Jednu věc mi vysvětlete, bydlíte tu spolu už tolik let. Ty seš očividně teplej stejně jako můj syn. Proč jste spolu? Hodláte mít dítě? Přestalo vás bavit randit? Trpíte nějakou úchylkou?“

Ema s Janem se na sebe udiveně podívají.

„No, já nevím. Jan je někdo, kdo mě nikdy nezklamal.“

„Ema je někdo, kdo nikdy nezklamal mě. Je lehký s ní…“

„Je lehký s ním žít,“ skočí mu Ema do řeči. „Všechno je s tebou, tak lehký. Asi jsme se nikdy nepohádali. Cítím se s tebou v bezpečí. Vím, že… Věděla jsem, že mě neopustíš.“

„Ale však já tě neopustím.“ Chytne ji za ruku. Ema se na něj podívá se slzami v očích. V tom začne sousedka zase kašlat.

„Jste v pořádku.“ zeptají se oba současně.

„Jasně, jenom ten studenej vzduch mi nedělá dobře.“

Až sousedka dokouří, všichni se odeberou do obýváku na sedačku.

„Vlastně vám trochu závidím,“ řekne sousedka. „Bydlela jsem po střední se svou kamarádkou. Byly to ty nejlepší roky života. Ale obě jsme byly pod tlakem.“

„Stýkáte se?“ zeptá se Jan.

„Ne, po čase zapomenete na staré přátele. Víte, není pravda, že se člověk nemění. Všichni se měníme. Takže lidi, které jste znali jsou, s každým rokem někdo jiný stejně jako vy sami. Jak se jednou ztratíte sobě z dosahu a vidíte se třeba párkrát za rok, posloucháte řeči o životě toho člověka, svoje řeči a říkáte si: „Panebože to už nejsme my.“ Občas to bolí, tak se vídáte čím dál míň, až ztratíte zájem úplně. Do života vám vstoupí nový lidi, prázdná místa se za plní… Nemáte víno?“

„Já vám pro něj skočím,“ řekne Jan.

„Půjdu s tebou,“ přidá se Ema. V kuchyni začne šeptat: „Nemůžu uvěřit, že ta ženská je tady a hulí s náma.“

„Taky se divím, ale napadl by tě lepší rozlučkovej večírek?“

„To asi ne,“ ušklíbne se. Vezme celou, právě otevřenou, láhev vína. Jan skleničky. Vrátí se za sousedkou.

„Brrr, to je patok,“ zamrmlá sousedka rozhořčeně, když se napije.

„My pijeme jenom patoky,“ zasměje se Ema.

„Co vy vlastně děláte?“ zeptá se Jan. „Ještě nejste v důchodu, ne?“

„Chlapče, je mi 65. Už jsem v důchodu, ale já už v něm jsem tak deset let. Byla jsem spisovatelka.“

„Vážně, to je úžasný. Známe něco, co jste napsala?“ vyhrkne Ema.

„Znáte oči v peří?“

„Ježiš, to jsem viděl, Je to…“

„Komunistickej blábol,“ zasměje se sousedka. „Když jsem byla mladá, chodila jsem s jedním vydavatelem. Přečetl si jednu povídku, kterou jsem napsala už v patnácti. Byla hrozně naivní. Přinutil mě ji rozšířit pak ji vydal. Bylo to přesně to, co si tehdejší doba žádala. No, nakonec se toho ujal jeden režisér. Natočil podle ní film. Udělali z toho propagandu. Bylo mi z toho zle. Tak strašně tu knížku nesnáším a ten film to jenom zpečetil. Po revoluci jsem přešla pod jiné vydavatelství. Začala jsem psát eseje a romány o skutečným životě. Jsem na tyhle díla hrdá, to už bylo skutečné umění, jenže bohužel už jsem nikdy nezažila takový „úspěch“ jako tehdy. Navíc se semnou přestala bavit spousta přátel. Psala jsem o nich, bavilo mě pozorovat. Spousta z nich se s tím nevyrovnala, jak jsem je vykreslila. Poslední román, který jsem vydala, byl o mém synovi. Deset let jsme spolu kvůli tomu nepromluvili. Tehdy jsem pověsila psaní na hřebík. “

„To jste ho tam nevykreslila asi moc hezky,“ opáčí Ema.

„Napsala jsem pravdu, což je věc, se kterou se nikdo nedokáže vyrovnat,“ pousměje se. Až dopije, stoupne si. „Už bych měla jít. Nevstávejte vyprovodím se sama.“

Když za ní zaklapnou dveře, Jan s Emou jen tak potichu sedí. První prolomí mlčení Ema: „Víš, něco na tom, co říkala je. Ty bys chtěl rodinu?“

„No, ano.“

„Proč bychom nemohli mít rodinu spolu?“

„Jak to myslíš?“

„Budeme spolu mít dítě!“

 

---