Na zahradě

 Nikdy dřív jsem netušil, že bych takhle mohl dopadnout. Je to dneska už druhá sanitka, co mne veze nevím kam a nevím proč. Tahle alespoň už nekvílí. Ačkoli vždycky jsem si myslel, že vevnitř je to nejvíc slyšet a že posádka z toho musí nutně mít přinejmenším bolení hlavy. Není to tak. Jsem zabalený v něčem, čemu se asi říká svěrací kazajka, a co kdysi dávno bylo bílé a nesmrdělo. Kam jedeme nevím, ale už je mi to jedno. Zpátky cesta nevede. Jedině snad kdyby přišla nějaká opravdová revoluce, nebo alespoň zemětřesení. Ale oboje je tady stejně málo pravděpodobné. Oba bílí hromotluci se na mne shovívavě usmívají. Ani mě nenapadne jim utíkat. Přitom bych ještě ráno nikomu nevěřil, kdyby mi říkal, co se teď bude dít. A lituji, že jsem se častěji nedíval v televizi na Přelet nad kukaččím hnízdem.

------------------

 Začnu tedy od začátku. Ráno jsem se vypravil na zahradu. Celý říjen pršelo, bylo bahno, ale záhony na zimu potřebují zrýt. Ať se mají žížaly dobře a já chci mít všechno hotovo. V posledních dnech bylo sucho a relativně i teplo, takže už se tolik bahna lepit na boty ani rýč nebude. Trochu otravné a zdržující je převlékání. Montérky se už rozpadají, tady ale ještě dobře slouží. A kafe. Hned ráno uvařit kafe a hodit plechovku s pivem do sudu! Ať pak není teplé. Rádio hraje a povídá nesmysly, neboli má za to, že baví posluchače. Já jsem na tom podobně. Také nevím, zda ono rytí k něčemu je. Asi určitě. Brambory i cukety vyrostou každý rok. A mrkve, rajčata… a plevelu, že by se dal sklízet kombajnem! Jo, pořád je co dělat. No, ještě chvilku a budu pomalu v půlce. Slyším, že se něco děje na zahradě vedle. Tak vidle zapichuji, ať si odpočinou. Pan Racek uklízí před dílnou. „Zdravím, sousede!“, halekám přes plot. „Dobrý den!“, odpovídá a protahuje se. Jeho paní pracuje v nemocnici. Vzpomínám si, jak mě na jaře přesvědčovala, že koronavirus, kterým nás vedení státu a televize straší, není žádnou chřipkou, ale nebezpečným vrahem, kvůli němuž je potřeba nastolit diktaturu a zničit zdraví a životy milionů dosud celkem spokojených lidí. Říkala to ovšem trochu jinými slovy. Takže jsem zakašlal. A ještě jednou, hlasitěji a úporněji. A jak jsem neměl proč a snažil se, přešlo to v opravdové kuckání a přidušení se. Co bych ale neudělal pro dobrý fór?! Chytil se. „Snad nemáte chřipku?“. „Ne. Něco horšího.“, na to já. „Že by koronavir? A je vám dobře? A teplotu jste měl?“, stará se. „Nebojte se. Covid-19 si na mne nic nedovolí. Mám jenom dýmějový mor. Od bráchy z Mongolska. Ale už odjel.“, uklidňuji ho. Zbledl. „Už jste byl u doktora?“, a opatrně ustupuje od plotu. „Ne. Já se totiž do ordinace bojím. Aby mě neposlali na nějaké testování. Raději umřu doma.“, a v duchu se směju. „Tak se mějte!“. „Nashle!“, a jdeme každý zase po své práci. Ani jsem nestačil pořádně ušpinit vidle a otevřít plechovku s pivem. Byli tu v cukuletu. Za deset minut se přiřítila kvílející sanitka, vyplivla tři igelitové mimozemšťany – takové, co znáte z televizních hrůzozpráv – a tak, jak jsem byl, mě nacpali do vozu. V nemocnici mi kupodivu nedělali žádné výtěry pomocí špejle do hlavy, ale jenom vzali vzorek krve. A mimozemšťany vystřídali doktoři a sestřičky lidského vzhledu. Nevím, jak je to možné, ale přesto, že se moc snažili, žádný covid-19 nenašli. Dýmějový mor pochopitelně také ne. Ostatně hned, jak mě začali zpovídat, jsem se přiznal, že šlo o legraci, a požádal je, aby pozdravovali pana Racka. Vyšetřování končilo u jakéhosi MUDr., jméno si nepamatuji, který ze mne tahal rozumy o tom, cože si myslím o spiknutí Covid-19, Billu Gatesovi, WHO a svobodných zednářích. Ten snad jako jediný neměl na obličeji hadr. Asi aby mi lépe rozuměl. Mně ho navlékli, což jsem neřekl, hned v sanitě. Samozřejmě, byl to psychiatr. Kazajka a další sanitka. To je tak zhruba všechno.

------------------

 Posledních pět let jsem pobýval v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě. Nicméně je jedno kde. Teď už můžu v rámci začleňování týden chodit ven. Vše za plotem se změnilo k nepoznání. Všude je čisto, po ulicích se nikdo nefláká, ani provoz na silnicích není nijak hustý. Opilci neexistují, protože by se o ně hned zajímali černí šerifové. Ostatně ani žádnou hospodu jsem neviděl. Smím se i dívat na televizi, takže vím, že Velký bratr má oči všude a miluji ho. Připomnělo mi to román 1984 od George Orwela, ale je to trochu jinak. Jako kdyby tu ani nebydleli lidé. Jen sem tam nějaký osamělec, oči zapíchlé do chodníku a rychlou chůzí mizí buď doma, nebo kde musí. Domy jsou opraveny nebo zbourány. A nevšiml jsem si žádné nové stavby. Nikdo z bývalých politiků u vesla už není, z toho, že jsou všude o svátcích německé vlajky a na plakátech Horst, Blaskowitz a nějaký Ernst, soudím, že jsme už oficiálně Protektorát. Děti chodí po ulicích ve špalírech jako vojáci, což nebylo ani za komunistů. V Německu za nacistů prý ano. Nikdo v léčebně nemá ani mobil, ale rodina si za tu dobu asi zvykla. A já také. Ale jsem spokojený. Musím být. Jak to vše funguje, zatím nevím, ale sestřičky, bratři i pan primář občas říkají, že nám závidějí. A ať si to nezkazíme.

------------------

 Víc toho není. Kdo to psal, proč a kdy, nevím. Je možné, že jde o nějaký vzkaz z alternativní budoucnosti. Něco takového, jako kdyby někdo popisoval alternativní historii, jenže naopak. Co by bylo, kdyby nebyla 2. světová válka, kdyby nezastřelili Kennedyho, kdyby Kolumbus minul Ameriku nebo Havel umřel ve vězení. Našel jsem to v mostecké knihovně založené v jakési obskurní knížce nazvané Čtvrtý rok s Čulibrkem. Bez podpisu a datování. Což lze ale odvodit. Pokud jde o tu záležitost s virem zvaným covid-19, jsou už dávno všichni hlavní strůjci a organizátoři pod zámkem. A že jich bylo! Až na několik výjimek. Někdo stačil sejít věkem, například Maďar Schwartz známý jako Soros, Bill Gates sjel z obavy před mezinárodním tribunálem autem z útesu, lidé z WHO sedí dnes na Guantanamu a místní pohlaváři už sotva vyjdou na svobodu. Tehdejší politická elita, tedy celá vláda v čele s premiérem Babišem, přizvukovačem Hamáčkem a několika ministry zdravotnictví, sedí na Borech za vlastizradu. Ono toho bylo mnohem více, ale proč se ještě dnes takovými odpornými špinavostmi zabývat? Jsme rádi, že to máme za sebou. V důsledku nuceného naočkování pomřelo kolem milionu lidí jenom v České republice. Převážně důchodců a důsledných nositelů roušek, jak se tehdy říkalo zapařenému hadru na obličeji. Inu, s imunitou si není radno zahrávat. Ano, nic už není jako před koronavirem. To je jediná pravda, kterou hlásali nositelé restrikcí a stanného práva během celého roku 2020. Jinak lhali hůř než komunisté v době svého rozkvětu, a vyvolávali hysterii a otravu u diváků ČT. Politici dnes pracují ve svém volném čase a bezplatně. Vždyť za službu vlasti se neplatí, což říkal už kdysi Rašín. Z veřejných funkcí odstoupili (a rádi) všichni prosazovatelé nesmyslných nařízení státu, soudy s udavači se ještě nějaký rok potáhnou. EU se rozpadla a nikdo pro ni nepláče. Dokonce ani Piráti, ba ani nikdo z bývalého demobloku. Hospody jen kvetou, turistický ruch doma i za hranicemi je živý jak nikdy dřív a nezaměstnanost snad ani neexistuje. Zmizely totiž sociální dávky pro lidi, kteří mohou pracovat. Toto a další věci jsou sice samozřejmé skutečnosti, ale něco mi říká, že by se to někomu mohlo někdy v budoucnosti hodit. Ono je dost zbytečné opakovat třeba bolševický převrat v Rusku z roku 1917, boj s nacismem ve 40. letech minulého století anebo pochod davů do chomoutu vlivem spiknutí Covid-19. Takže – tentokrát to skončilo dobře.

 Přeji pěkný den.

Na zahradě napsáno dne 7.11. LP 2020, asi                                Jindřich Kubánek