Fena Seňorita

Seňorita byla fena kokršpaněla. Žila na dvoře, kde byli také králíci a slepice. V prvním roce jejího života se jí věnoval dědeček (naučil ji na povel skákat na špalek), a když za rok zemřel, byla pak po většinu dne sama.

Jezdili jsme za babičkou každý víkend. Chodili jsme se Seňoritou do lesa, na kopec a procházeli prostranství státního statku, které bylo v blízkosti. Seňa prohlížena všechna zákoutí a našla-li rohlík, s chutí ho snědla. Nejraději měla rohlíky čerstvé, ale nepohrdla ani rohlíkem, který našla. Hlady netrpěla, byla dokonce spíše silnější než štíhlá. Chleba ráda neměla. Když ho náhodou našla ve své misce, očichala ho a nechala na později. Rohlík vždycky snědla hned. Venku prolezla kdejakou trávu a roští, a když jsme se vraceli z procházky, vypadala někdy jako strašidlo – srst měla plnou bodláků a semen.

Na dvoře kontrolovala, co se kde šustlo. Reagovala na zpěv ptáků. Hlásila, když se někdo přiblížil. V létě se ráda slunila na dřevěných deskách žumpy.

Neuměla chodit na vodítku. Nikdo ji to nenaučil. Chodila a běhala tam, kde chodilo málo lidí a kde to nikdo nevyžadoval. Na vodítku jsem ji vedla jen jednou, a to na očkování. Bylo to jen dvěstě metrů do blízkého parčíku.

Když bylo Seňoritě devět roků, babička se stěhovala na sídliště do paneláku. Nechtěla ji brát s sebou, protože byla zvyklá být venku a těžko by se učila to, co se pes v bytě musí naučit. Snad mohla bydlet na balkóně, ale tenkrát se domluvili, že si ji vezme pan Jiří. Pan Jiří byl dlouhá léta babiččin známý a když byla babička pryč, staral se jí o zvířata. I on choval králíky a slepice a Seňa u něho mohla žít stejným způsobem, na který byla zvyklá.

Dopadlo to špatně. Seňorita si u něho nezvykla a brzy pošla. Ale už se nedá nic dělat.