Tajemství snů

            Cítila jeho pravidelný dech na šíji, jeho teplo na svých zádech a jeho vůni všude kolem. Jak uklidňující. Jemné sluneční paprsky jí tančily po obličeji tak dlouho, až konečně pootevřela oči a pomalu, pomaličku se vymanila z jeho objetí. Jen co vylezla zpod kožešin, zachtělo se jí tam vrátit, když ji chladný jarní větřík zamrazil na holé kůži. Přesto se nevrátila zpět – místo toho přes sebe přehodila plášť a sáhla po tužce a notýsku vázaném v kůži. Psala rychle a úsporně, s vědomím, že záznam později přepíše tuší a doplní o další podrobnosti a vznešené obraty, které budou dokreslovat sen do podoby hrdinského příběhu.

            Lucinde sepisovala sny. Byla totiž tou nejlepší Snílkou v okolí Moiry a včera jí zadal zakázku místní vladyka. Pravda, měla už lepší – jednou ji dokonce o sen požádal i hrabě Joseph – ale tohle byl dobrý sen, jeden z těch, které se nezapomínají a lehce se sepisují. Vladyka chtěl sen o svém otci, který zemřel v bitvě. Jako obvykle všichni se i on chtěl přesvědčit, jak moc hrdinně jeho otec zemřel; a tentokrát si dokonce ani nemusela svůj sen přibarvovat, vladykův otec byl opravdovým hrdinou. Děj byl jasný a zřetelný, bez oné symboliky, jakou mají věštecké sny s nejasnými předpoklady. Sedla si zpět na lůžko, pozorovala ho a přemýšlela, co se odehrává za chvějícími se víčky. Snad bych se mohla podívat – jen tak nahlédnout za oponu. Ne! To nedělej, vždyť víš, že to není dobrý nápad, mohlo by to skončit zle.

            Prudce zamrkala. Přece víš, že vloupávat se do cizích snů se nesmí! Nikdy nevíš, co bys mohla objevit! Ale kdo říká, co se smí a co ne – jsem přece nejlepší Snílka v okolí dalekém okolí. To já bych měla udávat pravidla! Takhle bys neměla přemýšlet, Lucindo. Netušíš, co by ses o něm mohla dozvědět, co bys mohla probudit. To chceš snad tohle všechno, za co jste roky bojovali, zahodit jenom pro zvědavost? No právě! Pokud přede mnou skrývá něco tak hrozného, aby to mohlo zničit náš vztah, pak asi naše láska za nic nestojí, naše důvěra a upřímnost jsou jen lži... Můžeš narazit na mnohem horší věci, než ty, které by ti mohl povědět, i kdyby nakrásně chtěl. Na věci, které nemůžeš ovládat. Ve snech lze ovládat cokoli, stačí chtít. To, že se vám to nepodařilo, neznamená, že by to bylo nemožné. Nevíš, o čem mluvíš, dítě, toto je skutečně nebezpečné.

            Už roky se jí nestalo, že by se jí jakákoli část snu vzepřela. Ať už snila na zakázku nebo jen tak, zkoumala minulost či nakukovala za závoj budoucnosti. Ani říše mrtvých jí nebyla překážkou, protože po mnoha ne úplně příjemných zkušenostech zvládala mrtvé nejen vyvolat, ale i zkrotit. Dokonce krocení nočních můr – ta nejtěžší disciplína Snílek – jí byla samozřejmou. Už roky nepotkala pořádnou výzvu a právě díky naléhání hlasů jí nahlédnutí do snu cizího tak lákalo.

            Nemohla si pomoci, musela se podívat. Lehla zpět na lůžko ke svému milému a opatrně, tak, aby ho neprobudila, přitiskla své čelo na jeho. Nikdy dřív nezkoušela s někým propojit sny, ale zdálo se to být tak snadným! Učit se snít o konkrétních událostech, o minulosti, či dokonce o budoucnosti bylo náročné, občas až vyčerpávající, ale vstoupit do cizího snu? Ne, to bylo přirozené. Snad proto je tato technika všude a všemi zakázána – může to zkusit skoro každý, a do snů by se tak lidem mohli vkrádat i amatéři. Ale já nejsem amatér, vím, co dělám. Její tělo se pomalu uvolňovalo, připravovalo na spánek. Bylo by to tak jednoduché, kdyby mezi námi nebylo citů? Už byla blízko spánku, její mysl odplouvala z těla ven, věděla, že za chvíli se propadne do snu. Ještě je čas! Ukonči to, odejdi, zaprotestoval ještě jednou potlačovaný hlas. Ne, chci to zkusit a nemůžete mi v tom zabránit. Budeš litovat...

            Svět se ponořil do temnoty.

*****

            Probudila se na svěže zeleném mechu ve starém lese. Na sobě měla lehounké bělostné šaty, jež zářily pod paprsky slunce pronikající skrze listoví okolních stromů. Všude kolem panovala omamná květinová vůně, kterou neznala. Zvedla se a nechala bosé nohy, ať ji vedou, kam se jim zachce, věděla totiž, že kamkoliv vyrazí, zanedlouho najde toho, koho hledá.

            Jak nádherný, dokonalý, vyrovnaný svět. Jak bych zde mohla najít něco, co by mě odradilo? Věz, že můžeš, vždycky najdeš... Odejdi, dokud ještě můžeš, dokud jsi ho ještě nepotkala. Neodejdu – proč bych odcházela? Líbí se mi tu. Z úvah ji vyrušilo až jasné světlo pronikající skrze kmeny, ve kterém tušila známou siluetu. Vydala se tím směrem a zanedlouho se přesvědčila, že zář opravdu vychází jaksi zpoza jejího milého. Byl oblečen v jednoduchou bílou košili a bílé kalhoty, nohy stejně bosé jako ona. Stál uprostřed malé rozkvetlé louky, nedaleko zurčel potůček. Určitě bude bystrý a čirý... vytušila.

            Podíval se na ni blankytně modrýma očima a mírně překvapeně se usmál. „Zdravím tě! Tebe jsem tu nečekal.“

            „Copak, neobjevuju se v tvých snech často?“

            „Ale ano, jen ne v tomto. Tento snívám jen občas, ale je nádherný, že?“ nečekal na její odpověď.  „Myslím, že se zde vždy odráží mé rozpoložení – jestli jsem šťastný nebo ne. Díky tobě to tu vypadá takto, dříve tu byla jen poušť. Asi přišel čas, abys poznala, co pro mě znamenáš, jinak by se mi o tobě nezdálo, ty moje milovaná Snílko.“

            Usmíval se snad ještě krásněji než ve skutečnosti, lze-li to. Přesto jí při jeho slovech přeběhl mráz po zádech. „Jinak by se mi o tobě nezdálo“? Neudělala jsem nějakou příšernou chybu, když jsem mu vstoupila do mysli bez jeho svolení? Neměla bych odejít? Už nemůžeš, maličká. Svoji příležitost jsi promrhala, teď jen doufej v co nejmenší následky.

            Natáhl k ní ruku s rozevřenou dlaní. „Pojď za mnou, Lucindo. Pojďme si zatančit.“

            Pak se radostně zasmál a rozběhl se k ní. Překonala nepříjemné tušení, zasmála se také a rozeběhla se k němu. Ale jen co vyběhla ze zákrytu stromů, zemí proběhl záchvěv. Nevěnovala mu pozornost, běžela za svým drahým, doufala, že když k němu dorazí, vše bude dobré. Že stejně jako ve skutečnosti bude stačit, aby objala svého milovaného, a celý svět se zase napraví.

            Ale on se najednou zastavil, jeho tvář se změnila, a mhouřil oči jakoby na něco za ní. Najednou vytřeštil oči, vystrašeně vyjekl, obrátil se na úprk.

Netušila, co se děje.

Zkusila se otočit, ale v tu chvíli ji cosi temného porazilo na zem. Předbíhaly ji temné přízraky a běžely za jejím milým. Nebe zčernalo a v dáli se zablýsklo. Otočila se a viděla, jak z lesa vybíhají další a další netvoři a s každou skupinkou vycházela na okraj lesa jedna žena v bílém rouchu. V jedné poznala svoji matku, v další tetu a taky mezi nimi byly její babička a malá sestřička, která umřela na spalničky. Další z nich jí byly povědomé, jako by je už někdy viděla.

            Zkusila vyběhnout na pomoc své lásce, ale nemohla se hnout. Byla jako přimražená, téměř cítila neviditelné provazy, které ji poutaly. Otočila se tedy zpět na ženy v bílém. „Pomozte! Já vás žádám, já vás prosím! Udělám cokoli.“ vykřikla.

Nemůžeme, tuto cestu jsi zvolila ty. Všechno zlo, co jsme kdy nachytaly v nočních můrách, se v mysli formuje do skutečnosti. Démoni, které jsme celý život zadržovaly, tu nejsou povinni nás poslouchat, vypustila jsi je a oni se vrhli na tu jedinou kořist, co se neuměla bránit. Snažily jsme se tě varovat, my všechny, ale neposlouchala jsi, a tak teď musíš nést následky. „Ne! Něco se musí stát! Pomozte přece! Prosím…“ Ne, nic dělat nelze, jestli chceš ještě kdy snít. Toto je daň, ponaučení.

„A co když nechci, nechci už být Snílka!“

            Podívala se za svým milým, kterého už přízraky téměř dostihly, a zvolala tak zoufale hlasitě, až se její hlas stal hromem přicházející bouře: „NECHCI!“

            Začalo pršet.

            Svět vybuchl.

*****

            Přežil to. O vlásek, ale přežil to. Nikdy za nic nebyla vděčnější, přestože ji opustil. Kdo by se mu také divil? Skoro kvůli ní umřel.

            Následující roky pro ni byly těžké a na dlouho se stáhla do ústraní. Už nebrala žádné objednávky, protože už je nemohla vyplnit, už nesnila – ani pro sebe, ani pro nikoho jiného. Naučila se znát bylinky, a tak je sbírala, připravovala léky a s lidmi se nevídala více, než bylo nutné. Po čase se vdala. Měli spolu děti – tři kluky, a také jednu dívku. Ta ale nikdy nesnila. Jak by taky mohla?

Její matka nebyla Snílka.