Pokračování povídky Vánoce: Teta Kamila

Viktor s Annou stojí před hlavními dveřmi starého činžovního domu. Anna ve své velké černé kabelce hledá klíče od domu.

„Bude ti to trvat ještě dlouho? Je mi dost zima, “ řekne Viktor.

„Já za to nemůžu, že je ta taška tak hrozně velká. Tvoje dárky k vánocům jsou děsně nepraktický!“ postěžuje si Anna.

„No, dovol! Co může být lepší, než kabelka, do který bys dala celej bochník?“ zasměje se Viktor, který aby se zahřál přešlapuje z místa na místo. „Nehledě na to, že ta tvoje sada krémů na ruce, to je nepraktickej dárek.“ 

„Vždyť si stěžuješ, že je máš neustále suchý,“ opáčí Anna, aniž by se přestala přehrabovat v kabelce.

„Podobnou tašku nosí Olsenky.“ 

„To je super, vždyť chodí, jak bezďáci.“ 

„Na Olsenky mi nešahej.“ Vztyčí Viktor výhružně prst s úsměvem na rtech.

„Už je mám!“ vykřikne Anna. Vytáhne tlustý svazek klíčů, na kterém je pověšený plyšový medvěd. 

„Jak nemůžeš nenajít něco tak velkýho?“ 

„Hele mlč. Ty sis je nevzal vůbec a víš, jak teta nesnáší, když na ni někdo zvoní.“ 

„A taky nesnáší, když se jde pozdě. Za pět minut bude pět.“ 

Anna odemkne veliké dřevěné dveře. Vejdou dovnitř. Činžák nemá výtah, takže se rovnou vydají po kamenných schodech s trochu vratkým zábradlím. Když vyjdou do čtvrtého patra Anna si sedne na poslední schod. Viktor prozvoní Tetu Kamilu na mobilu. Ta vzápětí otevře dveře.

„Ahoj zlatíčka!!!“ zakřičí na celou chodbu. Ozvěna její hlas nese dál, takže se její přivítání ozve ještě pětkrát. Viktor jí obejme a věnuje jí pusu na tvář. 

„Jsem moc rád, že tě vidím,“ řekne potichu tetě. 

Mezi tím se Anna vzchopí. Zvedne se ze schodu. Tetu také obejme. 

„Zlatíčko měla bys trochu sportovat, když tě takhle odrovná pár schodů, co budeš dělat za pár let?“ 

„Teto!“ 

„No, tak pojďte dovnitř. Čaj už stydne.“ 

Anna s Viktorem vejdou. Na chodbě si vysvlečou svršky a nazují nachystané bačkory. Teta mezi tím zmizí v kuchyni, která je napravo, ke stolu prostřenému pro tři. Jsou na něm šálky z růžového porcelánu, k nim ladící talířky ze stejné kolekce, uprostřed taktéž porcelánová bohatě zdobená mísa s několika patry, na které jsou neskládané muffiny s cukrovím. Viktor s Annou jdou za ní, rovnou si sednou. Teta přinese konvici, s černým čajem. Oběma nalije. Konvičku položí k míse s dobrotami. Dodatečně přinese cukřenku a konvičku s mlékem. Pak si teprve sedne za nimi. 

„To bys nevěřila, co se včera stalo,“ řekne Viktor. Mezi tím si do čaje hodí pár kostek cukru. Anna si zase přilije mléko. 

„Já všechno vím.“ Poklepe si Kamila na čelo. 

„Jak všechno?“ vyhrkne ze sebe Anna, zrovna, když upijí čaj. 

„Mluvila jsem s Natašou. Barvitě mi tu vaši oslavičku vylíčila.“ 

„Vy jste spolu mluvily?“ podiví se Viktor. 

„Ano, my si s vaší maminkou pravidelně voláme, každou Sobotu o pěti hodinách. Už od té doby, co jsem odešla z domu.“ 

Viktor s Annou se na sebe udiveně podívají. 

„Počkej, já tomu nerozumím. Já si vždycky myslela, že se nemáte rády. Vždyť si s ní nechtěla trávit čas?“ 

„Nene, Nataša je moje oblíbená sestra. Nechtěla jsem trávit čas s mamkou, teda vaší babičkou. Proto se neúčastním rodinných sedánků.“ 

„A proč zrovna s babičkou?“ pokračuje v udivení Viktor. 

„Taky máš pocit, že jsi v jiný realitě?“ pronese směrem k němu Anna. 

„Asi bych vám měla konečně něco objasnit,“ poví teta Kamila rozvážně. 

„To bychom prosili,“ utrousí Viktor. 

„Jak to jenom říct? Já tehdy ve dvaceti odešla z domu právě kvůli vaší babičce. Nikdy jsem ji před vámi nechtěla hanit, ale dost nás… No, když se táta, váš děda zabil. Babička začala hodně pít. Já, vaše máma a Simona jsme v tom vyrůstaly.“ 

„Počkej, ale babička přece není alkoholik!“ opáčí Anna. U toho si do pusy cpe jeden z muffinů. 

„Teď ne. Ale nebylo to hezký dětství. Babička přestala pít, až ve chvíli, kdy zjistila, že je vaše máma těhotná. Tím se dostáváme k tomu…, no, já vím, že jste slyšeli, že vás nechtěla.“ 

„Ano, to jsme slyšeli. Hodně to vysvětluje!“ řekne Viktor důrazně. 

„No, vysvětluje, ale chce to objasnit. Já vaši mámu nechci hájit. Vím, že to není mateřský vzor, jenže jí bylo tehdy 16, chtěla jít na potrat. Když mi tu informaci volala. Hned jsem za ní jela z Anglie. Bohužel jsem přijela pozdě babička to zjistila. Nedala si vymluvit, že si vás Nataša nechá. Jste úžasní a bylo by mi líto, kdybyste se nenarodili, ale tohle si měla rozhodnout Nataša sama. To bys Anno měla chápat.“

Teta Kamila se na ni prozíravě podívá. Viktor si toho všimne. Zeptá se: „Neuniká mi tu něco?“ 

Anna se zadívá do svého šálku.

„Anno, co se stalo?“ naléhá Viktor. 

Anna jen zašeptá: „Víš, já byla na potratu.“ 

„Cože?!“ zhrozí se Viktor. Po krátké odmlce ji vyzve: „Pojď se mnou na balkón. Tohle potřebuju objasnit. Nezlob se teto, ale chci s ní mluvit o samotě.“ 

„Určitě, běžte.“

Anna se neochotně zvedne. Jde s ním do předsíně, kde ze své tašky Viktor vytáhne balíček cigaret a zapalovač. Potom se oba přesunou na balkón, který se nachází u obýváku. Viktor si vytáhne z balíčku cigaretu, jednu podá i Anně. Cvakne zapalovačem, který podrží Anně u cigarety, potom teprve podpálí sobě. 

„Doufám, že mě teď nebudeš odsuzovat,“ podotkne Anna. 

„Hele, já nemám žádnej morální problém s tím, že jsi byla na potratu. Ale proč jsi mi to proboha neřekla?“ trochu zvýší hlas Viktor. 

Anna zašeptá: „Já se styděla. “ 

„Ale vždyť jsme dvojčata. Říkáme si všechno. Ty to místo toho vykládáš v podstatě cizí ženské. To je to, co mě mrzí.“ 

„Zrovna tohle tě mrzí?! “ 

„Ano.“ 

„A co, kdyby ses zkusil vžít do mě?!“ 

„Jak se do tebe mám vžít, když o tom nic nevím?!“ 

Anna mlčí, začne si okusovat nehet na palci. Viktor sleduje její ustrnulý výraz.

„Dobře, tohle nemá cenu. Uklidníme se. Chceš mi říct, co se stalo?“ řekne Viktor už o poznání smířlivějším tónem.“ 

„Tak jo. Neřekla jsem ti to, protože vím, jak moc chceš děti, ale já jsem prostě nebyla připravená.“ 

„Myslela sis, že tě nepochopím?“ zeptá se klidným hlasem. 

„Ne, ale že by tě to mohlo mrzet. Nebo že bys mě přemlouval.“ 

„To máš pravdu. Možná bych ti to chtěl rozmluvit, ale vždy jsem respektoval tvoje rozhodnutí,“ udělá krátkou pomlku, než se zeptá: „Bylo Mariánovo?“ 

„Ano, bylo a byl to důvod, proč jsme se rozešli.“ 

„Chtěl, aby sis ho nechala?“ 

„Ne, protože nevěděl, že jsem těhotná.“

„Ty jsi mu o tom neřekla?!“ 

Anně začnou po tvářích stékat slzy. Viktor si stoupne. Nejprve típne cigaretu pak Annu obejme. 

„On na to přišel. Našel zprávu od doktora, ale já…“ Anna zavzlyká. 

„To je v pořádku,“ šeptá Viktor, přitom ji hladí po vlasech.“ 

„Řekl, že jsem mu vzala všechno. Vzala jsem mu rodinu.“ 

„Ale Anno.“

Oba spolu pár minut nehybně stojí na balkóně, než se Anna uklidní. Otře si slzy. 

„Jsem tu pro tebe,“ řekne Viktor. 

„Já vím,“ usměje se na něj. 

Vrátí se do kuchyně, kde na ně u jídelního stolu čeká teta Kamila. 

„Je všechno v pořádku?“ zeptá se. 

„Já myslím, že teď už ano,“ prohodí Anna. Podívá se přitom na Viktora. Ten ji pohladí po hřbetu ruky.“

Teta Kamila, aby trochu zlepšila náladu, vybídne k jídlu. Všichni si naberou na talířky cukrovinky a zakousnou se. 

Viktor je u jídla trochu nepřítomný, nad něčím přemýšlí. 

„Kamilo, jenom pořád mi vrtá hlavou ta situace s babičkou. Já asi chápu, že nás máma v 16 nechtěla, ale…“ 

„Já to nedopověděla. Vaše máma měla s babičkou dohodu, že musí vystudovat nějakou v uvozovkách normální školu.“ 

Na to se Anna zeptá: „A co chtěla dělat?“ 

„Zpívat, ale s tím babička nesouhlasila. Takže se dohodly, že půjde na zdravku a po ní by šla studovat zpěv. No, jenže na zdravce otěhotněla. Když jste se narodili, sesypala se. Byla chvíli na psychiatrii. Po třech měsících ji pustili. Starala se o vás babička, jenže když se Nataša vrátila, pořád se o vás starala babička. K ničemu Natašu nepustila. Postupem času, jaksi rezignovala. Po tom, co dodělala školu. Chtěla odjet studovat do Prahy, ale přes babičku to neprošlo. Začala ji vámi dvěma vydírat a tím, celá situace eskalovala.“ 

„No, dejme tomu, že to mámu trochu polidšťuje, ale celej život se k nám chová jako by nás nenáviděla,“ upozorní Viktor. 

„Ale to není o tom, že by vás nenáviděla. Spíš si k vám nemohla najít cestu a je pravda, že potom, když se zbortil její celoživotní sen poněkud zapškla.“ 

„Zapškla? Kamilo, já nevím…“ řekne Anna

Viktor podotkne: „Asi se do toho nedokážeme vcítit.“

„Já před vámi Natašu hájit nechci. Vím, že vám toho taky provedla hodně. Jenže babička vás proti ní soustavně očkovala. Co vím, tak vám říkala věci jako: No, maminka se o vás nechce starat, je zlá, nemá vás ráda, zase na tebe křičí, máte jenom mě.“ 

„Viktore, na tom něco je. Sama si pamatuju, že nám něco podobnýho říkala,“ otočí se Anna na Viktora. 

Viktor se zamyslí a pak řekne: „Taky si něco podobnýho pamatuju, ale já to mám spíš zafixovaný jako holou pravdu.“ 

„Říkám nechci někoho hájit, nechci vás proti někomu štvát, ale celá ta věc není až tak průzračná. V životě nikdy není konkrétní viník. Já sama na sobě cítím vinu, že jsem se nevrátila a nepomohla jí. Jenže už jsem tam nemohla žít. Když matka pila, starala jsem se o Natašu, Simonu a o celou domácnost. Ještě před tím, než se táta zabil jsem poslouchala o jeho depresi. Už jsem to nevydržela.“

„My to chápeme. Tohle si nevyčítej,“ řekne Anna, u toho pohladí tetu po rameni. 

„Kde teď vlastně máma je?“ najednou napadne Viktora. 

Anna vysloví svoji myšlenku: „Já předpokládám, že někde v hotelu.“

Teta se zasměje. 

„Ne, je teď u svého přítele.“ 

„Cože?!“ podiví se Viktor s Annou současně. 

„To nevíte?“ 

„Chceš říct, že máma někoho má?“ pokračuje Anna v údivu. 

„No, ano už půl roku chodí s nějakým Tomášem. Myslím, že to bude láska,“ zasměje se teta zvesela. 

 

---