Co když

 

 

Zdeňka koukla na hodiny. Půl jedenácté.

Pokud se do deseti minut Ida neobjeví, začnu zuřit. Ať si mě nepřeje.

Na druhé straně byla ráda, že její dcera zase chodí více ven. Že si možná našla přítele. V poslední době na ni působila zasněně, někdy se přiblble usmívala a často jí připadlo, že není duchem přítomna. Možná tomu pomohly i ty léky. Je dobře, že se to tak elegantně vyřešilo; vedlejší účinky ani následky to snad mít nebude, ostatně tvrdil to i ten psychiatr, prý je jen třeba zregulovat hladinu serotoninu nebo co. Věřila mu, ostatně co jiného jí zbývalo.

Hlavně ať Idu zase nenapadnou ty šílenosti, pomyslí si. Vstane; pár kroků ke kuchyňské lince. Z odkapávače vezme sklenici a uklidí ji do police. Pak si uvědomí, že má žízeň. Sklenici zase vytáhne a napustí vodu. Snaží se soustředit na každý pohyb, přemýšlí o tom, že je třeba pár sklenic i hrnků dokoupit (včera jeden rozbila), přemýšlí o tom, že by měla nahoře na kredenci utřít prach, přemýšlí o tom, že ta voda je zase hrozně cítit chlórem… Jen aby zaplašila nedávnou vzpomínku na čerstvé řezné rány na Idině předloktí.

 

Racionalizace jako východisko; přivřít oči, vše zdůvodnit. Třeba je to jen pubertální póza a brzy ji to přejde. Někde se dočetla, že mládež tímto chce docílit větší pozornosti ze strany svého okolí. V podstatě jí to stejné řekl i psychiatr a doporučil jí, aby se svou dcerou častěji mluvila i o zdánlivých banalitách. Zdeňka tehdy chápavě přikyvovala, v duchu si však pomyslela – ty císařský rady si strčte někam. Zároveň si ale přiznává, že toto prostě neumí. Neví, o čem zapříst rozhovor, protože nechápe ty podivné pochody v Idině mysli, nechápe její sklony k samotářství a dobrovolné vyhnanství v pokoji, nechápe, co si pořád píše do deníku (napadlo ji podívat se do něj, jedno dopoledne se dokonce rozhodla podniknout invazi do jejího soukromí, ale deník nenašla), nechápe její posedlost hudbou a knihami (jasně, taky jsem četla, ale raději jsme s partou chodili ven, sportovali jsme, poflakovali se po městě). Copak nemůže být aspoň trochu jako já?

 

Ne, nemůže. Jinak by byla doma, koukala by se mnou na televizi anebo by povídala o tom, co bylo ve škole. Anebo by aspoň zavolala! Od čeho má asi tak tu telefonní kartu?

Furt se snažím pro ni dělat to nejlepší a ona… ona nic. Doprdele, dělám, co umím! To, že víc nemůžu, už není moje vina.

 

Napije se vody, popojde k oknu. Vyprat záclony. Opravit garnýž; žabky trochu drhnou.

Mezi těmito každodennostmi se snaží si vtloukat to své – dělám to nejlepší. Všechno je tak, jak má být. Jistě, někdy se rozhoduji špatně – ale co naplat, když je na výběr jen ze špatného a ještě horšího řešení? Třeba dnes –

 

Cestou z práce míjela autonehodu, přemýšlela, jestli a jak pomoci, ale nakonec šla dál. Když čekala na přechodu na zelenou, zapochybovala – neměla bych se přece jen vrátit?

Vtom zahlédla na druhé straně silnice povědomou postavu.

Ada.

Mohla to být ona?

Zdálo se jí, že se na sebe dívají déle, než je obvyklé.

Ale ne, Ado, to jsi nemohla být ty. I když – ten postoj – ta vráska uprostřed čela… Ne, ne. Kde by se tu vzala. Jenže – co když –

 

Už už se chystala, že udělá nějaké gesto, které by ženu na druhé straně zaujalo, ale – k čemu by to asi tak bylo. Ne, nechci se vracet, Ado, já se bojím, nechci se s tebou setkat, prosím tě, nevytahuj ty mrtvoly, nech je klidně spát v hromadných hrobech, Ado, neunesu tvoji výčitku – i když vím, že ty bys žádnou neměla – je to jinak, neunesu svoje výčitky, neunesu svoje coby kdyby.

Měla jsem se vrátit k té nehodě. Vyhnula bych se ti.

Minuly se na přechodu, opět pohled, zbytečně dlouhý a nejistý.

 

Zdeňka zase přemítá, zvažuje všechny možnosti, je to k zbláznění, do toho vztek na Adu, na Idu, na sebe, na svět… A pak se vše promění v důvěrně známou bolest, stesk a štiplavou touhu po neprožitém.

Jak ráda by se někomu svěřila. Samozřejmě ji napadá Ida – třeba by opravdu chtěla můj příběh vyslechnout, třeba bychom se konečně sblížily, třeba by pochopila, pomohla. Ano, ať konečně někdo sdílí tu bolest se mnou.

Jenže Ida nikde.

Nikdo nikde.

Manžel je pryč, jak by ne, je úterý, vrací se až v pátek.

Zdeňka se rozbrečí. Pak si otevře láhev vína. Vypije sklenku. Dvě. Tři. Pociťuje sice mírnou opilost, ale vytoužená otupělost se nedostavuje. Nebuď naivní, ušklíbne se. Takhle to nikdy nefungovalo. Mohla jsi toho vypít, kolik jsi chtěla, ale ta pachuť coby kdyby nikdy nešla spláchnout.

 

…

 

Tak teda všechno nejlepší, Zdeňko, doufám, že do devíti měsíců přiletí čáp anebo vrána, však snažte se, snažte, uvidíš, jak to bude krásné, až budeš chovat ten nádherný růžový uzlíček, tři kila štěstí. Věřím, že to zvládneš, a i když jsi mi onehdy říkala, že Petr žádná velká láska není, že na tyto věci není čas a síla, tak opravdu věřím, že to oba zvládnete, jo, ty to zvládneš a všechno překonáš, muži ani děti nejsou tak komplikovaní, jak se zdají… A taky věřím, že se vám nakonec bude žít mnohem líp, než když jsi bydlela s rodiči (pamatuju si, jaks zmiňovala ty hlášky svý mámy – kdes, prosím tě, byla? a později: proč ho někdy nepřivedeš ukázat? Na zabití, že jo), že to prostě všechno bude báječný.

Asi tě mrzí, že jsem na tu svatbu nepřišla, ale já jsem prostě už musela zmizet. Zmizet z týhle zkurvený země, která mě dusila svým puchem a vydýchaným vzduchem. A víš co, budu upřímná – dost jsem váhala, furt pro a proti, zdrhnout nebo zůstat, ale když jsi mi tehdy řekla, že se budeš vdávat, bylo rozhodnuto. Pokud to přece jen nechápeš, tak ano, docela jsi mě tím nasrala. A ranila, pochopitelně. To abys věděla.

Naši mi pak přeposlali tvoje svatební oznámení, to už jsem byla za drátama, no stejně jsem bulila jak želva, ale i tak ti vážně přeju všechno dobrý a nejlepší, ať se ti daří a přeju ti i ten novej byt, co určitě dostanete, tu tři plus jedničku, na kterej bych já v životě nedosáhla, protože se v životě nevdám, protože – však ty moc dobře víš proč, víš, proč jsem nasraná. Prostě nemůžu zapomenout na ten večer, kdy jsme stáhly tři sedmičky veltlínu, jo, na ten nikdy nezapomenu, tys mi tehdy řekla to, co jsem už zmínila – žádná velká láska to není, ale copak si tady a teď můžu dovolit něco jinýho? A já na tebe naléhala, můžeš, jasně, že můžeš, vykašli se na všechny, na všechno, zdrhneme spolu, dvě holky jsou míň podezřelý než chlap a ženská…

Ale ty ses z toho podělala, bála ses, o co vlastně? To mi teda řekni, proč ses, kurva, bála? Čeho? Sebe? Kdybys tenkrát šla se mnou, tak jsme dávno v Rakousku, vím o čem mluvím, Rakousko nebo Německo, to je jedno, každopádně pryč, pryč z těch sraček. Lásko, takže posílám pusu, ať se ti daří, fakt ti to přeju, i když jsem pořád nasraná, ale je mi to zároveň hrozně líto, věř mi, úplně krvácím. Nicméně předpokládám, že až vrhneš tak dvě tři děti, tak se staneš plnohodnotnou soudružkou a úplně zapomeneš, že existují i jiný světy, zapomeneš, že jsem kdysi existovala i já a zapomeneš na všechno, co jsme spolu prožily.

Takže tě líbám, skutečně tě líbám a opravdu, opravdu přeju vše dobré. I když při psaní tohoto dopisu pochopitelně pláču, celý moře slz – mezi náma. A prosím, prosím tě, pokud se k tobě tento dopis dostane, neodpovídej na něj, nijak se mě nesnaž najít. A ne, moje nejdražší, není v tom obava o tvý vlastní bezpečí. Je v tom můj strach, strach z tvých slov, z tvých výčitek. Protože jsi vždycky byla dokonalým zrcadlem mýho svědomí.

 

Ten dopis Zdeňce předal Adin bratranec pár dní před narozením Idy. Smutně se na ni usmál – nechtěla to posílat poštou, ale známý známého naštěstí jezdí občas zájezdy do Mnichova…

Navzdory varování Zdeňka usilovně přemýšlela, jak Adě odpovědět, jak vše vysvětlit, omluvit se. Jenže potom ji zcela pohltily každodenní starosti; na hledání (ani na přemýšlení) nebyla energie – a když později energie byla, udusal ji strach. A po revoluci už nebyl čas ani chuť, možná i roky bolest otupily.

 

Jenže ona se i přesto občas ozve. Třeba dnes. Není to sice ta tepající bolest čerstvé a hluboké řezné rány, ale pořád je postřehnutelná – a otravná. Jako bodová horkost drobného vřídku, štípnutí, zadřená tříska pod nehtem, špatně propíchnutá a hnisající ušní dírka. Ale nic velkého.

Že to není nic velkého? Že se ten vřídek nemůže zanítit? Pověz, že ne! Že se skrz malou ranku nedostane do těla něco nebezpečného a neskončí vše sepsí? Že ne?

Zdeňka dostane strach. Nic na mně nezávisí, naprosto nic – a když se přece jen objeví příležitost, tak ji promarním, protože se rozhodnu blbě anebo pozdě. Pocit povodně mezi prsty, zase, o všem je rozhodnuto mimo mě… Co když někdo z jejích blízkých zemřel a ona dosud tráví svůj čas v nevědomosti, co když Idu už odpoledne srazilo auto, co když –

 

Zazvonil telefon. Tak. Teď zvednu sluchátko, představí se mi nějaká žena, jejíž jméno nezaregistruji, zachytím až ono „Policie ČR“ – a řekne mi, že Ida leží ve vážném stavu v nemocnici, srazilo ji auto anebo ji našli s pořezaným zápěstím, ach ne, zas povodňová vlna, kdepak, tsunami, před kterou nemám šanci se ubránit –

Ne, ne, blbost, to bude určitě Ida a řekne, že už je na cestě, no konečně!

 

„Prosím?“

„Majko, jsi tam? Prosím tě, promiň,“ na druhém konci drátu opilý a neznámý mužský hlas, „jsem se dneska nějak rozjařil, přespim u -“

Práskne telefonem. Vzápětí znejistí – neměla jsem mu aspoň říct, že má špatný číslo? Co když jsem právě způsobila rozvrat nějakýho manželství? Tamta Majka čeká na svého muže, on se dopotácí s kocovinou a hroznou bolestí hlavy až někdy ráno (kdoví, jestli nepůjde od kamaráda rovnou na šichtu) a ona na něj bude naštvaná, možná to pro ni bude ta poslední kapka, vyčte mu – mohl jsi mi aspoň zavolat, bála jsem se o tebe! A on opáčí – já ti volal, ale tys –

A tak dál a pak hádka a prásknutí dveřmi a ticho.

Jako teď, jako celý večer.

 

Třeba ještě zavolá, aspoň mu řeknu, že má špatný číslo. A ať se vrátí domů. Jeho žena si o něj určitě dělá starosti. V hlavě se jí rozběhne alternativní příběh – Majčin druh znovu vytáčí její číslo (poté, co se vedle telefonní budky vymočil, případně vyzvracel), Zdeňka ho usměrní, on se nad sebou zamyslí a nakonec jí ještě poděkuje. Škyt, zavěsí, pak truchlivou noční tramvají domů, dojemné shledání; Majko, promiň, já se polepšim…

Jak je snadné utíkat do paralelních světů.

Jen kdyby se mi pořád nevracel ten dnešní přízrak.

A ta Ida, doprdele, ta by už se taky mohla vrátit.

 

Zdeňka chvilku sem a tam, napije se vína. Přejde z kuchyně do obýváku. Zastaví se u knihovny. V horní polici Idino album. Zná jej nazpaměť, pochopitelně. Ida měla kolem šesti let období, kdy si jej neustále chtěla prohlížet. Skoro proti své vůli jej vezme do ruky. Ne, nebudu jej otevírat, vždyť mě to vždycky rozloží. Ale nemůže odolat; masochistické sklony. Jistě, to jsem celá já, rochnit se ve vlastních sračkách. Politujte mě, prosím.

 

Na první fotce ošklivý skřítek s hnisajícími ušními dírkami, hubený, zamračený. Na další ona sama a ten stejný skřítek, leží v posteli vedle sebe, Zdeňka se usmívá, Ida má takový ten miminkovsky nepřítomný výraz. Vypadají spokojeně. Fotky jsou tak milosrdné. Přitom to bylo to nejhorší období; Ida nejedla, pořád jen řvala, dětská doktorka Zdeňce vyčítala – mamko, to vaše mimčo vůbec nepřibírá, krmíte ji vůbec? Zdeňka všechnu vinu brala na sebe, ostatně kdo jiný by za to mohl zodpovídat. Někdy však měla sto chutí vzít polštář a zadusit toho zmetka, ne, ne, musím se ovládnout, ach Ado, proč jsi zmizela, ty jediná bys pochopila…

Znovu ji zaplaví lítost, skrz slzy se dívá na ten zamračený obličejík, který připomíná skřety z pohádek, a říká si jako tenkrát – proč to nemohl být syn, všechno by bylo mnohem snazší, ta láska by se dostavila automaticky, ale je to holka a já prostě nezvládnu hodit výhybku; i vykolejit by bylo lepší, než jí předat to dědictví po mé matce a po její matce, totiž to, že prvorozené dcery si musí svou existenci obhájit, že si musí vše zasloužit, že musí zahodit svoje touhy a sny a být prostě rozumné a zodpovědné.

Další stránka. Ida se usmívá ze spaní. Zdeňka si vybaví odpoledne, kdy fotku pořídila; na pár vteřin ji zaplaví láska jako tenkrát – ty tak krásně spinkáš, moje zlatíčko, miluji tě, nikdy tě neopustím… Tato láska však vyprchala hned v následujícím okamžiku. Sotva Zdeňka odložila fotoaparát a plánovala si ještě chvilinku vydechnout, Ida se probrala a začala řvát.

 

Další listy Zdeňka proběhne jen zběžně, album nechá ležet na konferenčním stolku. Okem zavadí o včerejší noviny; na zadní straně fotka přechodu pro chodce, nic neobvyklého; ilustrační foto.

Zdeňka opět čeká na zelenou. Ada stojí na druhé straně silnice. Za chvíli se mineme.

Ado, alespoň na tvůj dopis odpovím. Jistě, je hrozně pozdě, ale potřebuji v sobě uzavřít tuto vleklou záležitost… Odpovím na tvůj dopis, zjistím, kde jsi, kde bydlíš, nějak tě přece musím najít, nepropadla ses do země, že ne?

 

Adin dopis z roku 1982 není uložen ve třetí zásuvce jejího nočního stolku společně s korespondenčními lístky od jejího muže a Idinými dopisy z letních táborů. Ze skříňky, kde jsou schovány doklady, staré cestovní pasy a hotovost, vezme malou šperkovnici. Kromě Adina psaní (přeloženo na osminy, vtěsnané do malé obálky) je tu ještě snubní prsten po babičce, poškozená keramická brož ve tvaru čtyřlístku, kterou jí koupil manžel k prvnímu výročí svatby (nosila ji ráda a dlouho, pak ji jednou půjčila osmileté Idě, která nechtěně ulomila kus stopky), dva dětské zuby a pramínek jemných blonďatých vlasů.

 

A je tu ještě jeden dopis, dosud neodeslaný. Rok 1983.

Zdeňka jej vlastně nikdy neplánovala poslat. A přitom si tajně přála, aby se nějak k Adě dostal.

 

Musela jsem tě zapřít, Ado. Promiň mi to. Ale ty si vážně nedovedeš představit, jaký to je, když tě předvolají, když nechápeš proč a když zrovna nemáš nikoho, kdo by ti pohlídal dítě, no musela jsem Idu vzít s sebou, naštěstí mi dovolili ji mít u sebe a dát jí napít z flašky toho vlažnýho mlíka – prý – nebojte, dlouho to trvat nebude. Byli vlastně docela milí, ptali se, jak dlouho jsme se my dvě znaly, kdy a jak jsme se setkávaly, ptali se mě, jestli o tobě něco vím a jestli jsem od tebe dostala nějaký dopis, ptali se, jestli se s tebou chci vidět, věděli, že jsi zmizela, ale nabídli mi, že bychom se mohly setkat, nabídli mi to a tvářili se přívětivě, já jsem jim zalhala, že tě vlastně ani nechci vidět, protože jsme k sobě neměly nijak blízko, Ado, prosím tě, promiň mi to. Řekli, že o tom mám přemýšlet, řekli, že si cení mé práce, ke které se určitě budu chtít vrátit po mateřské, slíbili, že mi dají vědět, Ado, nedovedeš si to představit, promiň, prosím tě, promiň… Víš, když tenkrát jen tak zazvonili u našich dveří, tak jsem si vzpomněla na tetu, která vyprávěla o svém známém, u kterýho v padesátým čtvrtým taky zazvonili a pak se se svojí rodinou viděl až po mnoha letech, zlomený, zničený, uranový doly, po roce na svobodě zemřel a nikdo vlastně nevěděl, co se přesně dělo, on nebyl schopen o tom mluvit, já vím, já vím, dramatizuju to, jsou to desítky let zpátky, tohle by se mi nestalo, ale dovedeš si to představit? Ten strach, ten strach mi stačil… a taky představa, že by mohli něco udělat Idušce a všem okolo mě… Proto jsem tě zapřela, Ado, a proto už tě nebudu hledat, promiň, neodvážím se. Proto ti nikdy nenapíšu, ani tvým rodičům, ani nikomu, koho jsme společně znaly. Proto nikdy neodpovím na žádný dopis, který mi pošleš… Promiň mi to, prosím, promiň.

 

 

Vždyť je přece jasné, že tento dopis ti nemůžu poslat, Ado. Zničím ho. Napíšu jiný. Vysvětlím ti to všechno. Klidně a věcně. Láskyplně. Upřímně.

Představuje si udivenou Adu, jak čte její dopis a usmívá se a je určitě šťastná, po tolika letech. Představuje si, jak u posledního slova vydechne a rozpláče se dojetím.

Zdeňka vezme tužku a papír, sedne ke kuchyňskému stolu.

Jenže slova, která ještě před chvílí měla v mysli, se jí rozutečou.

To prázdno.

Koukne z okna. Pak na hodiny. Půl dvanácté.

Ida pořád nikde. Co když.

Ado, ty by sis věděla rady. Co s ní mám dělat? Jak se mám chovat k vlastní dceři?

Nerozumím jí, nevím, co s ní. Ta její nepřítomnost. Nezájem. Pořád se míjíme. Nemluvíme spolu. Není skoro o čem, ale já bych někdy tak ráda –

 

V zámku zarachotí klíč.

„Kdes, prosím tě, byla?“ osopí se Zdeňka na Idu.

„Mami, jsem v pohodě,“ řekne Ida a podezřele rychle zmizí do koupelny.

Proč byla tak dlouho venku. Proč se mi tak rychle vyhnula. Proč jí ta sprcha trvá dýl než obvykle.

 

Ida vyjde z koupelny, usměje se a políbí ji na tvář. Dobrou noc, mami.

Zdeňka ji chce zastavit; Iduško, nechceš si na chvilku popovídat, jen tak – jak ses dnes měla, co jsi dělala, co tě potěšilo, co tě naštvalo, Ido, já to potřebuju vědět, ale bojím se přímo zeptat, řekni mi to sama, prosím…

I když se snaží sebrat odvahu, nádech výdech nádech výdech, stále má strach z odmítnutí, strach, že zase něco pokazí, že její slova všechno zničí. Doufá, že dcera se přece jen ze svého pokoje vrátí a svěří se (s čímkoliv), třeba jí řekne, že je zamilovaná anebo že ji nebaví škola… Ano, třeba mi poví, že si dala pár panáků s kamarády v hospodě a že se pozvracela na záchodě, že hulí marihuanu, že dneska zkusila poprvé pervitin nebo alespoň houby, že se vyspala s klukem, kterýho poznala před pár hodinami, že ji někdo znásilnil, ach ne, proč nikdy nic – proč, proboha, proč, proč ta propast, tisíc mil a celý moře mezi náma, celej oceán; jak k tomu vlastně došlo a kdy k tomu došlo a proč se to tak stalo a odkdy vlastně –

 

„Ido, spíš už?“

„Jo, mami. Zítra musím vstávat v půl šestý, máme laborky.“

„Tak jo, jasně. Dobrou.“

 

 

---