Porod

Sníh poletoval již od poloviny listopadu, ale větší nadílka přišla až začátkem prosince. Každé ráno jsem otevřel široká vrata chodby vedoucí ke stáji. Dnes jsem s potěšením pozoroval  špičky smrků obtěžkané nočním sněžením a do růžova zbarvené ranním sluncem. Chalupy v údolí se ještě skrývají v namodralém mrazivém šeru, ale okna hotelu již zachytila první paprsky slunce a září do okolí diamantovým leskem.

„Půjdete ven, kluci a já to tady po vás dám zatím do pořádku". Koně    řehtáním souhlasili a  zvesela vyběhli na zasněženou louku. Míša štípnul provokativně Myšku do krku, aby ho vylákal k dovádění. Myška se vzepjal, zahrabal předními do vzduchu, sotva se postavil na všechny čtyři, vyhodil zadkem a rozcválal se bílou nádherou. Míša jej následoval. Radovali se ze sněhu jako děti a já je v úžasu chvíli pozoroval.

S úklidem stáje jsem nebyl ještě hotový, když tu mne jakási intuice donutila vyjít ven, abych se přesvědčil, že je vše v pořádku. Slunce již osvítilo zasněžené smrky lemující louku naplno. Myška s nosem zabořený do sněhu jej rozfoukával. Zahrabal přední nohou, opatrně poklekl, překulil se na bok a začal se ve třpytivém sněhu válet.

„Kde máš parťáka,"  povídám víc pro sebe než k němu a rozhlížím se po okolí. Míša nebyl v dohledu a na zavolání nepřišel. Vykročil jsem podél okraje lesa v jeho stopách. Po několika krocích jsem uviděl ve sněhu nenápadné červené tečky, ale dál už se klikatila souvislá čára. Krev!  Rozběhl jsem se, co mi hluboký sníh dovoloval. Stopy odbočily z volného prostoru do lesa. Po několika krocích jsem Míšu zahlédl. 

Stál, hlavu svěšenou, přední nohy široce rozkročené a třásl se na celém těle. Po spodním pysku mu stékala do sněhu krev. Sníh v okolí byl zbarven do ruda. Pohled byl šokující.  Konečně jsem se vzpamatoval a našel příčinu krvácení. Míša měl tržnou ránu pod žuchvou, způsobenou šroubem podkovy. Při skotačení ho Myška kopnul. Přitiskl jsem na ránu kapesník, vzal za ohlávku a vedl  zvolna ke stáji. Šli jsme pomalu, velmi pomalu. Míša vrávoral a často se zastavoval. Po lokti mi stékala krev.

„Pojď, chlapče, pojď, musíme dojít! Je to již jen kousek!“ Očima jsem doslova přitahoval vrata do stáje. Pár metrů před stájí se Míša zastavil. Byl se silami v koncích. Přední nohy mu poklesly, nozdry zabořil do sněhu. Poklekl jsem, vlezl pod jeho mohutný krk a ze všech sil jsem se ho pokoušel zdvihnout. Pochopil. Konečně jsme se oba postavili a nejistě vrávorali do stáje. V té chvíli jsem zahlédl pokojskou Marcelku a vychrlil na ni: „Obvazy! Vatu! Ale hodně!“

Míšovi se na stání podlomily nohy a se žuchnutím se skácel na slámu.  Představa, že by se skácel někde uprostřed mrazivé zasněžené louky byla hrůzná. Marcelka vyřídila moji objednávku bleskově. Přihnala se s balíkem dámských vložek, několika rolemi fáčů a personálem hotelu jako diváky.

Natrženou cévu jsem ošetřil, ránu ovázal a houbou namočenou ve vodě jsem dlouho skrápěl jazyk, Míša nebyl schopen se sám napít. Přikryl jsem maroda dekou a šel telefonovat veterináři: Často dávat pít, držet v teple, první noc hlídat a nejméně týden doma, přikázal.

Do večera jsem Míšu pravidelně navštěvoval a na noc jsem si ustlal ve stáji v načechraném seně. Nebyla to má první noc strávená hlídáním koní. Spát ve stáji je hezký zážitek. Intimní osvětlení slabou žárovkou, vůně sena a Myškovo chroupání sena dodalo večeru kouzelný půvab. Míša na boku pravidelně oddechoval a já s rukama za hlavou, dívaje se do klenby cihlového stropu, jsem se zatoulal do učednických let.

Charouz a já, žáci prvního ročníku školy pro chovatele koní jsem měl noční službu na porodnici koní.  Našim úkolem bylo dávat pozor na klisnu, která se měla v noci ohřebit. Charouz si přinesl rodokaps, sedl pod nejsilnější světlo a odcestoval do Texasu. S tímhle klukem jsem  nerad měl cokoliv společného. Dokázal strávit čtením o rychlých střelcích dlouhé hodiny a práce ve stáji vždycky zbyla na mne.

Dnes byla noční služba ve stáji jednoduchá: jeden spí, druhý hlídá. Změna po dvou hodinách. Spalo se ve speciální posteli, spíš bedně. Charouz si zvolil první hlídku a já se  zavřel do bedny  chráněn tak před obtěžujícími mouchami a spokojeně jsem usnul.

 „Vstávej! Vstávej ty vole! vona porodila! jsme v průseru! porodila dvojčata!“  Řval Charouz a bouchal na bednu jako pominutý. Rozespalý jsem vylezl. Byly dvě hodiny ráno. Charouz s vytřeštěnými očima ukazoval k boxu, kde se na vratkých nohách potácela dvě hříbata.

Ten vůl usnul! Napadlo mě okamžitě. V přítomnosti tohoto blbce se nemůže stát nic jiného než malér! Nadával jsem pro sebe a vyběhl do noci k domku pana Kubaly,  „porodní bábou“ koní. Po delším bouchání na dveře se rozsvítilo. Udýchán jsem zalhal, že kobyla je neklidná a že to bude již každou chvíli a pelášil zpět. 

"Vy lemouni,“ pustil se do nás porodní dědek koní když obhlédl situaci.  „Ty hříbata jsou nejméně hodinu na světě!“  a vlepil každému z nás pohlavek. „Dvojčata se u koní nerodí často, mohly při porodu vzniknout vážné komplikace,“ vysvětloval, když rutinně ošetřoval klisnu i krásného hřebečka s neméně krásnou sestřičkou, kteří již čile poskakovali. 

Klisna ty své dva zázraky starostlivě olizovala a hříbata, když konečně objevila dobrotu v podobě cecíků, hladově pila. Pak pobíhala na dlouhých vratkých nohách okolo mámy a radovala se, že jsou. Pozorovali jsme ten zázrak přírody. Dostali jsme  za úkol je zvážit. Byli jsme z toho celí umordovaní, neboť sourozencům se od mámy na váhu vůbec nechtělo. 

Za naší poctivou snahu náročný úkol splnit nám pan Kubala slíbil, že naši nedbalost nenahlásí, pokud se něco podobného už nikdy nestane a my budeme službu u koní vykonávat zodpovědně. Horlivě jsme kývali.