Exekuce

Už rok a čtvrt žiju pod váhou obtížnosti, kterou jsem si sám nastavil, když jsem začínal hrát svojí dluhovou hru. Každý den přemýšlím, jestli je můj život opravdu tak těžký a nebo jestli se jen neustále lituju. Snad na tom ani nezáleží. Celou dobu jsem se domníval, že já, jako člověk, jsem v situaci nepřirozené mému charakteru a mojí vnitřní pravdě. Celou dobu jsem se nejspíš pletl. Asi je pravda že jsem skrz sebe nenaplňoval osud světa, jako ho naplňujě pekař když peče housky a ještě za tmy je teplé prodává, ale moje situace odpovídala přesně mému charakteru a mojí vnitřní pravdě a tak se ani nemůžu divit,že jsem neustále selhával v úniku, protože před sebou se člověk nikam neschová. Teď už aspoň vím, že jsem celou dobu šel špatným směrem. Šel jsem ven, když jsem měl jít dovnitř. Skrz labirynt duše do středu sebe a tam zabít toho draka a naplnit osud mého jména, naučit tam můj stín lepšímu chování a potom, až budu hrdinou svého vlastního vnitřního prostoru, potom se můžu vydat ven, potom můžu aplikovat svojí pravdu na vnější svět. Potom budu moct za tmy prodávat teplé housky lidem, kteří se vrací podnapilý nad ránem domů a nebo těm, kteří se ještě pořádně neprobudili a vypadají jako novorozeně. Ti lidé se mi budou zdát krásní a o těch ostatních si budu myslet, ať si klidně dál drží tu svojí ketodietu. Budu žít v pravdě jako ten pekař a skrz sebe naplňovat osud světa. většinou se mi nedostává dostatek spánku a tak když jsem v odpoledních hodinách v práci už ve značně unaveném stavu, připadá mi jako by to nebylo doopravdy, jako by každá postava ve skladu byla mým bohem a nepřítele, iluzí která mě zkouší a já s tou iluzí hraju karty.Nedokážu si jinak vysvětlit jejich chování. Nemůže to být doopravdy. Nebo je to snad charakterem té práce. Parta otroků nechává šest dní v týdnu dvanáct hodin ohýbat svoje duše. Jak by to mohlo být doopravdy. Vždyť člověk je člověk. Pravda je pravda a člověk není robot a pravda není lež, ale jako by to tak u nás v práci bylo. Kafe jako pohoná hmota. Spánek jako vykoupení.