Věčný útěk

I.

 Ranní opar rozpíjel neonový nápis Nonstop, visící nad jeho hlavou.
Zatímco klouzavým pohledem vstřebával změnu prostředí, příslib vycházejícího slunce prosvětloval temnotu oblohy a polykal jednotlivé hvězdy rozeseté po nebi.
Z hlavy mu mezitím mizely obrazy předešlé noci:
Modrá clona kouře špatně uhašených nedopalků v přeplněných popelnících.
Oživlé panoptikum postav vykreslující různé formy bídy alkoholismu.
Znuděná servírka plně se oddávající zářivému světu obrazovky telefonu.
Chuť odporně nakyslého, vodnatého piva a dychtivý souboj se zavírací dobou o dopití.

S poslední mizející vzpomínkou mu míhající sled obrazů přerušil nával studeného potu a nevolnosti. Chtěl vyrazit, ale temná ulička zkracující cestu k cíli čpěla těžkým pachem moči a pouhá myšlenka na ni zesilovala nutkání se vyzvracet. Náhlý poryv mrazivého nočního větru mu pomohl zahnat nevolnost. Zapnul si kabát, zhluboka nasál čerstvý vzduch a vydal se oklikou. Kráčel prázdnou ulicí od baru k náměstí a opilou chůzí kličkoval mezi četnými výmoly. Za chůze se snažil vzpomenout, jak se do baru vůbec dostal, pití se vyhýbal, při střízlivění trpěl a navíc byl pracovní den. Únava a opilost však mařily jakoukoli snahu přemýšlet. S každým náznakem rozpomenutí se rozplynul zdroj myšlenky. Podobně jako se prvním dotekem slunečního paprsku rozplyne tenká krusta ledu nad prázdnou kaluží v nicotnou páru. Jak kráčel zaujatý vyvoláváním neuchopitelných vzpomínek, stoupl do jednoho z výmolů. S křupnutím ledu nečekaně došlápl o několik centimetrů níž. Ten prudký náraz mu svezl kabát na stranu a citelně se zařízl do krku. V pravé kapse ho tížil neznámý předmět. Zvědavě do ní sáhl. Paprsek slunce se roztříštil v duhovém spektru do několika směrů. Byla to hrouda narůžovělé kamenné soli. Koupila ji jeho žena před několika měsíci na výletě do solné jeskyně. Přiložený leták tvrdil, že přináší harmonii a radost do života. Od prvního okamžiku mu její přítomnost v bytě vadila. Teď ji s chutí hodil do nejbližšího koše a pokračoval v chůzi. Se škodolibou radostí si představoval, jak bude tvrdit, že rozhodně neví, kam se ten báječný předmět poděl a že ho nejspíš ona při jednom z pravidelně přicházejících záchvatů úklidu někam založila, nebo dokonce vyhodila. Po chvíli přehrabování šuplíků se třeba tím svým sloním krokem vydá prozkoumávat popelnice na ulici. A i kdyby ji nakonec našla a přinesla zpět, což se stejně nemůže stát, za tu chvíli klidu a škodolibé radosti by to stálo.

            Nebylo sice tak brzy, ale pomalý rytmus maloměsta mu poskytoval možnost vychutnat si ještě několik chvilek klidu, než se ulice začnou probouzet. Jak vyhodil tu ohavnost do koše, gravitace ztratila část své síly, chůze se odlehčila a on se téměř vznášel kolem výloh zavřených obchodů. Zastavil až u pekařství, krásně vonící čerstvým pečivem. Při nákupu teplých rohlíků shledal, že se opilost již přeměnila v příjemnou únavu a z pekařství se proto vydal rovnou domů. Těšil se, až zavolá do práce a nehraným ochraptělým hlasem smutně oznámí, že dnes nepřijde. Jakmile zabočil z náměstí a ocitl se jen pár metrů od vchodu do bytového domu, kde bydlel, zůstal stát oslněn odrazem prvního paprsku slunce z okna protilehlé budovy. Před ním tiše postávala skupinka lidí. Někdo ho zpozoroval a zůstal na něj civět. V hloučku zavířil šepot a všichni postávající se postupně otáčeli na nově příchozího. Stál zaslepen a zmatený mžoural do davu jako herec, který zapomněl svou roli a nemůže si vzpomenout, ze které role vystoupil, ani do které tak nečekaně procitl. Odstínil světlo pravou rukou, papírový pytlík s rohlíky se houpal ve výši jeho obličeje a on se v davu lidí snažil zachytit známou tvář. Po chvíli poznal sousedku bydlící přes chodbu a několik dalších lidí z domu. V jejich tvářích se zračilo zděšení. Mezi lidmi procházeli dva muži, nesoucí plachtou zahalená nosítka. První z nich při chůzi přehlédl kaluž pokrytou ledem a s křupnutím došlápl hlouběji, než čekal. Praskavý zvuk narušil hrobové ticho a vytrhl z otupělé strnulosti všechny přihlížející. Rázem definitivně skončila noc a nastalo ráno. Pocit lehkosti, provázející ho ulicemi za rozbřesku spolu s poslední hvězdou nočního nebe nenávratně zmizel. V rukou cítil ochablost. Ramena mu šplhala po tvářích nahoru, až nad hlavou vytvořila souvislou hradbu. Všechny náhle oživlé zvuky zastřelo zesilující se monotónní hučení. Přestože stál na místě, vzdaloval se od tváří lidí i z prostranství ulice, kde bydlel. Nezadržitelná síla jej táhla pryč z toho nesmyslného rána.          

II.

Zvuk se v místnosti s vysokým stropem tříštil na nespočet úlomků, což ubíralo každému slovu na srozumitelnosti a zvyšovalo pocit, že to co slyší, není artikulovaná řeč, ale vzdálený hukot. Seděl rezignovaně na židli v nevybavené kanceláři policejní stanice. Mezi ním a vyslýchajícím byl stůl s modrou, značně oprýskanou dýhovanou deskou. Vyjma složky do které vyslýchající úředník průběžně sklápěl svůj pohled, na stole nic nebylo. Hutná clona oddělovala jeho vědomí od okolního světa a nechávala pouze nepatrný prostor pro vytrácející se pozornost. Její zbytky se soustředily na dalšího člověka v místnosti. Byl jím zapisující úředník sedící k němu otočen zády. Měl pihovatou pleš dokola ohraničenou zrzavým porostem hlavy. Jeho zátylek opětoval každý pohled škodolibým úsměvem vytvořeným ze záhybů kůže. Hlava se mírně otáčela podle toho, jak hledal písmena na klávesnici. Psal velmi pomalu. Rychlosti nepomáhal ani starý počítač, vyžadující vždy po zapsání několika znaků malou přestávku na jejich zpracování. Vždy, když se tak stalo, vyslýchající úředník radostně přerušil zapisování a zavrtěl se na kovové židli, až v ní zaskřípalo. Vyslýchající se tázavě díval na vyšetřovaného. V uzarděné tváři bylo znát potlačovaný vztek. Dýchal nosem a vydával při tom šustivý zvuk. Jak rostla prodleva mezi otázkou a odpovědí, zrychloval se i jeho dech. Teď už mu nos téměř pískal. To vzbudilo žádanou reakci: 
"Na co jste se to ptal?"
"Co jste dělal včera večer!" vyhrkl vyslýchající nevrle
"Pardon," omluvil se a pokračoval "to sem byl v non-stopu vedle náměstí, ráno když zavírali tak mě vyhodili ven a já šel domů." odpověděl a zároveň přemýšlel, jestli se někdo pozastaví nad paradoxem zavírání non-stopu. Paradox nikoho nezajímal. 
"A předtím?"
"Kdy předtím?"
"Než jste šel do té hospody."
"V práci." Znovu pohlédl na skřípající židli pod zapisujícím. Židle byla na kolečkách. Podle čar na linoleu se dalo odhadnout, že několik koleček se již delší dobu netočí. Přestože židle neodpovídala současným požadavkům na ergonomicky tvarovaný typ židle vhodný pro operátory výroby, vzpomněl si, jak probíhalo schvalování návrhu jeho kolegy na výměnu vadných koleček namísto celé židle za účelem snížení nákladů. Velká úspora mu vynesla nejen procentuální podíl na úspoře prvního roku od zavedení, ale na několik let byl žijícím příkladem toho, kdo jako jediný z několika set zaměstnanců dokázal opravdu něco vytěžit ze slibně prezentovaného motivačního programu na zavádění inovací. Jak nad tím vším přemýšlel, pocítil slabý záchvěv závisti nad jeho úspěchem a znovu jej prožil jako svůj nezdar. Vyšetřující už zase pískal nosem.
"A po práci jste šel rovnou do té hospody?"
"Asi jo, ani nejsem převlečený." řekl lhostejně a výmluvně sklopil zrak na košili, kterou nosil jen v práci. Všiml si tmavého fleku na rukávu a před očima se mu promítlo, jak parkuje auto pod domem.
"Vlastně ne, stavil jsem se doma, určitě bych nešel do hospody s brašnou a ani klíče od auta nemám u sebe."
"Byla vaše žena doma, když jste přišel? Kolik bylo hodin?" zeptal se vyslýchající s pohledem sklopeným do složky ležící před ním na stole
"Nemyslím si, že byla doma… mohly být tři, nebo čtyři?"
Vyslýchajícího to zřejmě popudilo a tak se zvýšeným hlasem vyhrkl otázku:  "To se mě jako ptáte?!"
Z prázdného pohledu se nedalo vytušit, kam mu najednou vystřelil proud vědomí. Místnost plnila kakofonie přerušovaných úderů do klávesnice, agonického kručení útrob počítače a funění vyslýchajícího. To vše promíchané nesčetnými odrazy dalších otázek a odpovědí o holé stěny. Zvuk se slil, a přestože údery do klávesnice i zvuky počítače ustaly, stále vířil místností. V pravidelných intervalech zvyšoval svou intenzitu a postupně, zcela přirozeně změnil svou strukturu. Přešel v táhlý vysoký tón, ale mysl ponořená do sebe jeho podobu transformovala ještě nesčetněkrát. Až v pulzujících výbojích neuronů zcela zanikl, nebo byl ztracen ze zřetele.   

III.

Žiletkový drát něžně krájel mlhu stékající po vysoké hrubě omítnuté šedé zdi na dvůr vazební věznice. Obklopen vtíravým vlhkým chladem, prostupujícím fialovou teplákovou soupravou, se opíral o jednu ze stěn nejzazšího rohu dělící od sebe dva výběhy pro vězně. Zem pokrývala souvislá, šedá vrstva rozmočené kamenné drti. Obklopen šedými stěnami v tento sychravý den, nepoznal rozdíl mezi pohledem na zem, na nebe či na libovolnou stranu. I ve svých představách visel v šedi. Za prázdným pohledem se těšil z pocitu, jak se mu mrazivé vlhko zařezává do kůže a posouvá se od odhalených beder směrem nahoru k žebrům, do podpaží, jak přestává cítit místo, kde se jej chlad poprvé dotknul a jak postupně vniká do útrob, prostupuje břišní dutinou až do plic a místo teplého vzduchu ústy vydechuje už jen ten vlhký a chladný. 

Včera se v tomto místě během popocházení taky zastavil. Přes zeď na něj kdosi nečekaně promluvil:    
            "Chceš odsud vypadnout?"
            Měl dost toho nesmyslného kolotoče otázek a odpovědí, celý život se ho neustále někdo na něco vyptával, většinou se nepříjemným otázkám zdařile vyhýbal. Ani ty nejnepříjemnější ale nedosahovaly vlezlosti těch, co dostával poslední dobou, a věděl, že ptaní zdaleka není u konce. Tahle ho ale potěšila. I když, většinu těch nejhorších, nejvlezlejších otázek dostal po příjemném začátku. Bál se kam to povede, tak raději mlčel. Hlas se ale ozval znovu:
            "Nechce se ti mluvit, to chápu. Hele klidně mlč, ale poslechni si mě, vím, jak odsud vypálit rovnou přes tuhle zeď, klidně přes den, klidně zítra. To fakt není problém."
            Pěkná blbost. Otočil se zády k místu, kde stál. Byl u nejvzdálenější stěny od vstupu. Naproti němu byly dveře, kterými byl vpuštěn dovnitř. Za nimi strážný, chodby, cely. Nad vstupem o patro výš visela strážní budka, prosklená, potažená zrcadlovou fólií, aby nebylo vidět dovnitř, předsazená nad jednotlivé výběhy. Na něj bylo vidět skvěle, žádný slepý bod, žádné soukromí mezi čtyřmetrovými zdmi přikrytými pletivem.
            "Normálně se vyhoupneš na tu zeď, pletivo nadzvedneš, protáhneš se, to je jasný a je to. Stačí se jenom dostat nahoru. Sem si jistej, že to jde. Stačí prohodit tím pletivem špagát, a pokud tě unese, tak si v suchu. Pokud teda nebude chcát." hlas odměnil svůj vtip podivným uchechtnutí. V rohu výběhu všechny zvuky pohltilo přízračné ticho ocelově šedého smogového dopoledne.

Teď stál na stejném místě. V ruce držel oblázek a rozvazoval si gumu u teplákových kalhot. V ústech měl sucho, toužil se ještě napít, ale nebylo čeho. Nakonec se sehnul k zemi a ponořil prsty do kamenité kaše u svých nohou, než zvedl ruku k ústům, voda vytekla. Alespoň si navlhčil rty a do úst vložil trochu té mazlavé šedi. Srdce mu bušilo nesnesitelně rychle. Čím víc se snažil působit nenápadně, tím silněji se mu třásly ruce. Několikrát dokonce upustil oblázek, jak se ho snažil obvázat gumou od teplákových kalhot posílenou tkaničkami od bot, několika záložkami z vypůjčených knih a dalších spletenců z nití a kusů povlečení. Na pohled by tahle ubohá parodie na provaz vydržela stěží silnější škubnutí. Jednou rukou si přidržoval tepláky a druhou vyhodil oblázek vzhůru nebi. Napoprvé. Oblázek visel přehozený přes drát pletiva a několikrát se obtočil kolem toho ubohého smotku. Chtěl jej popustit níž, ale oblázek se ani nehnul, dokonce se jej několikrát pokusil hektickým točením ruky odmotat. Co když praskne? Na pletivu zůstane stopa po jeho nepodařeném útěku a napříště si dají větší pozor. Třeba ani nebude moct ven a zůstane zavřený v té hrozné cele. Bude se muset dál s někým potkávat a odpovídat na dotazy. Když začínal propadat zoufalství, ozval se klidný hlas spoluvězně:  
            "To tě udrží."
            "Jak to můžeš asi tak vědět debile! Ani sem nevidíš." zakřičel do zdi.  
            "Fakt se neboj, zvládneš to. Uvidíš." neznámý vlezle prodlužoval slova.   
            Jiná varianta než pokus provést už stejně nezbyla a tak uvázal na konec visícího smotku smyčku, jednou nohou do ní šlápl a opatrně se jej chystal zatížit. Nedíval se nahoru, obě ruce měl opřené o stěnu před sebou a s ohledem na možné řinčení pletiva pomalu, co nejopatrněji zatížil svou únikovou cestu. Dobrou polovinu váhy přenesl na pletivo. Kromě slabého zařinčení se neozval žádný zvuk. Pletivo, smotek i smyčka, vše drželo na poloviční zatížení. Provaz nechal viset ve vzduchu skoro metr nad zem, a celý rozrušený se vydal na kolečko přes výběh, aby se uklidnil. Cestou opatrně zvedl oči ke strážní budce. Třeba nikdo nic nezaznamenal. Dovnitř neviděl, musel jen doufat, šedivý odlesk fólie v něm posílil pocit samoty. Když došel ke dveřím, opřel se o ně zády a podíval se do rohu, kde před chvílí zkoušel zatížit smyčku. Na deset metrů nebyla téměř vůbec patrná. Volnou chůzí se vracel zpátky ke smotku. Plně se soustředil na chůzi a svůj dech. Z hlavy vypustil všechny věci, kvůli kterým před chvílí ztratil nervy. Mysl měl vyprázdněnou, klidnou a chůze zlehkla. Věděl, že je vše v pořádku a plán vyjde. Stále si držel teplákové kalhoty a pustil je, až když přidřepával do rohu. Místo nich uchopil roztřepený provaz. Opatrně, aby pletivo nevyloudilo žádné zvuky, do něj přenesl váhu celého těla.                                     Lehce stoupal po smyčce a protáhl se pletivem. Když vystoupal ještě výš, až nad střechu hlavní budovy, spatřil ostatní prázdné výběhy ve dvoře, z této perspektivy tvořily rozbíhající se paprsky. Sluncem pro ně byla strážní budka se zrcadlovými skly. Jak stoupal mračny, postupně ztrácel horizont města, celé ulice a bloky pohlcovala šedivá mračna. Z města už zbyl jen vězeňský dvůr. Vlastně jeden jeho paprsek, trhlina v nekonečné šedi, do níž vstupoval. Ale i tento paprsek se postupně změnil v malou mizející tečku. Když i ta zmizela, poznal, že již zcela překonal tíhu bytí. 
            Hluboko dole na zabláceném dvoře vazební věznice viselo, na zesílené gumě od kalhot, zdánlivě dřepící tělo s napůl spadenými tepláky fialového vězeňského stejnokroje.