ROZPRÁVKA O KOMORE / POHÁDKA O KOMOŘE

ROZPRÁVKA O KOMORE

Kedysi dávno,

v dobách, keď sa fotografie

ešte rodili v temných komorách,

zvečnil som si ťa

ako sedíš na strome.

Zostala si tam čiernobielo sedieť

aj potom,

keď tvoje bledomodré oči,

čo mi vždy splývali s nebom a nezábudkami,

odleteli za sýkorkami a inými anjelmi,

do svetov odkiaľ padajú len hviezdy.

Sedíš tam stále

s jednou nohou pokrčenou,

s kolenom pod bradou,

s júnovým úsmevom v ktorom je cítiť

oblosť dozrievajúcich čerešní,

s vlasmi do ktorých sa slnko zaplietlo vždy tak mocne,

že nedokázalo zapadnúť ani keď prišiel jeho čas,

ani keď sme si obaja priali,

aby už konečne niekto zhasol svetlo,

lebo sme tušili, že sú veci,

ktoré sa sluší robiť v tme:

ako napríklad fotky

a pozorovanie padajúcich hviezd

a rozprávanie rozprávok  o krajinách,

čo za všetkými zaguľatenými horami

neukrývajú lejúci sa piesok,

ani vodu čo sa sype.

V jednej  tmavej komore môjho srdca

mám už dávno veľmi jasno.

Je v nej zamknutý deň

modrý ako tvoje oči,

voňajúci po čerešniach,

mäkký ako perie anjelov, sýkoriek

a perín, ktoré si stále pamätajú

všetky  rozprávky  našich starých čias.

Mám tam aj fotku, čo sa zrodila v tme

a na nej strom

a teba

a kúsok večnosti.

POHÁDKA O KOMOŘE

Kdysi dávno,

v dobách kdy se fotky rodily

pouze v temných komorách,

zvěčnil jsem si tě,

sedící na stromě.

Zůstalas tam černobíle sedět

i pak,

když tvé bleděmodré oči,

které si dodnes pletu s nebem a pomněnkami,

odlétly za skřivánky a jinými anděly,

do světů, odkud padají jen hvězdy.

Sedíš tam pořád

s levou nohou pokrčenou,

s kolenem pod bradou,

s červnovým úsměvem nasládlým po třešních,

s vlasy do nichž se slunce zapletlo pokaždé tak moc,

že nedovedlo zapadnout

ani když přišel jeho čas,

ani když už jsme si oba přáli,

aby už konečně někdo zhasl světlo,

neboť jsme tušili, že jsou věci,

které se mají dělat jen ve tmě:

jako třeba fotky

a pozorování padajících hvězd

a vyprávění pohádek o zemích,

co za všemi zaoblenými horami

neskrývají písek co se lije,

ani vodu co se sype.

V jedné tmavé komoře mého srdce

mám už dávno docela jasno.

Je v ní zamčený den

modrý jako tvé oči,

chutnající po třešních,

měkký jako peří andělů a skřivánků

a peřin, co si pořád pamatují

všechny pohádky dávných časů

Mám tam i fotku, co se zrodila ve tmě

a na ní strom

a tebe

a kousíček věčnosti.