Slowbar

Fiktivní bar a věci, po kterých se bojíte toužit

Možná mi nebudete věřit, ale ve Slowbaru se skutečně zastavuje čas. Není to alkoholem, ale domácí a přitom exotickou atmosférou, na kterou je třeba si chvíli zvykat. Tenhle bar je směsicí úžasných a přitom prapodivných existencí, které se míchají dohromady s vůní doutníků, cigaret a všudypřítomného genia loci.

Cestovatelé, ajťáci, doktoři filosofie, přírodních věd, vysokoškoláci, zájemci o extrémní zážitky, psychopati, spisovatelé a mohl bych pokračovat donekonečna. Obvykle špičky ve svých oborech. Samozřejmě nesmím zapomenout na nepřebernou řadu krásných holek, které někdy jako královny všeho, jindy jako úzkostně vystrašené popelky a potom zase jako matky Terezy pomáhající těm, kteří nezvládají zdejší atmosféru, dávají tomuhle místu další rozměr.

Málokdo zde nespadne do jedné z pastí.Jsou různého druhu. Alkohol, děvčata, intelektuální debaty, ale ze všeho nejhorší jsou pasti lásky. A zamilovat se je možné opravdu do čehokoliv.

Debaty: Zamilovat se do intelektuálních debat je opravdu nemoudré. Zjistíte totiž, že vaše znalosti jsou vskutku omezené. Když sedíte u jednoho stolku s lékařem, fyzikem, ajťákem a filosofem, tak začnete přemýšlet, jestli má smysl něco říkat, nebo jestli vzít krumpáč a jít makat rukama. Tohle zhroucení mýho intelektuálního ega bylo asi nejsilnějšm zážitkem z návštěvy a naučilo mě nesmírné pokoře.

Dívky: Některé štíhlé, jiné prsaté, pak zase s velkými boky. V takových chvílích mě opravdu mrzí, že neumím malovat, psát básničky nebo aspoň smysluplně mluvit. A tak se zvolna blížím k další pasti.

Pití: Zamilovat se do pití je tu opravdu snadný a taky společensky zhoubný. Jakmile se totiž soustředíte na chuť vybraných koňaků nebo šafránového džinu, přestanete okamžitě vnímat okolí. Pokud vás navíc políbí múza a vy chcete vše vyjevit na papír, začnete všem kolem připadat jako podivín.

Celkově jsem se cítil, jako kdybych přivoněl k nějaké cizokrajné omamné růži. Příjemně těžká nálada v tu chvíli všechno překryla a já měl co dělat, abych našel cestu ven.

Jestli se sem ještě někdy vrátím? Kdoví, bylo to nesmírně inspirativní, ale nálada byla natolik hutná, jako kdybych se měl každou chvíli utopit v bažině.

I tak díky za vše

Slowbare