Zklamaný snílek, versus člověk orientovaný na své cíle

Všichni máme sny. Nemyslím sny ve spánku, myslím životní sny. Naše touhy a představy, čeho bychom chtěli dosáhnout, co bychom chtěli zažít, kým bychom chtěli být.

Je to lidské, mít sny. V čem se však lidé liší, je, jak se svými sny naloží.

Každý tento sen, taková fantazie přání, nám zabírá část mysli, část duševního prostoru, část našeho času a energie. Snění o věcech, o které se přitom aktivně nesnažíme, je jako droga. Představuji si, co bych chtěl, jak to mám, jaké to je. Je-li ta představa dost silná, můj mozek nedokáže zcela rozlišit, zda je to jen představa, nebo se to skutečně odehrává.

Představa splnění našeho snu nám tak přináší pocity potěšení, trochu jako by to byla realita.

A někteří lidé se s tímto spokojí, roky žijí a tak trochu si ujíždí na svých snech a představách, čeho by mohli dosáhnout. Čím by mohli za pár let být. Zažívají falešné pocity uspokojení. Zatímco čas utíká a oni se ke svému snu nijak nepřibližují.

Žijí život, jaký je příliš neuspokojuje, rádi by se z něj posunuli jinam, a ulevují si představou dosažení svých snů – jednou udělám to, nebo ono. Začnu cvičit. Změním práci. Přestěhuji se. Naučím se cizí jazyk. Pojedu tam a tam. Koupím si to a to. Pomstím se tomu a tomu. Vybuduji si takové a takové vztahy.

Roky plynou. Snílek postupně zjistí, že sen se nesplní sám od sebe, a jak mu dochází čas, sen nahrazuje zklamání. Nikdy už nebude tím, o kom snil, že by mohl být. Místo činů snil. Mnohdy se dokonce obklopil dalšími snílky, lidmi, kteří stejně jako on nejdříve sní, a poté se vzájemně utěšují ve své zklamanosti. Takové to „je normální se vzdát svých snů“.

Oproti tomu člověk, který se rozhodne nespokojit se sny, člověk, který je přemění na své cíle a vědomě se rozhodne „toto chci, protože…“ a „půjdu za tím, a to takto…“, se stává ze snílka člověkem zaměřeným na svůj cíl.

Obvykle při té rozvaze něco ze svého snu musí obětovat, musí jej přetvořit na realistický cíl. A především, začne podnikat kroky, aby cíle dosáhl. V tuto chvíli má z části vyhráno. Protože není hlavní snu/cíle dosáhnout – hlavní je za ním cílevědomě jít.

Cílevědomý člověk je už tím, že má jasno, co chce, a že se o to pokouší, do určité míry šťastný. Jeho mysl je plná touhy, aktivní snahy, je ponořen do svého snažení se, každý jeho čin a den dávají smysl, posunuje se a pociťuje radost z každého pokroku. Čas, který věnuje své snaze, je dobrý, má ze sebe radost.

Zároveň v sobě pěstuje přínosný pocit viny a nespokojenosti, pokud se fláká, pokud nepracuje, pokud nejde za cílem, pokud se mu dokonce vzdaluje.

Když člověk věří ve svůj cíl a dělá pro něj to, co ví, že má dělat, je jeho život naplňující a smysluplný. Snaživý, cílevědomý člověk se i přes tu námahu postupně stává šťastnějším, než líný, zklamaný snílek.

Už samotná snaha dosáhnout cíle zvyšuje šanci na úspěch. Jakmile je ze sna cíl a jdeme za ním, začínáme se k němu nejen přibližovat, ale hlavně – začínáme se konečně posunovat! Vydáváme se nějakou cestou, která přibližně vede tím směrem, kam bychom chtěli dospět.

I přesto, mnoho našich cílů se nám nikdy nesplní. Po cestě, jak se posunujeme, se našimi zkušenostmi ten cíl mění, nebo zjistíme, že jej dosáhnout ani při vší snaze nedokážeme. V obou případech je to prospěšné.

Ten nejhorší sen a cíl je ten, pro který nic neuděláme. Ne ten, kterého nedokážeme dosáhnout.

Všechna selhání nás učí. Naivní sen, který nahradíme cílem a následně vynaložíme úsilí, abychom jej dosáhli, se stává životní cestou. Snaha, píle, zkušenosti zároveň posilují i obrušují naši osobnost. Dospíváme, posunujeme se, získáváme nové levely, stáváme se tím, kým máme na světě potenciál být. Za rok jsme někde jinde, někdo jiný a vyspělejší, než snílek na začátku.

Nelituji žádného pokusu něčeho dosáhnout, žádného cíle, o který jsem se pokusil. Zatímco sny, kterých jsem se dosáhnout nepokusil, těch budu litovat vždy.

Selháním, zklamáním, zjištěním, co není možné, pro co nemám talent, pro co jsou nepřekonatelně špatné podmínky… se alespoň uklidníme, protože víme, že jsme se snažili. Cíl, i když jsme ho nedosáhli, se nám po upřímném pokusu z mysli ztratí. Snu se totiž lze zbavit dvěma způsoby – dosáhnout ho, nebo při vší své snaze selhat.

Když jsem byl malý, zjistil jsem, že nebudu fotbalista. Prostě mi to nešlo. To je o tolik lepší, než o tom X let jenom snít a pak žít s myšlenkou, že jsem vlastně mohl být fotbalista, kdybych to zkusil. Takto jsem si fotbal zkusil, a když jsem s ním skončil, šel jsem s klidným svědomím zkusit zase něco jiného. Fotbal mi jako sen neblokoval žádný mentální prostor a nepřipravil mě o jiné možnosti.

V životě každého lze najít mnoho takových příkladů a zkušeností. Neúspěšné pokusy jsou lepší, než když si v sobě roky nosíme sen a přání, nikdy to nezkusíme a jsme na tomto snu zaseklí.

Já bych dokonce přehodnotil označení „neúspěšný pokus“. Každý pokus bych hodnotil jako přínosný, protože k němu došlo a něco nám dal – vyzkoušeli jsme, zda je nám souzeno, abychom dané věci dosáhli. Zcela neúspěšný může být jen nenásledovaný sen, nikoliv pokus.

Příští kapitola – Dosahováním cílů rozvíjíme svou osobnost.