Smíření s paní Alenkou

Jásám, protože mám konečně opět volnou svoji garsonku.

Poslední podnájemnice má v občance jméno Alenka. Podle ročníku narození mi vyšel věk 79 let. Neplatila mi. Když se mi konečně podařilo se do bytu dostat, podepsala mi všechny papíry a dohodli jsme se na termínu vystěhování. Ten ale posunula o další dva dny. Souhlasil jsem, i když už jsem byl objednaný do autoservisu. V servisu jsem se dohodnul na půjčení náhradního auta. Abych půjčené auto neblokoval celý den, navrhl jsem, že si ho vyzvednu až na konci pracovní doby. Když jsem tam přišel, tak mi řekli, že na to zapomněli a všechna auta už rozpůjčovali. Na koloběžce jsem se s bolavou nohou rozjel na nádraží. Vlak do 25km vzdáleného Kolína akorát odjížděl. Po roce jsem jel vlakem. Cítil jsem se příjemně.

V Kolíně mě čekalo překonání celého města na koloběžce. Šlo to. Když jsem přibyl do bytu, přivítala mě prázdnota. Nábytek zmizel a na zemi zbyly jen dvě Ikea tašky, ze kterých vyčuhoval porcelán. Paní Alenka mi v telefonu sdělila, že už je u samoobsluhy. Přišla ve chvíli, když jsem měl odečtená měřidla. Podepsala mi protokoly se spotřebami, odevzdala klíče, vzala si tašky, přátelsky se rozloučila a byla pryč.

Docela dlouho jsem v bytě ještě něco kutil a potom jsem vyrazil také. Vzal jsem to mezi domy, abych lépe poznal okolí bytu, který pronajímám. Zahlédl jsem její pomalý pohyb přískoky dopředu. Vždy kousek popošla s jednou taškou, položila ji a vrátila se pro druhou.

Zvažoval jsem, jak se k tomu postavím. Nemohl jsem se rozhodnout. Nakonec jsem jel za ní a nabídl jí svou pomoc. Ujišťovala mě, že má dost času a ať se s ní nezdržuji. Prohlásil jsem, že nikam nespěchám a tašky jsem postupně navěšel na řídítka koloběžky. Nastal dlouhý husí pochod šeřícím se sídlištěm, při kterém jsem paní Alence nejprve odpovídal na to, proč jsem nepřijel autem. Když jsem jí to pověděl, převedla hovor na to, zda jsem přijel na koloběžce až z Nymburka. Pověděl jsem, že ne. Později vyplynulo, že si myslela, že na ní pojedu alespoň zpátky. Začala vyprávět o svém nedávném nočním pochodu z 28km vzdáleného Chlumce. Vyjmenovávala jména obcí na cestě. Viděl jsem, že si nevymýšlí. Líčila, jak sněžilo a vítr jí bičoval ledovými sněhovými vločkami obličej.

Na moji otázku: "Proč je mi už čtyři měsíce dlužná za nájem?" mi odpověděla, že peníze posílá vnučce, která má zdravotní problémy a které už čtyři roky nechodí nemocenská. Vybavil jsem si fotografii vnučky, která mi přišla na whatsapp se vzkazem, že peníze dorazí za týden. Koukalo jí z očí, že je asi pěkné kvítko.

Paní A. mi ukazovala dům s bytem její kamarádky, kde bude bydlet. Řekla ale, že půjdeme někam k lavičce, kam si tašky odloží. Už byla úplná tma. Šli jsme dál.

Zeptal jsem se jí, co je s jejími dětmi. Ona odpověděla, že se mají dobře. Mluvila o synovi, který má horskou chatu a poskytuje ubytování. Prý má i lyžařský vlek, ale když si chce zalyžovat, jede prý do Itálie. Konečně jsme se blížili k místu, kde stála lavička osvěcovaná pouliční lampou. Paní Alenka nic nedbala na hlasitý povyk výrostků z vedlejší lavičky. Položil jsem tedy tašky na lavičku a definitivně jsem se rozloučil. Projel jsem okolo kostela, který vypadal jako katedrála. Sjížděl jsem ztemnělým městem k nádraží. Vlak jel za deset minut.

Druhý den mi volala nájemnice z druhého bytu, že tento měsíc může zaplatit jen polovinu. Zbytek prý doplatí za měsíc. Ach jo!