Cesta Blazna

Už tolikrát jsem slyšel o cestě poznání, cestě nezávislého poutníka,
Stezce zasvěcení, na níž ti světlo hvězd protéká mezi prsty,
Kdy se blížíš k prahu nekonečna, za nímž tě čeká slavnost Bláznů,
Kde minulost, přítomnost i budoucí už nejsou, protože v jedno splynou.

Je strmá a klikatá, úzká a málo pohodlná a velmi nebezpečná,
Je symbolem dobrodružství života a nevinnosti duše dítěte,
Stojíš před zrcadlem svého svědomí, které odráží tvou čest a sílu,
A zapaluje plamen svíčky do temných koutů tvého Já.

Cesta, co je jako balancování na laně a stále ti připomíná,
Že jen ten, kdo se postaví dlícím na prahu a je tak plně vyléčen,
Může beztrestně pohlédnout do tváře nejvyššího mystéria,
Poodhalit bájný závoj bohyně Isis a rozvinout své vnitřní světy.

Pomůže ti napravit temnotu ve tvém nitru a najít sůl, rtuť a síru života,
Vstoupíš-li na ní v tichosti, pokoře a s čistým srdcem, ona tě pak poučí,
Jak nebýt ubíjen svým nezralým egem, jako kdysi jistý kralevic dánský,
Jehož duše cítila, že ztratila kontakt s vesmírnou podstatou.

Pro mnohé je to cesta vedoucí v kraje prázdné, chladné a neobydlené,
Nade vše pochyby však je, že představují vyšší duchovní svět,
A pouze vyvolení velmi dobře vědí, že návratu jen pro spáče není,
Já, stanu-li se Bláznem, mohu se svou maskou času kdykoli, zcela libovolně zpět.

Cítím tep srdce v každé části těla,
Když teď otvírám stará dubová vrata,
Za nimi je nová cesta a staré tajemství,
V nových stopách vidím ty staré a tak jim víc rozumím.