Nehledej svou duševní diagnózu, hledej štěstí

Tvůj komentář je moc dlouhý, četl jsem jen začátek. Očividně mluvíme jinou řečí a tak v tom nebudeme pokračovat. Ahoj.

Tento text je svou ideou myšlen dobře - zejména to vyvěrá z názvu úvahy a myšlenky, že člověk by se neměl "kácet" kvůli drobným potížím. Tvrdí se, že nejméně 60% zdravotních diagnóz má svůj původ v psychice,nebo s ní nějak souvisí.

Nepřesnosti tvé úvahy spočívají v zavádějících formulacích, kdy např. uvádí, že:

- psychologie a psychiatrie připomínají astrologii s cílem něco najít, co sedí.

- psycholocie a psychiatrie hromadí nálepky, apod.

Mimochodem i astrologie dělá občas divy, jen její omylnost je, podobně jako u diagnóz, určených lidovými léčiteli, natolik vysoká, že je nelze připustit bez dalšího prověřování, pokud nechceme, aby na to reltivně vysoké procento lidí doplatilo. Vzpomínám si na jeden pokus s pěti, tehdy známými léčiteli, kteří měli jen asi poloviční úspěšnost. Ale pojďme k psychologii a psychiatrii. Nejsou neomylné, ale určitě mnohem přesnější než astrologie.

Pokud jde o hromadění nálepek. Předně je třeba uvést, že na psychiatrická vyšetření nechodí lidé, až na výjimky, dobrovolně, tedy neplatí, že by lidé sami snadno podléhali psychickým poruchám, podobně, jako přechází rýmu. A když už podstoupí nějakou terapii či léčbu, platí známé lékařské tajemství, tedy, že se veřejně nenálepkuje, tedy, že pacienti bez vážného důvodu nejsou profesně ani lidsky diskriminováni či jinak označeni.

Myslím si naopak, že zejména psychologové a psychoterapeuti jsou nesmírně užiteční (samozřejmě ne všichni, tak jak jsou špatní někteří učitelé, řemelníci, najdou se i psychlogové, ale to nemůže nijak umenšit jejich výrazný přínos). Užiteční v tom, že i běžnému člověku, který se ocitl v životních nesnázích a nemusí zrovna brát léky "na hlavu", mohou svým nadhledem, daným zkušenosti z řešení spousty podobných kauz, nabídnout, nikoliv vnucovat, alternativu, východisko či porovnat hodnoty. A to není o tom, že jedná strana je blázen či nemocný člověk a druhá polobůh doktor. Když onemocníme třeba Covidem, pokud se nejmenujeme Klaus nebo Volný, přijímáme lékařskou pomoc v naprosté většině s vděkem a bez pochybností.

k jakýmu pocitu? k tomu, že text je blábol? mně docela vadilo, že problémy dnešní doby/společnosti v podstatě házíš na vědní obory - psychiatrii, psychologii - ty samy o sobě za nic nemůžou. a teze, že nebezpečně začínají připomínat astrologii, je už úplně mimo.

ještě k tvému komentáři: můžu třeba souhlasit s tím, že většina lidí nezažila opravdovou depresi, že je to nadužívané slovo - pro splín, stres atd., ale opět - to přece není věcí psychologie anebo psychiatrie. anebo - média a psychologie vychovávají pocit ublíženosti - nevím, jaký média máš na mysli, ale dovedu si představit, že přecitlivělí jedinci to tak můžou mít. ale že by psychologie jako vědní obor způsobovala pocit ublíženosti atd., to mi přijde dost ujetý.

Tak dalece s tím nesouhlasím. Neznamená, že když mě něco zabolí, že s tím jdu hned k doktorovi. Tedy i k psychologovi. Jako každý ale může mít psycholog i psychiatr určitou deformaci z povolání. V tom případě si neumím představit ho mít doma. Jinak jsou to lékaři jako ostatní. Tedy léčí. Končit život? V tom bych  ti já tedy bránil vždycky, dokud  by se ti nerozsvítilo. I když máme demokracii a svobodu. Protože to je pitomost. Člověk by se měl ale dokázat odprostit od vnějších nepříznivých vlivů společnosti - a že jich je.

Díky za komentáře. Učím se lidem nevymlouvat jejich názory na můj text, protože ani ne 10 % lidí komentář napíše. Na každý napsaný komentář je tu 10 lidí, co názor nenapíše. Cílem textu má být oslovit čtenáře, aniž bych mu musel něco dodatečně vysvětlovat. Nicméně mě udivuje, jak třeba Luzz došla k tomuto pocitu. Mám pocit, jako kdyby někteří čtenáři fungovali na úplně jiné vlně a mluvili jsme o jiných věcech, když ani nevím, jak dospěli k danému dojmu a jak jim to vysvětlit. Ale tak už to asi bude. Já když si čtu, nebo i se na něco dívám, tak také určité procento tvorby (zvláště Netflix a mainstream média) je zcela mimo můj vkus a znechuceně danou věc zahazuju jako pitomost, naivitu a degeneraci, ovšem většinou k tomu nepíšu žádný komentář. Ono obecně je dost k ničemu plýtvat energií na kritiku toho, co nemám rád, když to mohu mnohem efektivněji ignorovat. Člověk se má zabývat tím, co mu přináší potěšení, ne se ponořovat tam, kde je nespokojen.Mně osobně na psychiatrii "poslali" několikrát. Také znám tolik lidí ve svém okolí, co berou různé prášky na hlavu, že se tomu musím smát. Přece není možné, že jsme všichni (ano, všichni, už nikdo totiž podle dnešní psychovědy není normální) rozbití. Nejvíc mě prudí informace typu "každý třetí má po covidu deprese".  Copak každý třetí člověk ze všech nemá deprese už před covidem? Copak 90 % lidí ani neví, co to je deprese? Copak lidé neoznačují jako depresi špatnou náladu, únavu a stres? Všichni fňukají, jak se mají špatně, přitom většina lidí nezažila skutečně krizové situace (momenty, kdy jste velmi blízko smrti), a psychologie a dnešní média v lidech vychovávají pocit nespokojenosti, ublíženosti a potřeby "všechno řešit, něco na to brát, sebezlepšovat se". 

Omlouvám se za poněkud lexikálně monotónní komentář, všiml jsem si toho, až když jsem jej odeslal. Příště se budu snažit být vynalézavější.

Každý člověk má za sebou nějakou cestu. Nachází se v nějakém jejím bodě, v nějaké životní situaci. Často jsou to velmi spletité cesty. Není těžké na někoho vymyslet nějakou "pěknou" diagnózu, těžké je napravovat to, co je křivé.

V jednom starém českém filmu o alkoholicích zazněla tato moudrá slova: "To nejjednodušší ze všeho je člověka odsoudit, to nejsložitější je ho pochopit."

Psychologie a psychiatrie aktuálně dělá obojí, měla by se však snažit spíše o to pochopení. K tomu je nutná důkladná anamnéza, znalost životní cesty toho kterého člověka, protože jen s touto znalostí mu lze úspěšně pomoci. Na to se ale dneska nedostává čas ani prostředky. 

Tvůj text se mi velice líbí. Mnozí zhrzení pacienti píší texty o tom, jak je psychiatrie hrozná. Toto však není ten případ, text je nad věcí. 

Psychologie a psychiatrie jsou regulérní vědy, nemělo by se z nich však dělat náboženství.

tento text je hroznej blábol. "každý je nějaký" - to je sdělení hodné velkého filosofa.

psychologie a psychiatrie jsou regulérní vědní obory, který nikomu nic nepodsouvají. jen pojmenovávají skutečnost. ono podsouvání je vždycky věcí interpretace.

ostatně - taky mám silně podprůměrnou empatii, nedostatek sociální inteligence, sliný ego a dejme tomu (honem, honem, co bych ještě vymyslela) nějaký symptomy (?) aspergerova syndromu - ale asi by mě nenapadlo vinit z toho psychologii/psychiatrii jako vědu anebo se dokonce cítit jako oběť (čeho? systému? těchto vědních oborů? farmacutických firem? celosvětového spiknutí elit?)

a dalo by se k tomu asi napsat víc, ale raději si dám svou dnešní dávku antidepresiv a analgetik a půjdu spát.

ó, převelice se podivuji

Patřím k těm, co nebudou bránit člověku skočit z mostu. Chtít ukončit svůj život je přirozené. Vnucovat lidem život, když nechtějí, není. Až budu chtít umřít, taky nechci, aby mi někdo bránil. Neberu to jako poruchu, ale jako chuť ukončit život. Nutit lidem být naživu, když nechtějí, je porucha společnosti.

nooo, jako joooo, ale zase lidi žijou v tak pokřiveným světě, že to má nějaký následky, v principu to vidíš dobře, ale říkej člověku, co chce skočit z mostu, že má hledat štestí, jsem zvědavý na výsledek :D

tedy, ne štestííí, mušku jenom zlatou :D, ale určitou míru rovnováhy, ta pak vede spletitými cestičkami ke štěstí, což ten kdo žije hektickým životem a na nic nemá čas, jaksi nedosáhne a pak přijde vychýlení ;)