Cesta na Cejlon

Cesta na Cejlon

1) Přílet

2) Negombo

3) Wilpattu Campsite

4) Sigiriya

5) Kandy

6) Dambulla

7) Nuwara Eliya

8) Ramboda Oya Ihala Ella

9) Nanu Oya

10) Ella

11) Lipton´s Seat

12) Rice & Curry I

13) Rice & Curry II

14) Pasti

15) Batika – Henry Batiks

16) Řezbářská dílna – Wood Carving Workshop

17) Klenotnictví – Gemmological museum

18) Zahrada koření – Spice Garden

19) Hedvábný butik – Lanka Silks Kimbissa

20) Návštěva domorodé vesnice – Anura Village Tour

21) Mirissa

22) Galle

23) Odlet

 

*

Přílet

25. 4. 2019

 

„Srí Lanka v plamenech! Peklo pekelné, hrůza hrůzoucí, apokalypsa apokalypsoucí! Obrovské výbuchy a atentáty, všechny kostely lítají do povětří, chrámy se řítí v prach!“ smějí se spolupracovníci mé pošetilosti těsně před výletem na indický ostrov. Mně je však jedno, co si kde křesťané zase nadrobili, protože já se na Cejlon nejedu modlit, ale užívat dobrodružství. Už cesta na letiště mnohé naznačuje. Dálnice je ucpaná. Jedna zácpa střídá druhou. Před Prahou je zácpa nejzácpovitější. Už to vypadá, že se na letiště nedostaneme včas. Nervozita stoupá. Voláme na letecký dispečink a je z nás cítit zoufalství: „Zácpa! Strašlivá zácpa! Do kolika hodin se ještě můžeme odbavit?“

„Na Srí Lanku? To v pohodě stíháte. A nenechte se otrávit, v Indii budete na výraz zácpa ještě vděčně vzpomínat, hehe!“

 

První návštěva Srí Lanky je pro Evropana, který dosud nenavštívil žádnou asijskou zemi, rozhodně šokem. Už po výstupu ze dveří terminálu dostanete ránu pekelně horkým, nepředstavitelně vlhkým a prapodivně páchnoucím tropickým čímsi, ano, chtělo by se říci vzduchem, ale nebude to první slovo, které vás napadne. Tím prvním slovem bude – Sodoma! A hned druhým, ano, správně – Gomora.

Jestliže jste očekávali, že ihned po východu z letištní haly uvidíte v ulicích samé asketické jogíny, kteří ustavičně levitují v tureckém sedu, v jednom kuse polykají meče a propichují si kde co kde čím aniž by krve ukáplo, případně spoře oděné pištce, kterak podmanivou melodií flétny podněcují kobry k hypnotickému tanci, budete neurvale vytrženi ze své naivity. Inu, neměli jste před cestou číst Rudyarda Kiplinga, ale Lonely Planet. Taxikáři! Tucty, mandele, kopy taxikářů se tu vrhají na své oběti, přetahují se o ně a snaží se je nacpat do svého vozidla dřív, než budou rozervány na kusy. Jste zkrátka nemilosrdně vrženi do arény plné taxi-gladiátorů, a odolávat takovému náporu je stejně marné, jako snažit se ubodat vosí roj kapesním nožíkem.

 

Naštěstí brzy přijíždí mikrobus a v něm náš průvodce Rushaan. Vypuká naloďování. Hubený osmahlý neznámý mužík mi vytrhává z ruky kufr, popochází dva kroky k vozu, pokládá zavazadlo do nákladového prostoru a natahuje dlaň: „One dollar, sir. Dollar, or euro…“ Celý ztumpachovělý hektickou atmosférou vkládám mu do ruky minci, ale mužík nepokračuje v nakládání, nýbrž mizí. Za pět vteřin vydělal euro. Nechápu, proč je Srí Lanka tak chudá země. To já musím na jedno euro pracovat dvacet sedm minut!

 

*

Negombo

Negombo je rozlehlé město nabízející všechny vábivé atrakce rozlehlých měst. Poskytuje kolony taxíků, řady tuk-tuků, zástupy otravných trhovců, předražené restaurace evropského stylu, luxusní bary a hlučné diskotéky, pokud má komu. Dále od středu města nacházíme množství chatrných obchůdků nalepených těsně na sebe, na ulicích spoustu psů, sem tam krávu a odpadky. Odpadkové koše tu neznají. Také všude neposedávají rackové, jak tomu bývá u jiných moří, ale vrány. Spousty vran. Vrány jsou specializované na požírání odpadků, pročež jsou pláže, k mému zklamání, odpadků prosté. Pravda, sem tam se v písku objeví igelitový pytlík či nedbale snesené želví vejce, jinak ovšem pobřeží dosahuje katalogových parametrů. Možná je to tím, že kromě několika rybářů zde není ani noha. Užíváme si tedy pozornosti místních, kteří na nás hledí s obdivem a nešetří dotazy, zdali jsme duševně zdrávi, když se v tom vedru plahočíme na místo, kde nic není.

 

Couráme se ulicemi a posíláme do Paďous všechny prodejce cetek, takže pokud jste si v Paďousech všimli většího počtu migrantů, víte, kdo je tím vinen. A pak už jdeme od kostela sv. Antonína kolem katolické školy Maris Stella Hřbitovní ulicí, a poté, co míjíme již druhý či třetí krchov, zatáčíme do temné zastrčené uličky, do které by nikdo z nás dobrovolně nezatočil. Na jejím konci se zjevuje bazén. Plný bazén. Plný čerstvé, chladivé, osvěžující vody. A také hotel jménem Cloud 9. Prázdný hotel. Tedy vybavený je vzorně televizory, ledničkami, klimatizacemi, župany, koupelnami a miniaturními toaletními potřebami, jak to bývá, jen hosté chybí. Personál naštěstí neschází. Jsme zde zapsáni, zaevidováni a podrobeni výslechu, co to vlastně je to Česko, kdeže leží Evropa a kolikrát ročně tam sklízíme rýži. Pak vybalujeme z kufrů to nejnutnější – plavky a slivovici, a vrháme se do bazénu. Ááách, koupání, chlastání, tak má vypadat ráj! Ráj netrvá ani pět minut a už se k nám hrne vysmátý pikolík:

„Grapes! Do you like grapes?“

 

„Co to? Nabízí nám grapefruity?“ snažíme se porozumět angličtině se sinhálským akcentem.

 

„Oh yes, all the tourists love crapes,“ zubí se hošík a pavoukovitě roztahuje prsty pravé ruky, zatímco levým ukazovákem kolem nich obkresluje kružnici. „Such great crapes!“

 

„Ha! Už to mám,“ ožívá Lenka, „žádné citrusy, to budou crêpes. Palačinky! Znáte přece ty slavné Crêpes Suzette, ne?“

 

Přikyvujeme horlivě a už se nám sbíhají sliny na slaďoučké lívance, když tu snědý mládenec kontruje:

„With spicy dressing and vegetable salad?“

 

Přiznávám, že jsem už viděl slané palačinky se šunkou, slaninou, sýrem a zeleninou, ale pikantní zálivkou si je snad musí polévat jen Indové. Nu tedy dobrá, dobrá, přikyvujeme plni rozechvělého očekávání, posíláme chlapce pro ten zázrak a pro jistotu zvyšujeme dávkování slivovice.

Po několika málo panácích přichází hrdě pikolík a strká nám pod nosy plný tác:

„Your Crabs! Here are your fresh crabs. Still alive!“

Tác je plný velkých živých krabů.

 

*

Wilpattu Campsite

Jakkoli je totemovým symbolem Sinhálců lev, za ikonické zvíře Srí Lanky je tradičně vydáván slon. Kdoví proč. V zájmu zachování pravdy je třeba přiznat, že nejčastěji zde potkáte krávy, psy, opice, vrány a komáry. Snad jen s výjimkou návštěvy ZOO nebo některého z národních parků. A tak s neúprosně houstnoucím šerem v hodině mezi psem a vlkem (v místních podmínkách spíše mezi mouchou a komárem) přijíždíme do kempu na okraji národního parku Wilpattu. Před ranní cestou na safari nocujeme v luxusně vybavených a pompézně osvětlených stanech. Záře přitahuje všechny komáry v okolí, pročež je nutné před spaním naimpregnovat celé tělo repelentem. Dobrou zprávou je, že chemicky ošetřenou pokožku napadají jen komáři se sklony k sebevraždě. Tou špatnou je, že sebevražedného hmyzu je většina.

Komáři jsou ve stanech běžní, stejně jako švábi a mravenci. Olbřímí stonožky jsou vzácnější a v postelích už před námi naštěstí nocovalo jen nemnoho blech a štěnic. Žádným problémem nejsou gekoni v koupelně, jejich apetit člověk spíš vítá, méně příjemné jsou ale žáby, zvlášť když vám skáčou po věcech a zanechávají všude mokré ťápoty. Ovšem vysloveně nemilým hostem byla krysa, která v noci sežrala celý pytlík oříšků kešu i s obalem a značnou část obalu od buráků ochucených chilli. Ano, safari vypuklo už v noci ve stanu.

 

S rozbřeskem se celý natěšený hrnu k Jeepu a bodře pravím snědému řidiči: „Pardon, promiňte pane Inde, můžete mi říct, kde zde mají tygři hnízdo?“ A než jsem se dočkal tradičního „Yes, no problem,“ a úsměvu od ucha k uchu, už se nalodili ostatní a jelo se.

 

„Ó přírodo mocná, štědrá, krásou oplývající, milosrdně dovolující nepatrnému, bezvýznamnému příslušníku hanebného lidského plemene kochat se tvými výtvory a užívati si líbeznosti tvé náruče, jak jen jsem ti vděčný," pronáším pokorně před vjezdem do rezervace, zváben gigantickou cedulí s obrázkem hrajících si leopardů. To ještě netuším, že je to cedule Potěmkinova.

Kdo by očekával neprostupnou divočinu, divoký prales plný tlejících lesních velikánů, lián a zurčivých vodopádů, byl by zklamán. Cesta připomíná dobře udržovanou okresní silnici včetně dopravního značení, strážci se s jistotou pohybují po určených trasách a bedlivě kontrolují, zda předváděná fauna i flora stojí disciplinovaně na svých místech ke spokojenosti platících klientů.

 

Biodiverzita Wilpattu je dle názoru tištěných průvodců úchvatná. Jen hadů je zde přes 70 druhů, což skýtá slušnou šanci na úspěch v soutěži o to, nechat se uštknout rekordním počtem plazů v rekordně krátkém čase na rekordně malém prostoru. Průvodce vždy v místech, kde se objeví nějaké zvíře, zastaví. Někdy je to i komické a to hlavně ve chvíli, kdy nám s důležitostí ukazuje například páva nebo kohouta. Zábavné pomyšlení – venkovan z moravské vesnice překoná dlouhou řadu útrap, zdolá obrovskou spoustu kilometrů a zaplatí nemalou hromadu peněz, aby mohl v národním parku pozorovat z Jeepu slepice. Potkáváme samozřejmě i mnohem zajímavější druhy zvěře, od ptáků malých a úžasně zbarvených, po velké dravce, ještěrky, varany, leguány, krokodýly, opice, stáda buvolů i vysoké zvěře. Co se zvířeny nabízené katalogem týče, neviděli jsme ani leoparda, ani slona, ani medvěda pyskatého.

 

„Zase žádné pořádné zvíře!“ mávají spolucestovatelky zhnuseně rukou nad houfcem malebně kropenatých jelínků axis, kteří se tváří smutněji než legendární Bambi, protože nepotěšili zhýčkané Evropanky. „My chceme vidět slony. Mnoho slonů. Celá stáda chobotnatců, to je, po čem naše srdce prahne. Bez pohledu na tlustokožce do nás nic nebude a možná se až do konce dovolené neusmějeme!“ vyhrožují expedičnice a průvodce Rushaan jako moudrý, zkušený a hlavně mnoho let ženatý muž ihned poznává, že veškerý odpor je marný a navrhuje cestu na jiné, zaručeně sloní safari.

 

Práce se slony vždy patřila na Srí Lance k váženému povolání. Slon pozná každý tvar, má výborný čich a pamatuje si až třicet hlasových povelů. Ustrojen do mocných popruhů tahá s lehkostí i ty nejtěžší stromy. Také si nechává vydrhnout záda zazobanými turisty, které pak, jako kolotočový koník, za nemálo peněz vozí v kruhu, kam až řetěz na jeho noze dosáhne. Nejvíc je citlivý na místa, do nichž mahaut při produkci zapichuje kovový hák, a vydrží mnoho úderů násadou.

 

Pozorovat zvířata v jejich přirozeném prostředí je však mnohem cennější, než si na ně za každou cenu muset sáhnout, proto nedbáme lákání křiklavých billboardů do sloních Disneylandů a navštěvujeme tlustokožce v jejich domovině. Jsou jako zjevení. Jen tak si jdou krajinou, okusují trávu a větve stromů. Přiblíží se téměř na dosah. Člověk slyší jejich funění, frkání a chroustání. Sloni v přímém přenosu. Kam se hrabe National Geographic. Samice jsou mírné, rozvážné, kypí životem a u nohou se jim motají malá slůňata.

U jezera sledujeme dva říjné samce, kteří si, jak už to u chlapů bývá, poměřují pindíky (výraz pindíky jsem chtěl dát do uvozovek, ale nenalezl jsem dostatečně velké uvozovky). Řidič nás naoko zastrašuje, že sloni v říji jsou útoční a nebezpeční, a že jsou schopni… A zrovna v tu chvíli větší pindík zařval mocným hlasem. Menší se vzpíná na zadních a v záchvatu paniky prchá nazdařbůh do rýžoviště. Bohužel v cestě nazdařbůh do rýžoviště stojí náš Jeep. Nikdy jsem neviděl něco podobně zavalitého běžet tak rychle. Také jsem v životě neviděl tak bílého Inda. Šofér nahazuje motor a bleskurychle sešlapuje plyn. Pach spálené gumy překrývá typický odér sloního pižma a my přes oblak prachu v korbě auta s hrůzou v očích odhadujeme, kdo bude mít větší akceleraci. Slon jen taktak míjí mohutným klem rezervu na zadních dveřích a my v duchu děkujeme celému panteonu hinduistických bohů za ochranu.

Ano, ikonickým zvířetem Srí Lanky je bezesporu slon. Už vím proč.

 

*

Sigiriya

Jednou z tradičních pamětihodností Srí Lanky, Lví skála Sigiriya, je magická hora vyrůstající uprostřed centrálních plání ostrova a každý správný dobrodruh by si raději uhryzal nohu, než by si její návštěvu nechal ujít. Podle některých teorií byla Sigiriya od pátého století centrem království Kassapa s palácem postaveným na vrcholu kolmé skály, podle jiných byla mahájánským a théravádským buddhistickým klášterem, který používali mniši jako horskou poustevnu. Je možné zaslechnout i zvěsti, že se na kopci ukrýval palác neřesti, ve kterém si král užíval nevázaných sexuálních radovánek.

Celí natěšení přijíždíme k turistickému středisku, kde je velké parkoviště, malé muzeum, záchody, občerstvení a šílené horko. A také jeden šťastný průvodce, kterému ostatní průvodci nepokrytě závidí, že má i v této těžké době klienty. Jak se později ukazuje, na kultovní pamětihodnost si toho dne, kromě nás, vyšly pouze dvě Japonky a jeden Holanďan, pročež i čtyřčlennou skupinku bylo možno považovat za větší zájezd. Naše světlá, slunečními paprsky zatím příliš nepoznamenaná kůže vábí prodejce suvenýrů, jako mršina supy. Naštěstí už máme své zkušenosti a užíváme systém předběžné opatrnosti, pročež nenaletíme tak snadno, jak by se na turisty z Evropy slušelo.

U brány platíme asociálně vysoké vstupné, necháváme se prošacovat, odevzdáváme všechny plastové předměty a průvodce začíná chrlit naučená moudra. Ukazuje prstem semhle a támhle, rozplývá se nad kdejakým šutrem a dívá se přísně, když nevykřikujeme „óóóh“ a „jůůů“ dostatečně hlasitě.

Pod masivem Lví skály procházíme rozsáhlými zahradami. Dle mínění průvodce divem světa, nebeskou nádherou, triumfem lidského důvtipu a stavitelství, který se kdysi vyznačoval mimořádně důmyslnou zahradní architekturou a nevídanou hydraulickou technologií. Podle mě zde za tučný peníz můžete spatřit pouze velmi rozvalené rozvaliny, varana, dva spící psy, plástve zabijáckých včel na stromech a informační ceduli, která popichovat se s tímto hmyzem nedoporučuje. Když už jsme u těch varování, tak pokud patříte k výletníkům, kteří vlezou do každé díry, vše fotí a rádi na vlastní kůži vnímají dech dějin, tak se pod kopcem nepokoušejte nasoukat do té jeskyňky s netopýry, pokud jste tlustí jako já, protože směrem tam to sice ještě jde…

Průvodce mě nakonec systémem „ježek v kleci“ vyprošťuje, ovšem s vydatnou pomocí přivolaného pomocníka. Pomocník pak sebejistým pohledem studentíka, kterému se podařilo na chmelové brigádě zneuctít nejméně tři brigádnice během jediného večera, kouká se zájmem na kamarádku Lenku, která je o dvě hlavy vyšší a o patnáct hlav těžší než on, žádá ji o ruku, pak i o batoh a nabízí, že jí na vrchol kopce i z něj pomůže. Dokonce že ji bude chvílemi poponášet, otírat pot z čela, převlékat mokrá trička a opravovat make-up. „No nepořiďte si osobního sluhu za nějaké dva tisíce rupií, že, to bych byla blázen,“ praví s lišáckým úsměvem Lenka, plácnou si, a pak o poznání pevnějším hlasem motivuje nově nabytého přítele k činu: „Tak pohni se, lenochu, nemáme na to celej den!“

Výstup na kopec je hektický – všichni hekáme. Čirý masochismus, srovnatelný s bičováním nebo dobrovolnou účastí na galejích. Uvádí se (a všichni tomu věří, protože žádného lezce nenapadne, aby se s tím ještě počítal) že až na samotný vrchol skály, která strmí 200 metrů nad okolní krajinu, je třeba zdolat 1500 schodů. Málokterý akrofobik této aglomeraci přijde na chuť.

Když už mám kýčovitých panorámat plné zuby a propocené druhé tričko, objevuje se stanoviště ozbrojené vojenské hlídky a točité schodiště vedoucí k převisu se starodávnými freskami. Přítomnost patroly mi okamžitě zvedá náladu, protože tady záchranný systém nefunguje jako u nás, a kdyby mě při výstupu ranilo, bez pomoci bych bídně zhynul na ilustrovaném kopci. Okukujeme tedy překvapivě zachovalé malby polonahých děvčat s ovocem, květinami a mimořádně šerednými obličeji. Jejich utopicky nabobtnalá poprsí by mohla zdobit nejeden propagační leták plastické chirurgie. Průvodce bezostyšně lže, jak se do dnešních dnů zachovalo pouze 21 maleb, protože 479 jich zničili řeholníci, aby je dámy nerozptylovaly při modlitbách, ale mně je úplně jasné, že fresky naopak namalovali sami mniši, vedeni fantazií, do krajnosti zjitřenou dlouhodobým celibátem.

Esteticky obohaceni supíme dále vzhůru skalou až ke Lví bráně, majestátnímu to vstupu na schodiště, mířícímu k temeni hory. Vstupní schody jsou lemovány impozantními lvími tlapami, které tam podle neúnavně tlachajícího průvodce zbyly z gigantické sochy lva, jehož tlamou se kdysi vstupovalo do paláce. Dle mého názoru tam žádná olbřímí skulptura lva nestála, postavili akorát ty tlapy a došla jim malta, nebo chuť do práce. Ale výš a výš nás žene zvědavost. A touha posadit se na trůn krále Kassapy, vykoupat se v obřím vodojemu vytesaném do skály, naškubat si něco leknínů v některém z malebných jezírek, udělat si piknik na základech palácových budov a plivat dolů z dvousetmetrové výšky. Nic z toho se ale neděje, protože je to velmi přísně zakázané, jak nás s neúprosnou vytrvalostí informuje průvodce a já mu nabízím tisíc rupií, když bude aspoň čtvrt hodiny mlčet a dívat se jinam.

To, co nás čeká nahoře, všem vyráží dech, což vzhledem k tomu, jak se jej snažíme popadnout, není zas tak překvapivé, a já, bolesti oudů nedbaje, potem zbrocen a kluzk, vystupuji na poslední schod nevyššího vrcholku, rozhlížím se po krajině hluboko pode mnou a říkám si: „Ano, jsem konečně tím úplně největším blbem v celém okolí!“

*

Kandy

Druhé největší město Srí Lanky, Kandy, je téměř povinnou zastávkou při putování po ostrově.

Uvítá vás smog a kouř výfukových plynů, troubení tuk tuků, hlahol prodejců a pach odpadků jako ve většině velkých srílanských měst. Jelikož je zde ale všechno, na co oko pohlédne, mimořádně posvátné, ohromně éterické, nevídaně duchovní a zapsané na seznam světového dědictví UNESCO, veškeré ceny jsou pro turisty mnohonásobně vyšší než v jiných lokalitách.

Název Kandy pochází ze sinhálského výrazu „kande uda rata“, což v překladu znamená „město v horách“, a srílanští horáci jsou na to patřičně hrdí. Díky strategické poloze uprostřed kopců zarostlých džunglí a vládcově výslovnému zákazu stavět mosty a budovat cesty, staří Kanďané vcelku úspěšně vzdorovali uchvatitelům. Ohrožené město prostě zapálili a na nějakou dobu se stáhli do pralesa. Na této poněkud autodestruktivní nicméně účinné taktice si vylámali zuby Portugalci i Holanďané. Roku 1815 však kandyjští přišli na to, že jejich král Sri Vikrama Rajasinha není geniálním vojenským stratégem, ale obyčejným pyromanem, a vcelku bez protestů vydali město Britům.

Centrum Kandy tvoří umělé jezero Kiri Mahuda (Mléčné Moře), které pro tyranského vládce Sri Vikrama Rajasinha vybudoval jeho lid s láskou a radostí. Poddaní, kteří neprojevili dostatek budovatelského nadšení, byli totiž bez dlouhých řečí zabiti a nabodnuti na kůly před zraky svých spoluobčanů. Král doufal, že veřejná exekuce bude mít silné preventivní účinky vůči rebeliím, srovnatelné s metodou očkování. Na ostrůvku uprostřed jezera si pak poživačný krutovládce nechal postavit harém, který později přepjatě prudérní Britové přeměnili na muniční sklad. Holt – někdo preferuje krev a mlíko, někdo zase prach a broky. Ovšem ani z britské okupace nebylo obyvatelstvo dvakrát nadšeno a časem se k ní začalo stavět poněkud nepřátelsky.

Když už jsem nakousl to vylamování zubů, na břehu jezera, hned naproti klášteru Malwatta, leží nejvýznamnější buddhistický svatostánek Srí Lanky, Chrám Buddhova zubu (Dalada Maligawa), ve kterém je v souladu s očekáváním ukryta nevídaná vzácnost, Buddhův zub. Výraz nevídaná nevolím zbůhdarma, neboť předmět okázalého kultu je ukrytý v sedmeru zlatých schránek vložených do sebe po způsobu matrjošky a nikdy nebývá vystavován, k velkému zklamání devíti z deseti dentistů. Z Buddhových zubů zůstaly na světě pouze dva exempláře, což je žalostně málo, uvážíme-li, že kupříkladu předkožek Ježíše Krista se dochovalo nejméně sedm.

Zlí jazykové se dokonce nechávají slyšet, že zub je příliš velký na to, aby byl lidský, a je prý možné, že buddhisté uctívají zub buvolí. Před věřícími ovšem raději o této teorii nemluvte, bylo by to podobně fatální, jako v Terchové na návsi zařvat, že Juro Jánošík byl Maďar. Díky Buddhovu zubu má pro Sinhálce město Kandy stejný význam, jako Mekka pro muslimy, Jeruzalém pro křesťany nebo Poděbrady pro kardiaky. Chrám samotný vám popisovat nebudu, abych nezabíhal do nevýznamných podrobností; snad jen telegraficky uvedu, že je moc pěkný a určitě ho navštivte, až pojedete okolo.

Na předměstí Kandy se rozkládá jedna z nejproslulejších tropických botanických zahrad světa – Královská botanická zahrada Peradeniya. Dendrologové, fytologové, sadaři, floristé, vegetariáni a milovníci rostlin obecně si zde určitě přijdou na své, a jak jsem se osobně přesvědčil, i mnohý herpetolog zaplesá. Rozhodně se tu častěji potkáte s hadem než s odpadkovým košem. Zdejší rozsáhlé sbírky jsou zaměřené na rostliny všech kontinentů, snad jen s výjimkou Antarktidy, a dáme-li si tu práci, napočítáme čtyři tisíce různých druhů. Návštěvníka nadchne orchidejový skleník, omámí zahrádka tropického koření, ohromí rozsáhlá výsadba bambusů, obšťastní sbírka všemožných cykasů, uchvátí kolekce rozmanitých palem, oslní mohutné damaroně a zcela fascinuje alej obrovských amerických palem Roystonea regia. Příznivce sexu a erotiky jistě zaujme, že seychelská endemická palma Lodoicea Sechellarum se zde, jako na jednom z mála míst na světě mimo domovinu, rozmnožuje. Díky poměrně dlouhé nepřerušené existenci arboreta dosahují mnohé dřeviny skutečně impozantních rozměrů, které potěší i takového přírodovědného nevzdělance a ignoranta botaniky jako jsem já svojí schopností vrhat stín.

Vžil se již na konci 19. století zvyk, že zvláště významní návštěvníci v arboretu zasadí „svůj“ strom. Najdeme tu strom rakouskouherského císaře Františka Josefa, který zahradu navštívil v roce 1893, ruského cara Alexandra III, anglické královny Alžběty, maršála Tita, indické premiérky Indiry Gándhíové i prvního kosmonauta Jurije Gagarina. Československý federativní strom, zasazený Viliamem Širokým v roce 1958, bohužel z neznámých důvodů uhynul 31. prosince 1992.

*

Dambulla

Cestou z Kandy do geografického středu Srí Lanky, kde lze obdivovat klenot sinhálského buddhismu – dambullské jeskynní chrámy, nemůžete minout město Matale.

Z nedostatku jiných lákadel se toto nudné hnízdo prezentuje jako významné centrum tradičních srílanských řemeslných výrobků, pravdou však je, že hlavní a vlastně jedinou atrakcí města je bizarní chrám Sri Muthumariamman Tvevasthanam. Už nádvoří připomíná svéráznou repliku Disneylandu a stavba samotná vypadá jako vozová hradba, sestavená z pouťových střelnic. Dominantou tohoto chrámu je pětapadesát metrů vysoká věž umístěná nad hlavní severní bránou, ozdobená tisíci osmi sochami naivisticky vytesaných a kýčovitě barevných hinduistických božstev. Popatřivše na ni poznáte pravý význam výrazu „smíšené pocity“, protože působí jako gigantická pohřební hranice uhynulých Kašpárků. Náležíte-li k estétům, po nemnoha vteřinách němého úžasu se přistihnete, jak hledáte po kapsách sirky.

„A konečně se dostáváme k jedné z největších atrakcí Kulturního trojúhelníku. Přímo ve středu téhle oblasti leží město Dambulla, které po celém světě proslavily zdejší skutečně úchvatné jeskynní chrámy. Jedná se o vrcholné dílo sinhálského buddhismu,“ zní energický baryton z úst místního průvodce, který má střízlivým odhadem tak sto šest let, postavu jogína breathariána, na tesilových kalhotách puky ostré jako břitva a zarudlé oči. „Následujte mne, prosím, a nebudete-li mi stačit, zavolejte, já zpomalím.“ Samotné jeskyně stojí na vysokém kopci a šplhá se k nim po strmém schodišti. Přestože je Dambulla jen nevýznamným srílanským zapadákovem, kde v noci téměř chybí osvětlení, patří k místům hojně navštěvovaným samotnými Srílančany. Není to ovšem kvůli chrámům, alebrž proto, že místní trh slouží jako centrální bod pro distribuci zeleniny po celém ostrově.

„Zde, prosím, zanechejte boty, zahalte si ramena a přestaňte funět. Stojíme před jednou z největších pamětihodností na Srí Lance vytvořených člověkem!“ instruuje nás snědý tour operátor a výstražně bliká červenýma očima. „Historie tohoto místa se začala psát v prvním století před Kristem, kdy prchající král Valagam Bahu z Annuradhapury zde nalezl azyl před svými nepřáteli na celých 14 let. Když se mu podařilo opět ovládnout hlavní město a usednout znovu na trůn, jako poděkování za azyl nechal toto místo proměnit v nádherný jeskynní chrám. V jeho pěti modlitebnách se nalézá 153 soch Buddhy, 3 sochy králů a 4 sochy bohů. Nástěnné malby se rozkládají na ploše více než 2100 m². Největší jeskyně je dlouhá 50 metrů a 6 metrů vysoká. Prohlídku začneme v jeskyni zvané Devaraja Viharaya (Chrám Pána bohů) patřící Višnuovi. Tento chrám je téměř zaplněn čtrnáctimetrovou sochou spícího Buddhy, vytesanou z jediného kusu skály,“ sleduje průvodce přísně, jestli dáváme pozor a na každé slovo klade takový důraz, jako bychom z toho zítra měli psát písemku. „Fotografování je povoleno, ale pouze bez blesku. Pokud se chcete vyfotit s Buddhou, pamatujte, že k němu nikdy nesmíte stát zády!“ rozléhá se ještě starcův naléhavý hlas liduprázdným areálem a my se s objevitelským nadšením Indiana Johnse vrháme do odhalování historických pokladů.

„Krása nesmírná, to musí vidět kámoši ze Slovácka!“ nadšeně pobíhám po malovaných sklípcích a fotím tmu. „Jé, Buddha. A další Buddha, a támhle taky!“ Buddha, Buddha, Buddha… Tucty, mandele, kopy Buddhů. Skladiště narvané Buddhy. Záhy mi ten stereotyp začíná lézt krkem a zaměřuji se na fresky. Kompletní výmalba stropů je úctyhodná, než si uvědomíte, že většina kreseb pochází až z 19. století. V podstatě jde o velkou jeskynní kroniku ve formě komiksu, kdy postupem času unaveného stropního ilustrátora opustilo náboženské vytržení a začal prostě jen tak čmárat po zdi. Jsou místa, kde by i Walt Disney puknul závistí, ale stupeň zachovalosti je různý. Některé staré malby působí velice svěže, jiné daleko mladší vyhlížejí zdevastovaně. „Tento stav má na svědomí názorový nesoulad mezi britskými rádobyrestaurátory a školenými restaurátory,“ omlouvá se průvodce s tím všechápajícím a všeodpouštějícím úsměvem, který je buddhistům tak vlastní.

A tak opouštíme posvátnou půdu, za mírný bakšiš vykupujeme od hlídače zpět své boty a z vrcholku mohutné žulové skály se kocháme panoramatickými výhledy na dech beroucí rozmanitost místní fauny a flory. Za nějaký čas ovšem i pohled na holé skály, schnoucí opuncie a kopulující makaky přestane člověka bavit, proto scházíme zase jiným schodištěm dolů, kde je romantická krajinná scenérie zohyzděna 30 metrů vysokou sochou, schválně, koho myslíte? A aby gigantického Buddhu nepřehlédnul opravdu nikdo, vylili na něj stavitelé pro jistotu 300 litrů zlaté barvy. Nelze se pak divit, že nejčastějším onemocněním dambullských buddhistů je zánět spojivek.

*

Nuwara Eliya - Některé sociálně ekologické aspekty plantážnictví

V horské oblasti kolem města Nuwara Eliya (čti Njurailíja) v jednom kuse prší, a jestli neprší, buď před chvílí pršelo, nebo za chvíli pršet bude. V každém případě mlha je tu pořád, proto britským uchvatitelům region tolik připomínal jejich domovinu. Vybudovali zde golfové hřiště, dostihovou dráhu, park královny Victorie, kde je možné hrát cricket a badminton, a také umělé jezero Gregory, na kterém lze plachtit a veslovat. Stromy v centru byly s příkladnou pečlivostí zality do betonu, jelikož beton je známkou vkusu a prosperity. Ulice městečka dodnes působí imperiálně konzervativním až starosvětsky pokojným dojmem. Automobilisté se nevzrušeně sunou šnečím tempem, na křižovatkách si gentlemansky dávají přednost a u jediného semaforu ve městě se často nerozjíždějí ani na zelenou, aby se znovu a znovu kochali magickou krásou těch blikajících světel. Mimo honosných budov ve viktoriánském slohu, pompézních hotelů a typicky britských poštovních schránek si nelze nevšimnout ještě jedné krajinotvorné zvláštnosti. Ano, hádáte správně, je to čaj. Jitra, korce, měřice čajových keřů. Kam až oko dohlédne, samé čajovníky. Člověk bezmála zjihne a zaslzí nad tou kýčovitě uhrančivou krásou, než si uvědomí, že kvůli tomu britští plantážníci vykáceli veškerý původní prales. Také vyhubili veškeré původní zvířectvo a vyhnali veškeré původní obyvatele. Pak se ale strašlivě vyděsili, že jako „Uh oh, we've got a problem, kdo nám teď bude připravovat Ham & Eggs, míchat Gin Fizz a hlavně makat na těch čajových plantážích, my dears?“ a začali se rozhlížet po levných přespolních brigádnících. Záhy byl uskutečněn svérázný experiment britské koloniální vlády s náborem pracovních sil na čajové plantáže, spočívající v importu celých zástupů tamilských dělníků z jižní Indie, takzvaných plantážových Tamilů. S ohledem na nedávno lehkomyslně zrušené otroctví museli nevolníky, pardon, zaměstnance k práci motivovat nízkou mzdou, mizernými životními podmínkami a sociálním statusem druhořadých občanů, díky čemuž se Nuwara Eliya brzy vyšvihla do sedla světového čajového průmyslu. Pyšné národní dědictví a legendární symbol Srí Lanky, totiž klasická fotografie ženy trhající na plantáži čajové lístky, vykazuje tak zajímavý paradox – čajovníky, zpracovatelské stroje a česačky čaje přišly na ostrov odjinud a vlastně teprve nedávno.

Protože jsme na ostrov také přišli odjinud a vlastně teprve nedávno, prahnouce hladem velikým po marnivostech tohoto světa zatoužili jsme některou z čajových továren navštívit, abychom si užili doušku toho znamenitého nápoje. Sám delegát cestovní kanceláře se cítí zaskočen, protože návštěva „tea-factory“ je jednou z těch nejprofláknutějších pastí na turisty, nicméně nám exkurzi nerozmlouvá, naopak slibuje, že nás vezme tam, kde se rodí nejlepší čaj označovaný tradičním logem se lvem a nápisem „Pure Ceylon tea – packaged in Sri Lanka“. Normálně zastavujeme jen kvůli policejním kontrolám a ve chvílích, kdy průvodce považuje za výhodné koupit trs banánů, pytel rýže, koš smažených batátových chipsů, tři kozy a další nezbytnosti pro domácnost. Místní prostě vědí nejlépe, kde je třeba co nakoupit, a my toho také s radostí využíváme. Postupem času se na podlaze mikrobusu, pod sedadly i na volných místech vrší pytle, koše, nákupní tašky a kozy. S Rushaanem se prostě dostanete na místa, která jsou běžně turistům ukryta nebo příliš vzdálena od hlavních tras. Snad proto zastavujeme u vcelku neznámé čajové plantáže a zpracovatelského závodu s názvem Bluefield.

U vchodu se nás ujímá mladá dívčina s dlouhým copem černých vlasů a vyvalenýma očima ryby závojnatky. Roztahuje koutky do oslnivého úsměvu a hned je mi jasné, že patří k tomu typu žen, které mají pocit, že když budou mlčet déle než minutu, tak jim nevratně srostou čelisti: „Buďte vítáni v továrně Bluefield, ve které pracuje přes 300 zaměstnanců. Samotný sběr čaje je jedinou operací při zpracování rostliny, která je prováděna výhradně ručně. Jedna sběračka dokáže za den nasbírat až 20 kilogramů čerstvého čaje, ze kterého po zpracování vznikne asi 5 kg suchého čaje. Po sběru se čajové lístky nejdříve nechají zavadnout proudem suchého teplého vzduchu. Poté následuje svinování a válcování, při kterém se uvolňují silice a enzymy. Cítíte ten intenzivní odér?“ Kýváme opřekot hlavami, jako že cítíme. „To je vůně čaje. Následuje fermentace, která se provádí proudem vlhkého vzduchu a v jejím průběhu změní lístky barvu ze zelené na hnědou. Podle stupně fermentace dělíme čaje na bílé, zelené, polozelené a černé. A teď mě následujte do provozu, kde vám ukážu celý výrobní proces.“

Jdeme tmavou chodbou, na levé stěně visí veliká nástěnka s množstvím čísel a grafů, na pravé zase píchačky a přihrádky s osobními kartami zaměstnanců, jako v tom filmu s Hujerem. Vše je precizně kontrolováno a organizováno. Slečna nám ukazuje knihy se zápisy. Najde v nich, co kdy přesně se s jakým čajovým lístkem stalo; kdy vypučel, kdo ho uškubnul, jak byl zabalen a do kterého Prdelákova jej nakonec poslali. Neuvěřitelné. Britové zde položili základy nevyplelitelné exaktní byrokracie. V obrovské hale lomozí, hřmotí a rachotí dlouhé řady strojů vyrobených ve století páry, které od té doby nedoznaly žádných změn, nepočítáme-li opotřebení. Děvče odvážně proplouvá mezi svištícími transmisemi, nebojácně obchází roztodivně pohyblivé mechanizmy a mezinárodně srozumitelnými posunky pobízí domněle zevlující zaměstnance k vyšším výkonům. Neustává ve výkladu navzdory tomu, že její slova zcela zanikají v příšernému kraválu, kterým hřmějí archaické mašiny. Loučí se ještě zářivějším úsměvem a ve finále nás odkládá do podnikové čajovny, která je ve srovnání s výrobní halou ztělesněním klidu a pokoje.

„Musím říct, až takhle někdy bude klid, že bych si to s chutí poslechl ještě jednou,“ mudruji nad šálkem Golden Tips Tea a snažím se v jeho chuti nalézt číšníkem inzerované tóny borovice, medu a jedinečnou vůni rozkvetlé louky. Ale to už za oknem gestikuluje Rushaan a láká nás na prohlídku přilehlých čajových plantáží. Přece nebudeme sedět v čajovně, když venku tak krásně prší, že.

Monokultura čajovníku pokrývá značně kopcovitý terén plný jedovatých hadů, krvelačných pijavic, ohavných mnohonožek a vrásčitých sběraček čaje. Déšť na chvíli ustává, a tak s vypětím všech sil šplháme až na vrchol. Úchvatné. Výhled bere dech. Opravdu, tak hustou mlhu jinde neuvidíte.

„O zaměstnance je na plantážích dobře postaráno,“ snaží se průvodce odvrátit pozornost od fádního výhledu na mračný opar. „Zaměstnavatelé jim hradí ubytování, vzdělání a zdravotní péči. I proto zde pracují celé rodiny už po několik generací.“

Kde se vzaly, tu se vzaly, v tu ránu máme za zády tři babky, které uškubnuvše vrchní trojlístek čaje, aranžují se úhledně pod ceduli s nápisem Blue Field Tea Garden a pózují. Jestli Srílančané něco umějí sakra dobře, tak pózovat. Jsou to mistři světa v pózování. V podstatě je nemožné vyfotit je při práci. Jakmile zahlédnou bělocha s foťákem, ihned toporně strnou, zubí se do objektivu a bez pohnutí tak vydrží až dvanáct minut. Není to však zadarmo. Navzdory stálému příjmu a sociálním jistotám nepohrdají žádným způsobem přivýdělku. Ptám se česaček, jestli je tu pořád takové počasí jako dnes. Dělají, že mi nerozumí. Žádám je, aby aspoň na chvilku předstíraly sklízení čaje. Dělají, že mi nerozumí. Odvracím se a strkám foťák do brašny. Babice si svůdně vyhrnují sárí až nad kotník, v pokusu o ještě vilnější úsměv cení nepočetné zuby, natahují ruce a jakýmsi babylonským metajazykem, který se povětšinou skládá z verbálně asketických vět, halasně žádají odměnu. Dělám, že jim nerozumím. Milovníci komunikačních úchylek si zde zkrátka přijdou na své.

*

Ramboda Oya Ihala Ella

Údolí kolem řeky Panna Oya je plné vzrostlých ebenů, teaků, skořicovníků, chlebovníků, fíkovníků, palem, bambusů i jiného exotického roští, čímž poskytuje jedinečný obraz vrchoviny tak, jak vypadala před zavedením monokultury čaje. V recepci hotelu Thuruliya Lodge visí plakát s obrázkem právě takové rurální idyly, které navíc dominuje úchvatný vodopád. Z textu v jazyce sinhálském se našinec sice nic nedozví, protože vypadá jako stádo žížal stižených epileptickým záchvatem, nicméně anglická mutace praví, že se jedná o vodopád Ramboda Oya Ihala Ella, který jest jedenáctým nejvyšším na ostrově, ježto se řítí do hlubin z výšky 358 stop, potažmo 109 metrů. Podle toho, čím měříte. Na Srí Lance totiž platí dvojí metr. V mírách i v cenách. Nízké ceny jsou pro místní, vysoké pro přespolní; ale o tom až někdy příště. On takový vodopád je technicky vzato řeka, která teče vertikálně. Vertikálně směrem dolů, pochopitelně. Dle mínění hotelového recepčního i prodavačky pletených čepic na parkovišti jde však o div přírody, nevídanost nevídanou, kterou si za žádných okolností nesmíme nechat ujít, proto se s manželkou a dcerou vydáváme silnicí Nuwara Eliya – Gampola až k mostu přes řeku. Tam nás čeká první dravá peřej, profesionální žebračka, která nežebrá, protože má polední pauzu a mládenec v budce, prodávající vstupenky na trek k hlavnímu vodopádu. Jsme trošku překvapeni tím, že je zpoplatněn vstup do džungle, ale není to nic proti tomu, jak je zaskočen sám prodejce lístků. Nejspíš vidí turistu poprvé v této sezoně, snad i v životě, protože se ani nepokouší zvednout cenu na pětinásobek, jak by se na roduvěrného Srílančana slušelo, a spokojí se s ekvivalentem zhruba naší pětikoruny. Na předtištěný lístek vypisuje počet osob, příslušnou částku, vstupenku opatřuje razítkem, trhá ji v půlce a hází do koše.

Úzkou blátivou stezkou, kolem kamenitého koryta s průzračnou ledovou vodou, probíjíme se houštinou vzhůru k místu, kde tušíme divokou peřej. Cestu naštěstí nehyzdí kvanta turistických značek, jak tomu bývá v našich hvozdech, pročež zde není výletníků. Možná se nechali zastrašit médii a bojí se raději doma, než na čerstvém vzduchu. Naše rodina rozhodně netrpí strachem z nečekaných zážitků, přesto jsme cestou nepotkali ani jediného atentátníka či banditu. Dokonce po nás ani nikdo nestřílel. Zcela rozmrzelý jsem se později v recepci hotelu tázal, co je to za pořádky, kdeže jsou ti obávaní únosci a teroristé. Pan recepční i pracovník ostrahy se omlouvali a bylo nám doporučeno, že se máme příště vydat do lesa za soumraku, že to nás přepadnou téměř zaručeně, jelikož v přítmí se zbojníci nebudou tolik stydět.

V Rambodě jsou vlastně vodopády tři. První dva jsou takové fádní a nedomrlé, jsou ovšem vidět ze silnice a proto je mají cestovatelé v oblibě. Jinak je tomu v případě slapu Ramboda Oya Ihala Ella který znají pouze z plakátu, protože by k němu museli v potu tváře vyšplhat, tak, jak teď činíme my. Pytel ztvrdlého cementu, nedbale pohozený v trávě, svědčí však o oblibě této lokality u místních. Jenom je mi divné, co nutí člověka vláčet prošlý stavební materiál dva kilometry deštným pralesem do prudkého kopce, když divokých skládek je všude nepočítaně. Vandala v duchu příkře odsuzuji a stoupám si na relativně suchou vyvýšeninu pytle, když už tady je, abych očistil nohy od bahna a, no to se mi snad jenom zdá, od pijavic! Už první pohled napovídá, že to nejsou ty hodné malé pijavičky, tolik oblíbené u alternativních léčitelů, ale morbidně vyžrané, hadovité a kabelózní transfuzní stanice. Na těle drží jako přibité. Trhám je i s kusy vlastní pokožky a krev stříká vůkol. Manželka s dcerou, spatřivše mé nohy obalené chuchvalci zmítajících se krvavých červů, se zděšením vyskakují ke mně na pytel, aby oškubaly i své končetiny. Vandalovi se v duchu omlouvám a přikláním se k názoru, že v tomto kraji je pytel ztvrdlého cementu zcela příhodným zavazadlem na výlety.

Prales nad námi znovu uzavírá oblohu deštníkem z větví a k zemi spouští dlouhé liány. Hulmani s tmavými tvářemi nervózně komíhají a šustí stvoly bambusů, obří veverka nevšímavě louská neznámou bobuli na stromě před námi a sameček agamy pestrobarevnou fasádou a zdvihnutým hřebínkem svádí na mokrém kameni fádně šedivou samičku. Tíživé parno, tajemné šero, kapky rosy jako nejčistší démanty stékají po stéblech, květech i listech. Zurčení vody narůstá v hřmot a náhle se ocitáme před divem přírody samotným. Pravda, tento typ vodopádu není zrovna místem, kde by si lidé dávali romantická dostaveníčka, roztahovali deky a z piknikových košíků tahali řízky a termosky s kafem. Žádný pažit luční květeny, žádná klenoucí se duha, žádní poletující motýli. Kamenná pustina, dusivé vlhko a krvežíznivé pijavice. Příval ocelově šedého toku, nemilosrdně bičující skalisko, doprovází temný hukot a zlověstné dunění. Masy vod při dopadu vytvářejí mocné víry a kalí bezednou tůň, aby pod hladinou snáze skryla hejna lítých piraní a stáda hladových krokodýlů. Chvíle nepozornosti, chybný krok v suťovitém svahu a nepřežiješ.

„Tak která z vás chce fotku pod vodopádem?“ tážu se s potměšilým úsměvem a předstírám, že zaostřuju fotoaparát.

„Počkej, až budu pod ním! A chci, aby byl vidět úplně celej, až se tam budu sprchovat!“ křičí dcera už v půli běsnícího řečiště. „Jo, a nemáte u sebe náhodou šampon?“

Bože, po kom to děcko je.

*

Nanu Oya

Nejsem si jistý, zda je vhodnější výraz bohužel, nebo bohudík, tak či tak je srílanská železnice zakonzervována ve stavu, v jakém ji roku 1948 opustili Britové. Vlaky jsou staré, pomalé, zpožděné a přeplněné. Podobně, jako už stovky let ve společnosti spolehlivě funguje kastovní systém, funguje i na železnici důmyslný tabletový signalizační systém Edwarda Tyera z roku 1874. Proč zavádět jakési elektronické radiové a digitální novoty, že. Magické oko světelné tabule ani plechová huba automatického hlášení nemůže přece nahradit poctivou dřevěnou ceduli s ručně napsanými informacemi o odjezdech a zpožděních.

Pravda, jízdní řád je třeba brát s rezervou. Konečně i údaje o zpoždění je třeba brát s rezervou. Rozmazlený turista by měl pochopit, že tady se kvůli němu nikdo nezblázní. Místní obyvatelé mají nastavené priority úplně jinde a nebudou se trápit tím, že cizák považuje nějakých čtyřicet minut za zpoždění. Pro ně to nejsou ani čtyři hodiny.

Když už tady jednou jste, využijte nečekaně nabytého času a vyjděte směle do patra služební místnosti, kde se vám pan signalista pyšně pochlubí znalostí složité soustavy pák mechanického stavědlového přístroje, umožňujícího obsluhu návěstidel a výhybek. Vypadá to trochu jako scéna z alchymistické kuchyně ve filmu Císařův pekař. Výhybkář svižně ukazuje na páky a táhla a nadšeně chrlí něco, co zní jako: „Jamalalicha i paprťála, chánua, chánua, džalala, džalala a paprťála,“ a nedá se zastavit, takže vám nezbyde než s nejapným úsměvem přikyvovat a dělat, jako že rozumíte. Anžto je pracoviště vyvýšené a prosklené, vidíte s předstihem, že se od Kandy řítí ke stanici váš šnelcuk. V klidu si uděláte ještě pár fotek nádraží z neobvyklé perspektivy a jdete nastupovat. Když z rozpáleného peronu nasednete do vagónu, udeří vás něco, co z nedostatku jiných výrazů musím nazvat vzduchem. Teplota, tlak i rosný bod jsou ve voze o mnoho vyšší než venku na přímém slunci, ale jen do okamžiku, než se dá souprava do pohybu.

Obecně mají vlaky tři třídy. První třída je údajně čistá, pohodlná a klimatizovaná, ale kdo by utrácel za něco tak zbytečného. Druhá třída má sedadla se zbytky polstrování, na stropě nefunkční makety ventilátorů, dveře a okna, která nejdou zavřít a toalety. Cestující třetí třídou sedí na dřevěných lavicích mezi domácím zvířectvem a pytli zemědělských produktů, a obsazují toalety ve druhé třídě. Ano v té, kterou jako na potvoru jedete vy. Když vám konduktér udělá kleštičkami dírku do tzv. Edmondsonovy jízdenky v podobě malé lepenkové kartičky s vyraženým datem, ovane vás železniční nostalgie a začnete se kochat.

I cesta může být cílem, jak pravil jistý Konfucius, a jelikož cesta vlakem je sama o sobě jednou z největších srílanských turistických atrakcí, tak i my, zhýčkaní pronajatým autem s pronajatým řidičem, vystupujeme před železniční stanicí Nanu Oya a alespoň část trasy absolvujeme po kolejích. Celá ta krása je o to krásnější, že nikde není žádný turista. Jízdu zpříjemňují prodavači, kteří na každé zastávce procházejí vagónem a nabízejí nejrůznější pochoutky – ananas, sušenky, placičky, oříšky, vodu, banány, kokosy… Zpočátku se výletník ošklíbá, že od takového ušmudlaného trhana by nepřijal nic, co by nešlo oloupat, ale po chvíli soustředěného nátlaku odvrhuje své evropské hygienické zlozvyky. Každý vagon se stává jídelním. No, a kdyby něco, záchod tady přece je. Co na tom, že je nutno vystát na něj frontu. Kdo by neobětoval pár hodin kvůli takovému luxusu, že ano.

Čajové lány se zelenají v rozvlněných terasách, vlaková souprava šplhá po vrstevnicích hor, opouštíme civilizaci a užíváme si pětihvězdičkových výhledů. Legendy nelhaly. Stoupající trať skýtá úchvatné obrazy romantické krajiny i apokalyptické pohledy na úroveň života místního obyvatelstva. Chatrče z vlnitého plechu, přístřešky zhotovené z potrhaných pytlů nebo hliněné domky, z nichž mnohé už se dávno vychýlily ze své původní osy. Na zápražích rozvážně posedávají polonazí muži s lícemi vydutými smotky betele a po svazích se plahočí drobné ženštiny, plníce nůše čajovými lístky. Vše je dokonale fotogenické a horský osvěžující vzduch profukuje vagónem jako ta nejlepší přírodní klimatizace.

Kolem čtvrté odpoledne vjíždíme do naší cílové stanice, horského městečka Ella. Uniformovaný železniční zřízenec u východu z nádraží každému pasažérovi salutuje, odebírá od něj použitou jízdenku a po zevrubné kontrole ji svědomitě ukládá do ternionu neboli přihrádkového pořadače, jako za starých dobrých koloniálních časů. Ani nechci vědět, kolik ran býkovcem by mě čekalo, kdybych lístek neodevzdal.

*

Ella

Město Ella proslulo zejména tím, že je cílem alternativních dobrodruhů, batůžkářů a jiných vagabundů, kteří se nemyjí, neholí, působí přírodně, stravují se racionálně, myslí pozitivně, chovají se mravně, jednají čestně, vyzařují duchovní energii a stále nemohou najít smysl svých mizerných životů. Hlavní silnici lemují hotýlky, obchůdky a blikající neony lákají kolemjdoucí do restaurací a barů. Protože jsme však najedení, odpočatí, lační dobrodružství a zbývá ještě pár hodin světla, chystáme se pokořit některý ze zdejších mytických pahorků.

Adam´s Peak je pokládán za nejposvátnější vrch ostrova. Je místem, které uctívají všechna čtyři náboženství Srí Lanky. Na temeni této posvátné hory, ve výšce 2 243 metrů nad mořem, potkávají se křesťané, muslimové, hinduisté i buddhisté. Zdolávají více než 5200 schodů, aby navštívili chrám, střežící dva metry velkou kamennou prohlubeň, která lidem s mimořádně vyvinutou fantazií připomíná otisk chodidla. Šlápotu zde dle legendy zanechal Adam po vyhnání z ráje. Prvním místem, na kterém jeho noha spočinula, byla právě Srí Lanka. Adama jako proroka uznává také Korán, proto je místo posvátné i pro muslimy. Sinhálci, vyznavači buddhismu, věří, že stopu otiskl Buddha, podle Tamilů, hinduistů, se jedná o šlépěj Šivovu.

Pro nás, bezvěrce, je to však obyčejný důlek v šutru na odporně vysokém kopci, proto si kalvárii k němu odpouštíme a dáváme přednost vcelku pohodlnému výletu na Little Adam´s Peak, který je o polovinu nižší. I tak poskytuje skvělou vyhlídku na celé okolí Elly, především na mimořádně fotogenický skalní monument Ella Rock. Cestou jsem pořídil dvaatřicet téměř identických fotek této skály, kdyby to někoho zajímalo.

Tato oblast bývá v běžné turistické sezóně hojně navštěvovaná, proto místní sběračky čaje ani nepracují, pouze teatrálně pózují mezi keři, křečovitě se usmívají a natahují ruce pro odměnu za každý snímek. Nikdo z domorodců ani průvodců si již nepamatuje časy, kdy se za fotografování neplatilo. Jelikož jsem už zkušeným cestovatelem, nenechávám se lapit do tenat mamonu. Předstírám nezájem a fotím si raději ležící krávy, které ničeho nežádají a o moji pozornost ani nijak zvlášť nestojí. Pravda, i kráva může být nebezpečná. Když ale leží, tak kvůli tomu, aby mě kopla, určitě vstávat nebude.

Zhruba v půlce cesty na malou Adamovu horu si lze užít trochu adrenalinu a sjet si za tučný obnos po půl kilometrovém laně historicky první srílanskou Zip-Line, případně zdarma uklouznout na mokrém kameni a zlomit si nohu, zřítit se do rokle nebo alespoň šlápnout na hada.

„Ó, mocná přírodo, ty velebný chráme, jak jsou jen rozkošné ty keře čajodárné,“ dávám průchod emocím a v zapadajícím slunci obdivuji monokulturní výsadbu. Kdesi pode mnou spěchají mílovými kroky k záhubě hliněné domky kolem továrny Newbourg Tea a ospalé městečko Ella rozsvěcuje první neony. Když tady na město padne tma, je to jako když u nás napadne sníh. Svinčík je zde pořád, ale vypadá mnohem lépe.

*

Lipton´s Seat

Haputale je malá vesnička položená vysoko v horách a celé její okolí, kam až oko dohlédne, by se dalo popsat jedním slovem – zahrádka. Nekonečný oceán čaje. Pečlivě udržované čajovníkové keře, které z dálky připomínají přerostlé borůvčí, v pravidelných řadách běží do všech směrů, jako vrstevnice obtékají každý kopec a v kaskádách spadají do hlubokých údolí. Přestože mnohé z čajovníků plodí už přes sto let a mohly by vyrůst ve statné velikány, jsou řezem udržovány zhruba ve výšce pupku průměrné tamilské ženy, aby z nich česačky mohly uštipovat mladé vrchní lístky bez zbytečné námahy.

Krása dech beroucí, idyla pastorální, malebnost přelíbezná. Romantická kulisa stále připomíná dobu, kdy kraj usurpovali chamtiví kolonisté, čajobaroni nešetřili své otroky a ujařmené proletářky hrbily hřbet, aby chvatnými pohyby zbavily čajovníky nejsvěžejšího lupení. Současní plantážníci se od těch britských mnohému naučili, pročež mají sběračky čaje stále kouzelný výhled do krajiny, ale smutný výhled do budoucnosti.

Lidé na Srí Lance jsou, podobně tak jako všude jinde, bohatí a chudí. Ačkoliv většina z nich je z našeho pohledu chudá, stejně jim závidíme ten klidný, pohodový a bezstarostný život. Oni zase závidějí nám, že můžeme bydlet ve špičkových hotelích, jíst v luxusních restauracích, jezdit předraženými taxíky, za zboží platit desetinásobnou cenu a za vstupné na památky třicetinásobnou. Srí Lanka je podle nich nehorázně drahá a myslí si, že je v Evropě ráj.

 

Přiznávám, že jsou chvíle, kdy si to začínám myslet taky. Ale ne dnes. Dneska sedíme s děvčaty v klimatizovaném automobilu, chroupáme batátové krekry a projíždíme skrz Haputale k modravé budově Dambatenne Tea Factory, což je výchozí bod našeho výletu ale především čajová továrna, kterou v roce 1890 postavil pan Lipton. Víte který, ne? Přece TEN Sir Thomas Lipton! Ten, který ze Srí Lanky učinil impozantní a světově proslulé čajové impérium. Ten, který z čaje udělal nápoj pro všechny, nikoliv jen pro bohatou elitu. Ten, který vymyslel a nechal si patentovat čajové pytlíky, čímž čajový prach, který se dříve házel do kompostu, povýšil na ceněnou komoditu. Ten, který denně sedával na vrcholku kopce uprostřed svých plantáží a z lavičky pozoroval, jestli leniví zaměstnanci neruinují jeho investice.

A že ten pohled stále stojí za to, o tom se právě chceme přesvědčit a vydáváme se na proslulou a všemi opěvovanou vyhlídku Lipton’s Seat. Ne! Pěšky ne! Co vás nemá, vždyť je to dobrých dvanáct kilometrů do strmého kopce. Tam nás dopraví jedině král místních silnic, tuk-tuk. Toto tříkolové vozítko slouží obvykle jako turistické taxi, ale také jako pojízdná pekárna, stánek se zmrzlinou nebo náklaďák na stěhování. Hojně je využívají i místní jak pro cesty na nákupy, tak třeba na odvoz dětí do školy. Často i na velmi krátké vzdálenosti. Většina Srí Lančanů je sice chudá, ale jejich averze k pohybu je větší než jakákoli chudoba.

Najímáme si tedy na plácku před čajovou fabrikou dva místní tuk-tukáře, ale nejsou to žádní vyfešákovaní manekýni v tradičních hábitech, nýbrž ležérně a podomácku oblečení trhani, čínské pantofle, čínské šusťákové bundy. Žádní pokorní služebníci typu: "Vy nespěchat, sahibe, my rádi počkat", nýbrž oprsklí: "Pohni prdelí, tlusťochu, my ten čas nekradem!" Do jednoho tuk-tuku pohodlně nasedají všechna tři děvčata. Ve druhém se tísním jenom já s řidičem. Divoce vyrážíme a brzy necháváme holky daleko za sebou.

Klikatá cesta do kopce otevírá stále nová úchvatná panoramata. Plantáže v ranním světle hrají všemi odstíny zelené, jen různobarevné pytle na čajové lístky, které mají česačky připevněné popruhy na hlavách, zeleň narušují. Tuk-tukář cestou několikrát zastavuje na místech s pěkným výhledem do údolí. Nad vrcholky zelených kopců po modrém blankytu bělavé páry hynou a vytvářejí nádherně kontrastní scény. Z nějakého důvodu stále častěji zastavuje i na místech s nepěkným výhledem. Kopec je čím dál prudší a cesta se zákeřně klikatí. Pilot tuk-tuku důmyslně posouvá technické hranice vozidla tím, že se v kopci odráží nohou a změnu směru jízdy provádí pomocí zoufalých pohledů a vroucných modliteb.

Přibližně dva kilometry od vrcholu míjíme rozcestí a znovu zastavujeme. Tentokrát nám v jízdě nedovoluje pokračovat závora a zlý pohled výběrčího mýta. Také bych se šklebil, kdybych musel chodit denně do práce na vrchol Sněžky. Mám se ale hádat s chlápkem, který pětadvacet stupňů ve stínu považuje za zimu a poskakuje tady v péřové bundě s pletenou čepicí na hlavě, zatímco já se potím, i když sedím? Dobře, no tak výhledy nebudou úplně zdarma, co by ale turista neudělal pro rozvoj místní ekonomiky, že. Těch dvanáct korun mě nezruinuje. Strážce rozmrzele vyměňuje bankovku za vstupenku a blahosklonně nás vpouští dovnitř i s tuk-tukem. Vozítko tak překonává poslední prudké stoupání a my se ocitáme na vrcholku, nad celým tím malicherným světským pachtěním, s pocitem, že nám všechna krása světa leží u nohou.

Paprsky slunce dopadají na bezbřehou záplavu čajových lístků, které díky kapkám ranní rosy jásavě září všemi barvami jako odkaliště spalovny chemického odpadu. Kochám se tři sta šedesáti stupňovým panoramatickým výhledem, mhouřím oči, čistím brýle a marně pátrám po obrysech pobřeží, které je dle tvrzení bedekru možno spatřit v dáli za jasných dnů.

 „Promiňte, dobrý muži,“ lísám se k řidiči, který s truchlivým výrazem ovívá přehřátý motor, „odpusťte troufalost mně, nehodnému omést mouchy z okénka vašeho tuk-tuku, ale povězte, kterým směrem je oceán?“

I pravil dobrý muž řka: „Kterýmkoli, pane, jste na ostrově.“

Tak jako většině zajímavostí v bývalé britské kolonii, rovněž panu velkoplantážníkovi je zde zasvěcena informační tabule, socha a lavička pro obdivovatele. Čekám, až dorazí druhý tuk-tuk s děvčaty. Fotím panorámata, fotím keře, fotím jednotlivé čajové lístky, fotím tuk-tukáře s vozidlem, fotím skulpturu sira Liptona s lavičkou, fotím informační panel, trávu u cesty, kámen, mrtvého brouka a mnohé další podivuhodnosti. V soutěži o nejnudnější místo Srí Lanky by se Lipton’s Seat nepochybně umístil na medailové pozici. Zkouším si ještě chvilku představovat, jaké by to bylo trávit pracovní dobu venku a sklízet čaj, ale zaplavuje mě vlna jakési latentní averze, ano té, kterou pociťují školní děti, když na chatě od rodičů obdrží plastovou bedýnku a příkaz otrhat angrešt.

Naštěstí už z druhého tuk-tuku vystupují dámy, řehní se nepříčetně, fotí si selfí, čelfí, prdelfí a jde se zase dolů. Cože, pěšky? Ale no tak dobře, je to z kopce a jenom tucet kilometrů. I tak se cestou stíhám opálit, oloupat a znovu opálit. Chodníčky vedou mezi kouzelnými plantážemi posetými skalisky, potůčky s vodopády, kamennými zídkami, terasami a strmými schůdky. Část cesty napodobuji sběračky čaje alespoň v tom, že jdu bos, po několika minutách mi však na spálených chodidlech naskakují bolestivé puchýře, které můj nápad němě leč příkře odsuzují. Jestliže nemáte trénink v chození po žhavém uhlí a v batohu sérii sér proti hadím jedům, tak to ani nezkoušejte.

Téměř před cílem míjíme domky se střechami z vlnitého plechu, na kterých se suší prádlo. Suší se i na všech ostatních místech, kam svítí slunce – na kamenech, plotech, čajových keřících i na ostnatém drátě. V duchu závidím tomu netečně ležícímu prádlu, otírám pot, tiše úpím a shledávám, že buddhismus je vlastně sympatické náboženství. Hlavní protagonista nedělá nic, v jednom kuse sedí či leží, nanejvýš činí roztodivná gesta rukama, jak si podepírá špeky na břiše, nebo ukazuje, ať mu přinesou to či ono k snědku.

Z toho usuzuji, že mám hlad, to já už tak na sobě poznám, když na mě jdou tyhle myšlenky a navrhuji, abychom si v místním krámku koupili něco na zub. A tak odvážně rozháníme hejno slepic, míjíme masnu, která vypadá jako prodejna much, oslyšíme i lákavé nabídky mistra kadeřníka a jeho vlasové kliniky, zastavujeme u kiosku s laskominami, za pultem na nás valí obrovské černé oči drobná copatá dívenka, anglicky neumí ani špatně ale mile přikyvuje na všechny započaté konverzace, my se jí snažíme vysvětlit, že chceme čtyři nanuky a vypadá to jako ta hra, kdy jeden předvádí film bez mluvení a druhý se snaží uhodnout který to je, holčina tvrdohlavě a neústupně nerozumí a já, jelikož jsem mužem činu, nasazuji zoufalý výraz, pláču, lomím rukama, předstírám mdloby a ukazuji, že bych si mohl o jazyk škrtnout sirku, strkám si klacík do krku, to zabírá, holčina se směje a konečně dostávám jakousi místní verzi nanuku, který vzhledem i chutí připomíná zmrzlou prasečí nohu.

Procházíme vesničkou, jejíž obyvatelé jsou sběrači čajových lístků či lidé pracující v Dambatenne Tea Factory. Sir Lipton vystavěl pro své zaměstnance domy přímo u pracoviště, což je logické, jelikož dojíždět z města až sem do kopců, by jim trvalo věčnost. Také zavedl v oblasti anglický způsob zemědělství, čímž položil základy zahradnické produkce. Zdejší zelenina se i dnes vyváží do mnoha míst na ostrově a místní tamilští dělníci si přilepšují ke svému platu pěstováním plodin na soukromých zahrádkách.

Srílančané jsou velmi praktičtí. Jestliže vlastní malý kousek půdy, hned jej osadí něčí užitečným. A protože mírné horské klima dovoluje pěstovat i zeleninu, která není pro tropické pásmo typická, jsou záhonky plné brambor, mrkve, pórku, květáku, paprik a růží. Vrtá mi to trošku hlavou, protože si nedokážu představit, s čím jedí Srílančané růže. Nejspíš s rýží, jako všechno ostatní.

*

Rice & Curry I

Ministerstvo zdravotnictví České republiky obezřetně radí po celou dobu pobytu na Srí Lance brát antimalarika. Dále doporučuje očkování proti tyfu, tetanu, záškrtu, dětské obrně, spalničkám, meningitidě, japonské encefalitidě, hepatitidě typu A i B, vzteklině, neštovicím, choleře a žluté zimnici. Rovněž varuje před žaludečními problémy po přechodu na místní stravu. Plná aklimatizace vyžaduje zhruba dva týdny, takže prakticky celou dovolenou strávíte aklimatizováním. Domů se vracíte plně aklimatizovaní na srílanské podmínky, pročež žaludeční nevolnost, střevní potíže a příznaky mnoha tropických chorob se začnou objevovat hned poté, co nastoupíte do zaměstnání. Pokud však nehodláte kempovat v pralese, pít z kaluží a o jídlo se prát s opicemi, tak všechny ty očkovací sajrajty, které se vám felčaři snaží zlomyslně podstrčit, plnohodnotně nahradíte slivovicí.

 

Na Srí Lance je velmi rozšířené pouliční jídlo ve stáncích, zvaných Kadé. Dobrodružná zastavení u nesčetných kiosků, jídelen, bufetů a vývařoven vám umožní za pár rupií tropit nevídané konzumační výtržnosti. Fotky z této epikurejské jízdy ale pečlivě skryjte před pojišťovnou, příště už by vás na cesty nemusela pojistit. Domluva je možná samozřejmě pouze posunky. Co si má člověk ale vybrat, když netuší co je co?

Prvním jídlem, se kterým se na ulici setkáte, bude nejspíše Roti, což je ze všech stran opečená trojúhelníková placka s pikantní náplní. Gastronomie Srí Lanky je vysoce hořlavá, tak zpočátku budete schopni sníst jenom to těsto, ale natrefíte i na jiné lahůdky.

Například Kottu roti, tamilský pokrm představující drobně nakrájené placky s kari. Rytmické staccato krájení a mísení ingrediencí dvěma tupými kovovými špachtlemi na plechové plotně vytváří typické zvuky srílanské ulice.

Dříve či později někde narazíte na provizorní kuchyňku na kolečkách, která pouze umaštěným sklem odděluje od rušné ulice Srílančanku v upoceném tričku a zástěře, připravující jídlo v nemyté pánvi na neméně ušmudlaném vařiči. Vězte, že se jedná o Hoppers, ikonickou srílanskou pouliční lahůdku. Jsou to v podstatě palačinky z rýžovo-kokosového těsta, připravené ve speciální hluboké pánvičce velké asi jako dlaň, které se podávají s chilli omáčkou.

Bohatší variantou jsou Egg hoppers, kdy se doprostřed každé placky vyklepne vajíčko. Chutnají jako lázeňská oplatka s volským okem.

Dosa je zase palačinka z kvašeného těsta z rýže a černých fazolí mungo. Křupavá Dosa je běžným pouličním jídlem, které se konzumuje s rozpuštěným máslem ghí, cibulí, čatní nebo s různými omáčkami.

Luštěninové taštičky smažené v oleji se jmenují Vádai. Mají různé tvary, mohou připomínat např. koblihy. Připravují se z černých fazolí mungo a jsou, a to už vás asi nepřekvapí, štědře kořeněné.

 

Místní mají rádi výrazné chutě, což zpravidla obnáší řádnou porci pálivých papriček vmíchaných prakticky do všeho. Srílanská kuchyně jako by se řídila heslem: „Nejez, co tě nepálí.“ Proč tomu tak je? Důvodů je hned několik. V první řadě je Srí Lanka velmi chudou zemí, takže po požití vydatně okořeněné malé porce se i ten největší obžera cítí nasycen, navíc má pocit, že mu jídlo nikdy nevystydne. Pálivé látky stimulují srdeční činnost, podporují metabolismus a zlepšují trávení, což je v horkém podnebí mimořádně důležité. Antibakteriální účinky kapsaicinu udržují suroviny v horkých oblastech bez ledniček delší dobu v poživatelném stavu. Člověk se pak neobává břišního tyfu ani jiných infekčních zárodků v jídle. V podstatě je to budoucnost farmakologie. Až se všichni předávkujeme antibiotiky natolik, že budou naše těla vůči nim rezistentní, vědci objeví Rice & Curry a budeme zachráněni. Ušetříme, najíme se dosyta a ještě utužíme střevní mikroflóru k nesmrtelnosti!

 

S orientací v denním menu bufetových restaurací nebývá potíž, protože jídelní lístek je zde obvykle suplován policí s mnoha mísami na trojnožkách. Každá nádoba je rozkročena nad hořící svíčkou a slouží zároveň jako ohříváček. Větší gastronomickou úchylárnu těžko kde najdete. Hrnce obsahují tolik divných věcí, že nevíte, nad čím se ofrňovat dřív. Host nahlíží pod pokličky a podle intenzity slinění zvažuje, co si nabere. Vegetariáni preferují čočku, hrách, boby a fazole. Není divu, že Indie patří k největším producentům skleníkových plynů. Správný epikurejský dobrodruh si dá od všeho trochu. Zatoužíte-li však po pořádném hovězím steaku, máte smůlu. Jediným jídlem, které podniky tohoto typu nabízejí, je Rice & Curry stokrát jinak. Ať Srílančan vaří cokoli, vždycky mu z toho nakonec vyjde kari. Samotná rýže se od té, kterou znáte z domova, příliš neliší, ale možná vás překvapí, že kari není to žluté koření od Vitany. Vlastně se jedná o mnoho druhů pikantních omáček ze zeleniny, luštěnin, ryb, krevet nebo masa.

 

Masem je zde myšleno kuře, nebo kuře, také kuře a pak zase kuře. Repertoár jatečních produktů nepřekypuje rozmanitostí. Rovněž je třeba přiznat, že drůbeží kari obsahuje vždycky o mnoho víc kostí, než masa. „Kam se, himlhergotdonrvetrkrucajselement, podělo moje maso?“ podivuje se jedlík užasle do té doby, než na tržnici spatří oškubané srílanské slepice. Do našich tělnatých brojlerů, kteří jsou během čtrnácti dnů masokostní moučkou a růstovými hormony vykrmeni do váhy a velikosti medicinbalu, mají tito vychrtlí ptáci sakra daleko. Kuchaři navíc zpracovávají maso bezezbytkově tak, jak jim přijde pod ruku. Zobák nebo pařát, všechno je maso! V důsledku to znamená, že kousky kuřete v jídle jsou kostmi. No, a pokud v kari naleznete tolik kostí, že by zručný paleontolog sestavil ze zbytků minimálně tři dinosaury, stáváte se pro příště vegetariánem. Prostě maso je tu drahé a šetří se, jak to jde.

 

Nebudu vám lhát, v tradiční srílanské jídelně nedostanete příbor (ne, ani hůlky, to jste v jiné části Asie). Místní totiž věří, že kovové příbory negativně ovlivňují chuť jídla. V lokálním podniku se stejně očekává, že dodržíte bonton a budete jíst normálně, tedy rukama. Přesněji třemi prsty a palcem pravé ruky. Pravé! Ta levá je pokládána za nečistou, neboť se s jídlem setká až o něco později. Na toaletě. Srílančané nepoužívají toaletní papír, ale toaletní sprchu. Vlastně takový ruční bidet. Prostě pravou rukou držíte hadici, zatímco levou si oplachujete výtrusnici… Nemusím zabíhat do podrobností, že ne.

 

Jste-li milovníky hygieny, ruce si před jídlem můžete očváchnout v sudu s dešťovkou, občas narazíte i na miniaturní mýdlo s logem blízkého hotelu. S ostatními hosty si popřejete: „U?avai iracittu u??u?ka?,“ a baští se. Prsty nejdříve pečlivě smícháte rýži s omáčkou, poté si palcem nahrnete na první dva články připravenou směs a nehtem palce pak vtlačíte sousto do pusy. Z ruky si vlastně vytváříte malou lopatičku. Fígl je v tom, nabrat si na prsty jen tolik jídla, aby nepřekročilo hranici druhého článku prsteníčku. Jinak je sousto moc velké, všude vám to padá, máte upatlanou bradu, košili a kalhoty, jste jako čuně a ostatní na vás hledí soucitně, koulí očima a dělají: „Tsss,“ věřte mi, vím dobře, o čem mluvím. V turistických oblastech se pro obzvlášť vyjevené cestovatele vždy nějaký plastový příbor najde, ale nepropadejte panice a zkuste to radši ještě jednou tou rukou. Je totiž vysoce pravděpodobné, že byste se s tím samým příborem potkali za pár dní při plavání v moři.

 

Obyvatelé Srí Lanky totiž odhazují odpadky všude. Na ulici, do lesa, pod okna vlastního domu. Je to proto, že spoléhají na déšť. Když přijde pořádný liják, odpadky samy zmizí. Země je nějak záhadně vstřebá, takže se vlastně neděje nic špatného. Duchové se postarali. Ostatně dělaly to tak celé generace jejich předků. Ovšem s přírodními materiály.

My Evropané od nepaměti pokládáme za svoji morální povinnost všechny divochy zcivilizovat. Aby ti nešťastníci nemuseli plést košíky z trávy, nabírat vodu bambusem, pít z dlaní a jíst umolousanými prsty z banánových listů, tak jim humanitárně vypomůžeme igelitkou plnou umělohmotných brček, kelímků, příborů a talířů. Je těžké si to přiznat, ale všechny ty plasty vlastně vyhazujeme do moře my, akorát že jejich rukama.

 

*

Rice & Curry II

Když průvodce Rushaan poznal, že neprahneme po stolování v mondénních restauracích ani stravě v podobě kebabu, palačinek, pizzy, hamburgerů a jiných globalizovaných turistických laskomin, naopak, že se toužíme seznámit s autentickými jídly na autentických místech, přilnul k nám natolik, až to chvílemi vypadá, že nás chce adoptovat. Kde je to jen možné, formuje nás v roduvěrné Srílančany. Ani neskrývaná družnost místního řidiče není na závadu. Jednak máme domácího průvodce znalého lokálních reálií, jednak z pohledu pouličních businessmanů jsme už uvázli ve spárech jiného domorodce a tak dotírají na bělochy bez eskorty. Ale co je hlavní, můžeme si dopřávat regionálních specialit v pajzlech a kutloších, pardon, v restauracích rodinného typu, kam bychom se sami báli nahlédnout, neřkuli vstoupit.

 

„Jaká neuvěřitelná náhoda! Na krku poledne a hle, před námi podnik, kde servírují Rice & Curry za super cenu!“ motivuje nás nenápadně řidič, abychom jej pozvali na oběd, přičemž ukazuje na tmavý průchod mezi krámkem s narkotiky a prodejnou potřeb pro sebevražedné atentátníky. Naši představu o restauraci sice podnik tak úplně nesplňuje, ale jelikož se nalézáme v nesmrtelné formě, vcházíme statečně dovnitř. Necháváme si namluvit, že se tu stravuje celé okolí, což nás uklidňuje.

„Obliba jídelny u místních je nejlepším ukazatelem toho, že se nejspíš neotrávíme,“ přisazuje si Rushaan, ovšem tím naše lopotně nabytá sebejistota zase mizí.

 

Místnost je úzká tmavá nudle bez oken, s ošlapanými kachlíky na podlaze a pochmurnou atmosférou. Něco mezi čekárnou na katastrálním úřadu a pitevnou. Lokál na pomezí knajpy a bufetu, kde všechny otravné formality klasického restauračního provozu ustupují přímému kontaktu s pokrmem a jeho tvůrcem. Nic se tu neschová. Sedí se pouze u dvou plastových stolů po čtyřech místech těsně za pultíkem, který tvoří předěl mezi jídelnou a vyvařovnou. Snažíme se ze všech sil vzbuzovat dojem, že bistra tohoto typu navštěvujeme běžně. I prodavačka, kuchařka a vrchní číšnice v jednom se tváří vyděšeně. Tolik bělochů v podniku ještě neměla. Rushaan objednává pro všechny. Stačí mu dvě tamilská slova. Něco ve smyslu „Jako obvykle,“ nebo „Přineste všechno.“

Jako obvykle se nosí kari. Všechno kari. Ostýchavá kuchařko-servírka zaplňuje stůl miskami s jedenácti druhy omáček. V dalších miskách přináší sambal, chutney a kečup. Dostáváme také mističky s vodou. Ta není k pití, ale k průběžnému umývání prstů. Misek má sice dost, ale lžičku pouze jednu. Chápeme. Jdeme si umýt ruce v lavoru na pultu před kuchyní. Tam také dostáváme každý svůj talíř a igelitový sáček. Nechápeme. Šofér se světáckým výrazem ve tváři, pravícím: „Bráááhmo vidíš to? Jak může být někdo tak blbej,“ názorně ukazuje, že pytlík prostě navlékneme na talíř a zavážeme na uzel. „Po jídle se sáček vyhodí a talíř zůstane čistý, ne? Vy jej snad doma po každém jídle umýváte?“

 

Nevím, do jaké míry na tom má zásluhu okolní atmosféra, ale každé z podávaných kari je naprosto skvělé. Už sama vůně těch lahůdek mi způsobuje respirační arytmii. Dokonce jsem s chutí do čista ocucal i dva žulové oblázky, které v sobě skrývala omáčka z čehosi zeleného, pro co ani angličtina nemá název a tak to Rushaan vyhýbavě nazývá regionální odrůdou špenátu.

Když některou z misek vyprázdníme, objeví se jako zázrakem znovu plná. Vrtíme hlavami, že už nemůžeme, že už v žádném případě nic nechceme, ale kuchta, blažená z toho, že nám chutná, smaží další a další hromady placek a nosí kvanta misek s kari. Dokud jedlík jí, tak kuchařka vaří.

„Je to lstivá a zákeřná gastro-teroristka! Určitě chce, abychom pukli!“ podezříváme ji neprávem, protože ještě nevíme, že zavrtění hlavou zde znamená, podobně jako v Bulharsku, souhlas.

Také ještě nevíme, že pokud nám chutná indické jídlo, nikdy se nemáme pídit po tom, jak se připravuje, neboť ztráta iluzí je nevyhnutelná. A tak, nic zlého netuše, pojímám myšlenku vyfotit paní kuchařku za sporákem. Šibalsky se usmívám, lascivně olizuji ublemtané prsty, nahlas se podivuji její kulinářské virtuozitě a neobyčejné lahodnosti pokrmů, jakkoli by můj ruměný obličej, nadměrné pocení a zrychlený dech mohl svědčit o opaku. Hostitelka na mě pohlíží jako na hrdinu a má zjevnou radost že trpím, proto ničeho nenamítá, vede mě do kuchyně a nadšeně pózuje.

 

Těsný kuchyňský koutek úsporně osvětluje tenký sluneční paprsek, nesměle probleskující matným sklem okna. Původně bílé stěny jsou černé od sazí, žluté od kari, hnědé od čočky, zelené od špenátu a nepravidelně hrbolaté letitými nánosy toho všeho. Na hrubě otesané polici se stydí několik začouzených měděných hrnců, pod ní olizuje zprohýbanou pánev modrý plamének hořícího propan-butanu, který se poněkud neochotně odpařuje z rezavé plynové lahve. Mnohý vyznavač naturalismu by byl uchvácen. Opět se ukazuje, že k vytvoření dobré krmě není třeba konvektomatů, mikrovlnných trub, silikonových forem a keramických nožů.

V tradiční srílanské kuchyni je vždy mnohem více věcí než míst a není zařízena na to, aby v ní trdloval nepříčetný bílý tlusťoch. Už po krátké chvíli se za mnou ozývá zlověstný rachot, něco těžkého mě trefuje do hlavy, a jak padám na záda, ve snaze zachytit se čehokoli, strhávám na sebe vratké kusy nábytku a nežádoucí pozornost hostitelky.

„?????? ????????, ??????? ???????? ????????!“ vříská nešťastnice tamilským jazykem a se zděšením zírá, jak se jí hroutí byznys. Já zírám na devastovanou kuchyň, roztržené šortky, odřenou řiť a rozbitý polarizační filtr.

 

Srí Lanka je stav mysli - když nesplynete, odtrpíte to. Dopíjíme tedy ještě čaj, oplachujeme si způsobně ruce a chystáme se k odchodu. Přichází se s námi rozloučit servírka a šéfkuchařka v jedné osobě, její manžel, tchýně, tři děti a opravář plynových hořáků. Všichni dojetím jihnou a smutně mávají na rozloučenou. Ceremonie trošku připomíná odjezd britských uchvatitelů zpět do vlasti.

Co dodat, pojedli jsme opulentně, pěkně poděkovali, zaplatili a odešli ze snědeného krámu, zanechavše za sebou hladovou rodinu, nevěřícně zírající na prázdné misky a zpustošenou provozovnu. Dětem se draly do očí slzičky.

 

*

Pasti

Každý srílanský obchodník ctí jedno zásadní pravidlo – čím majetněji zákazník vypadá, tím je zboží dražší. Ceny zůstávají na minimu, pokud krám navštíví pěšky místní občan zanedbaného zevnějšku, znalý skutečné hodnoty tovaru a obdařený vrozenou vyjednávací schopností. V okamžiku, kdy z luxusního auta vystoupí tlustý očkovaný běloch s výrazem jelimana ve značkovém outfitu, který když jde, tak šustí bankovkami, okamžitě se na cenovkách posouvá desetinná čárka o jeden až dva řády vpravo.

Bedekry doporučují při nakupování nenechat na sobě znát, že se vám něco líbí, a už vůbec ne, že vám to i za lichvářsky nadsazenou cenu připadá levné. Měli byste u prodejce vzbudit dojem, že vám na věci nezáleží a klidně se bez ní obejdete; navíc že je řemeslně odbytá, ušpiněná a snad i divně páchne. Teprve pak se můžete pokusit zdlouhavým a nervy drásajícím smlouváním srazit cenu. Údajně to jde až o polovinu. Nikdy, a to prohlašuji s plným vědomím nekompromisnosti toho výrazu, nikdy se vám to nepodaří! Pokud však něco opravdu, ale opravdu nechcete, smlouvání jde překvapivě snadno. Takhle jsem si v jednom oděvním butiku koupil košili, peněženku a dvoje šortky za výrobní ceny jen proto, že jsem se nudil při čekání, než si manželka vyzkouší šaty.

Pochopitelně i proces placení vyniká specifiky. U jednoho prodavače si zboží vyberete, u druhého vyzkoušíte, předáte je jinému k zabalení, jeho kolega vám vystaví kvitanci, s lístkem zamíříte k pokladně, po složení částky pokladní opatří účet červeným razítkem PAID (zaplaceno), s účtenkou pak jdete zpátky k pultu, po pečlivém ověření pravosti všemi přítomnými obchodníky dostanete úhledně zabalené zboží, na stvrzenku modré razítko DELIVERED (doručeno), tou se opět prokážete u pokladny, nižší zřízenec vám balíček přestříkne parfémem, vloží do značkové igelitky a než vyjdete z podniku, veškerý personál už stojí ve špalíru u dveří a uctivě se vám klaní.

 

Nejsou na světě jenom starobylé pamětihodnosti. Pro stav přesycení indickými památkami existuje dokonce technický termín – overtempling (přechrámování). I zachtělo se nám užít si pro změnu špetky toho nákupního rozmazlování a splnit svoji společenskou povinnost pořízením originálních suvenýrů pro přátele doma. A jak už je v těchto krajích zvykem neřešit nic dopředu, nenervovat se, prostě nechat život plynout jako film a věřit, že všechno dopadne nejlépe, jak může, tak se ani nebráníme Rushaanovu záměru pojmout tento den v duchu submisivně turistickém. Totiž návštěvou Batikové manufaktury, Hedvábného butiku, Bylinné zahrady, Muzea drahokamů, Řezbářské dílny a jiných atrakcí, ze kterých kyne tour-operátorovi nějaká provize. Za to nám už od rána slibuje romantický večerní výlet za bukolickou selankou domorodé vesnice s autentickou kuchyní a tradičními řemesly; tedy pokud přežijeme návštěvu všech těch turistických pastí.

Každá takováto exkurze probíhá podle stejného scénáře – nalákat turisty na zajímavý zážitek zdarma, poté jej nějaký čas citově vydírat a nakonec bezohledně oškubat. V tom jako zkušení cestovatelé máme pochopitelně jasno, ale ruku na srdce, který výletník opustí Srí Lanku bez pytle koření, léčivé masti, batikovaného trička, sošky slona a levného drahého kamene?

 

*

Batika – Henry Batiks

„Batika je malajský výraz pro barvení látek, ale technologie pochází z indonéského ostrova Jáva. Časem se batikování stalo také jedním ze srílanských tradičních řemesel,“ ujímá se nás mladá žena ve slušivém sárí a jemnou rukou s pěstěnými nehty ukazuje na osm šátků se stejným, jen pokaždé jinak barevným motivem, které zdobí tabuli u vchodu do manufaktury.

„V pravém slova smyslu jde o zdobení textilií pomocí vosku, který slouží jako "rezerva", laicky řečeno – nanáší se na tkaninu proto, aby se voskem nakreslený vzor neobarvil,“ švitoří krásnou angličtinou batikářka – teoretička, která podle léty osvědčeného harmonogramu provází návštěvníky nejdřív výrobním peklem, aby se jim pak v nákupním nebi radostněji utrácelo.

„Látky procházejí dlouhým, technologicky náročným procesem postupného barvení. Začíná se bílou a končí se nejtmavší, tedy většinou černou. Roztaveným voskem se pokryjí místa, která mají zůstat novou barvou nedotčena, látka se ponoří do mořidla, aby přijímala barvu a poté do barvy samotné. Nechá se uschnout a pak se zaschlý vosk odstraní v rozpouštědle. Místa, kde byl vosk, zůstanou nezabarvená. Celý proces se opakuje, až jsou na batice všechny barvy, které na ní dle návrhu mají být,“ zapichuje průvodkyně štítivě prstík do ohyzdného černého hadru zkrabatělého voskem. Vzduch v dílně je prosycen čpavými výpary z barev a vosků, které stoupají z klokotajících kotlů. Na neuvyklý zrak působí jako krájená cibule.

 

„Ovšem, stejně jako u každého jiného ručního řemesla je i v tomto případě zapotřebí mnohaletého cviku a především trpělivosti. Práce, jak vidíte, je úmorná, výsledky však nádherné. Výroba trvá několik týdnů ba i měsíců, proto jsou takové batiky velmi vzácné a drahé. Obrazy, jemná sárí i sarongy, trička, košile, přehozy, šály, šaty i sukně, to všechno originální a ručně malované můžete zakoupit v našem exkluzivním obchodě, který je poslední zastávkou naší prohlídky.“ Dojati k slzám následujeme siluetu průvodkyně do prodejny, probíháme nevšímavě mezi regály a zastavujeme až venku, na rušné ulici příjemně provoněné výfukovými plyny.

 

 

*

Řezbářská dílna – Wood Carving Workshop

Tak, jak v barvířské dílně pracovaly výhradně ženy, řezbářská manufaktura je naopak doménou mužů. „Tropické dřeviny jsou velmi tvrdé a mají jasnější a výraznější barvy než evropské stromy,“ poklepává snědý mužík mozolnatým kloubem na rozličné vzorky exotických dřev, ze kterých okolo sedící umělci v potu tváře dobývají plastiky i reliéfy. Royal ebony, teak, mahagon, toona calantas, red wood, sapan wood, milla, sapu a další podivné názvy nám procházejí jedním uchem tam, druhým ven. Pan mistr ovšem zná své Pappenheimské a šibalsky pomrkává na znuděné dámy, protože má v záloze eskamotérský trik. Do zavařovačky naplněné vodou vsypává jemné piliny, které osmirkoval z jakéhosi červeného prkénka, pak postupně přidává citronovou šťávu, ocelové špony a přehršel dalších přísad a světe div se, tekutina se působením každého aditiva mění, střídá barvy jako chameleon až skončí sytě červenou. „A takto se u nás barví neušlechtilé dřeviny! Všechno je přírodní, ani náznak chemie!“ bije se průvodce hrdě do prsou, až piliny létají a ukazuje se, že jeho košile není šedá, ale bledě modrá s pestrobarevným kašmírovým vzorem. Rozkašlalo se dokonce i několik řezbářů.

„Já chci slona,“ dloubá do mě zasněně manželka. „Slona, nebo bůžka.“

„Toho z Velhartic?“ ptám se nechápavě.

„Ne Buška. Bůžka! Buddhu, třeba. Anebo radši ne, ten je ti moc podobnej. Spíš toho slona.“

 

A tak zase procházíme prodejnou dřevěných plastik, na výběr je tu víc bohů, než jich hinduistická mytologie nabízí, sochy slonů od životní velikosti až po mikroskopické miniatury, almary, sesle, fotely, divany a taburety, misky i masky. Masky mají na ostrově obzvlášť bohatou tradici. Můžete si pořídit třeba celou sadu škrabošek démonů určených pro obřadní tanec Kolam, kdyby vás třeba napadlo si jej doma zatančit.

„Nechcete ebenové šachy? Máme také deskovou hru Carrom (Keram), což je směs biliáru, kuliček a dámy, kterou uvidíte hrát po celé Srí Lance. Cílem je dopravit prstem své kameny do jamek v rozích desky s pomocí soupeřových kamenů… Nebo buben! To nevadí, že se vám nevejde do letadla, pošleme jej do České republiky poštou. A dáme vám slevu. Větší slevu! Dva bubny za cenu jednoho…“

Takto soustředěnému nátlaku nelze vzdorovat donekonečna, že, tak na sebe bereme roli mecenášů a investicemi do dřevěných pimprlat se snažíme udržet atentáty zdecimovanou ekonomiku Srí Lanky v chodu. Bude to znít poněkud cynicky, ale díky nouzovému stavu a mimořádným opatřením je to pro nás dovolená snů, protože skoro všude vládne postapokalyptický klid a druhdy turisticky exponovaná místa zejí prázdnotou. Něco jako celoostrovní sanitární den.

 

*

Klenotnictví – Gemmological museum

Po návštěvě továrny na suvenýry se vydáváme do luxusního klenotnictví, maskovaného matoucím názvem Muzeum drahokamů. Jeho zřizovatel posunul umění psychického nátlaku (čti: motivace zákazníků k nákupu) na tu nejvyšší úroveň. Přiznávám, že o těžbě drahých kamenů na Srí Lance jsem už ze školy něco věděl, ale pravého poznání se mi dostává až v útulném sálku firemního kina, kde exkurze započala.

 

Půlhodinový dokument v Českém jazyce chvástavě označuje Srí Lanku za všeobecně nejvýznamnější místo výskytu vzácných nerostů, šperkovnici Indického oceánu a ostrov drahokamů. Safíry, rubíny, turmalíny, alexandrity, kočičí oka, akvamaríny, křemeny, spinely, zirkony, granáty a dalších více jak 60 druhů polodrahokamů můžeme spatřit ve světových muzeích, ve špercích celebrit, dokonce v královských korunovačních klenotech. Ano, i v těch českých. Film nás bere na vzrušující pouť po odlehlých nalezištích v džungli jako je Ratnapura, Elahera nebo Balangoda, kde horníci s vynaložením extrémního úsilí a s nasazením života kopou, dokud nedosáhnou štěrku, ve kterém se drahokamy vyskytují. Běžně jsou k vidění tisíce těžebních jam měřících sotva dvakrát jeden a půl metru, hlubokých až čtyřicet metrů, bez bezpečnostních prvků a každou chvíli hrozící závalem.

 

Podrobnou technologii dobývání nerostů asi nemá cenu popisovat, předpokládám, že se tomu nikdo z vás neplánuje věnovat. Ostatně nejen způsob těžby ale i metody broušení zůstávají stále stejné už od středověku, jak jsme se přesvědčili při prohlídce brusičské dílny. Procházíme kolem regálů a polic, ve kterých matně pableskují nenápadné valounky surových kamenů, ze kterých až zručná ruka trpělivého brusiče a imaginativního šperkaře vytváří ten pravý skvost. Mistři zlatníci v montérkách a kožených zástěrách se poněkud vymykají idealizovaným představám klenotníka. Nezdá se to, ale patrně nebude nic úžasného mít ruce věčně ušpiněné od zlatých hoblin a denně dýchat smaragdový prach.

 

Naprostým šokem je ovšem návštěva reprezentačních prostor prodejny hotových šperků v patře. Už cesta nablýskaným výtahem s klimatizací a uklidňující hudbou, od kterého má klíče jenom pan šéf, signalizuje změnu. A první rozhlédnutí po impozantní hale osvětlené křišťálovými lustry dává tušit, že muzeum se značně vymyká srílanským standardům. Prodejní sál oslňuje návštěvníka blyštivým pozlátkem lidské marnivosti. Zasklené vitríny, regály a pulty přetékají náhrdelníky, prsteny, náramky, přívěsky, náušnicemi, čelenkami a diadémy. Školení prodejci v bezchybně padnoucích oblecích evropského střihu lehkými nevtíravými úsměvy signalizují vstříc solventnímu klientovi, že jsou připraveni splnit každičký jeho rozmar až do stadia úchylky.

 

„Je libo prsten s olbřímím safírem, rubínový náhrdelník nebo tepaný medailon posázený brilianty?“ ověšují prodavači zákazníka tak dlouho skvosty, dokud se necítí povinen něco koupit, aby nevypadal jako nuzota a nevděčník. My samozřejmě každý klenot zvědavě okukujeme, znalecky pokyvujeme hlavami a klademe klenotníkům záludné otázky, přestože evidentně nejsme jejich cílovou skupinou. Našinci přece vždycky udělá radost, když může něco tak úžasného s hranou přezíravostí odmítnout.

Postupem času vzrůstá napětí a nátlak prodejců povážlivě sílí. Vytahují na nás nejtěžší kalibr. Přítmí tajných šuplíků pod pultem opouštějí kolekce skleněných korálků a laciné bižuterie z Číny. Odhadli správně hloubku našich kapes. Nejvyšší čas zatroubit k ústupu.

Je však těžké vytratit se nenápadně, když prodejní halu od zbytku budovy oddělují dveře z neprůstřelného skla, které otevře pouze personál ve chvíli, kdy se mu pozdává, že už jste utratili všechno. Naštěstí dámy nacházejí slabinu. Toalety mají na chodbě! Okamžitě se u všech objevují akutní urologické problémy. Pan vedoucí, chcačky nechcačky, musí stisknout tlačítko OPEN. Uváznutí ve výtahu nikdo z nás riskovat nehodlá, pročež následuje triumfální úprk dolů po schodišti. S úlevou vydechujeme až na ulici, patřičně hrdi na to, že jsme i v takto náročných podmínkách dokázali uhájit své peněženky. Teď už nás nemůže nic překvapit.

 

*

Zahrada koření – Spice Garden

Srí Lanka je jedna obrovská botanická zahrada. Kudy chodíme, tudy žasneme. Proč tedy chvíli nežasnout na jedné z četných farem, které usilovně podporují renomé Srí Lanky coby ostrova koření?

 

„Vstupné, prohlídka s výkladem, prezentace bylin a produktů, které se z nich vyrábí, dokonce masáž těmito balzámy, to vše je u nás úplně zdarma,“ prohlašuje s vážnou tváří reprezentant podniku a je trošku nesvůj, že jeho expozé v nás vyvolává salvy smíchu. Průvodcem a lektorem je nám obludně obézní pán s doktorským titulem a opovrženíhodně nízkým platem, jak neopomíná dodat za každou druhou větou. Mimo zásadní informaci, totiž že jeho plat dělá všem ostatním platům na světě ostudu, se ještě dozvídáme, jak vypadá kávovník, kakaovník, muškátový ořešák, hřebíček, skořice, kardamom, vanilka, kurkuma, zázvor, citronová tráva a listové curry. U mnoha exponátů se zastavujeme, aby nám doktor vysvětlil, jak rostou, k čemu se používají a co hezkého z nich přilehlý zpracovatelský závod vyrábí. Sugestivně líčí jejich prudce léčivé a zázračně zkrášlující účinky a je-li možno, výklad doplňuje demonstracemi na dobrovolnících.

 

Obdivujeme tedy rostlinu jako takovou, její plod i výrobek z něj, nešetříce chválou. Žasneme nad tím, jak se pepř rafinovaně sklízí v různých stupních zralosti a pouze procesem zpracování vzniká zelený, černý a červený. Nemůžeme se vynadivit důmyslnosti onoho mládence, který vynalezl techniku umělého opylování vanilkových květů, a zjišťujeme, že kakaové mléko slouží proti nespavosti, zázvor s kardamomem, koriandrem, anýzem a skořicí proti chřipce, citronela dezinfikuje a chrání proti komárům, olej ze santalového dřeva omladí pokožku a kokosový olej ochrání před slunečními paprsky. Zaujala mě kurkuma.

 

„Krém vyrobený z kurkumy funguje spolehlivě jako přírodní depilátor,“ tvrdí opovážlivě tělnatý doktor a hned mi pomazává předloktí. „Pokud budete tento výrobek používat po dobu dvanácti týdnů, tak se již chloupky nikdy neobjeví!“ No, jestli to opravdu funguje, škoda, že ho samotného nenapadlo obětovat trochu té mastičky a vetřít si ji do nosu a uší. Velmi by mu to prospělo. Ale možná si takový luxus jenom nemůže dovolit.

 

Na konci prohlídky nám průvodce v útulném altánu rozdává lístky, my se trošku bojíme, že se bude psát test, ale jsou to jen letáčky s popisem bylin a jejich léčebných účinků na různé zdravotní potíže. Poté se na nás vrhá tlupa urostlých snědých jinochů a dává nám důkladnou masáž všech částí těla od hlavy až po chodidla; co si kdo zamane. Samozřejmě používají výhradně firemní masti a oleje, které jsou tak aromatické, že i moskytům vhánějí slzičky do složených oček. Jsme trošku na rozpacích kolik chlapcům zaplatit, když je to zdarma. Průvodce to na nás vidí a nechává se slyšet, že máme dát tolik, nakolik jsme s masáží spokojeni. Ale pouze jemu, protože on jest šéfem a bossem. Lačně nastavuje otylou dlaň a pak nás obřadně vede k velebnému chrámu ájurvédské medicíny, takto firemní prodejně s bylinnými a kosmetickými přípravky.

 

Kdo by čekal zaprášené regály plné nasekaných kořenů, lodyh a větviček, pytlíčky s listím, sušenými květy a plody, byl by zklamán. Sterilně čisté, moderně osvětlené etažéry nabízejí řady designových lahviček s barevným obsahem a křiklavými etiketami, hojnost kelímků s mastmi a balzámy, zubní pasty, mýdla, sprchové pěny, koupelové soli, koupelové oleje a mnoho jiných příchutí do vany, vše stoprocentně přírodní. Navíc také stoprocentně předražené. A jak už řečená ájurvédská medicína neléčí jenom následky nemoci, ale odstraňuje i její příčiny, tak odcházíme dokonale vyléčeni. Vyléčeni z optimismu.

 

*

Hedvábný butik – Lanka Silks Kimbissa

Naprostá většina srílanských mužů nosí košili a tesilové kalhoty. Pokud na ulici potkáte chlapa v sarongu a batikované hazuce, od hlavy k patě ověšeného korálky, je to zaručeně Evropan nebo Američan. Přitom převléknout se zde za Ali Babu dává stejný smysl, jako chodit po New Yorku v kostýmu Vinnetoua.  Nejinak činí i evropské turistky, pro které je nepřekonatelným lákadlem vyhastrošit se do plandavých tureckých kalhot na gumu s potiskem slonů, které nabízejí trhovci za směšně nízké ceny. Přitom sloní model by si žádná z místních žen neoblékla ani na sázení rýže. Srílančanky s křehkou cudností a nenuceným vkusem nosí tradiční sárí. V tomto oděvu se pohybují s neuvěřitelnou grácií a naprosto přirozeně v něm vykonávají také všechny práce. Šatí se do něj pradleny, trhovkyně, učitelky, političky a pochopitelně se bez sárí neobejde žádná hinduistická svatba ani návštěva chrámu.

 

Ostrované jsou proslulí prudérností a očekávají totéž od návštěvníků. Není přípustné odhalovat ramena, nohy a kdo ví co ještě na veřejnosti, natožpak v modlitebnách. Raději to přijměte bez námitek. Rozhodně neupozorňujte na lascivní propletence kopulujících soch v průčelích chrámů, neptejte se na všudypřítomné falické symboly a obscénně bujná poprsí krásek na skalních malbách ponechte bez komentářů. Necudné tantrické praktiky a Kámasútru nezmiňujte už vůbec, nechcete-li domácí uvést do trapných rozpaků. Dnes se v bollywoodských filmech nesmí objevit ani polibek a namísto obnažených těl zamilovaného páru se k sobě na plátně kloní květiny. Návštěvnický protokol, zvláště v chrámech, nařizuje přísný dress-code. Mnozí výletníci ale považují předepsaný úbor za zbytečnou komplikaci, a proto si raději návštěvu svatostánku odepřou. Jejich vzdor také pramení z toho, že nechápou, proč kontakt se sochami vyžaduje formální oblečení, přičemž boty musí zanechat v úschovně a pobíhat po rozpálené dlažbě bosi. Výjimku, které horká půda pod nohama nevadí, tvoříme pochopitelně my Češi, protože jak nám tradice velí, nosíme v sandálech ponožky.

 

Po ženách oblečených do pestrobarevných sárí pokukujeme už hezkých pár dní. Je to zázrak, jakou parádu dokáží udělat s obyčejným pruhem látky. Bez jehly, bez niti, bez knoflíků a zdrhovadel, ovinuté lehkým hadříkem ladně a sebevědomě vykračují ulicemi.

 

„A já chci také sárí!“ žádá nekompromisně dcera s umanutostí třicetiletého dítěte, jakkoli je zřejmé, že u nás ho využije vzácně až ojediněle na speciální akce typu maškarní ples, večírek indické ambasády nebo kurz břišních tanců. „Bez sárí neodejdu!“ vyhrožuje už s rukou na klice prodejny hedvábných oděvů Lanka Silks, kam máme beztoho namířeno.

 

Úvodní proslov a promítání spotu Od kokonu k šátku bereme jako zábavně-vzdělávací kurz a naoko reptáme, že jsme k filmu nedostali popcorn. Také záhy odhalujeme zajímavou obchodní taktiku, totiž, že ihned po příchodu zákazníků zapnou klimatizaci naplno. Už po několika minutách jdou na odbyt i svetry a vlněné šály. Průvodce Rushaan někde v kuloárech dojednává výši případné provize, zkušební kabinky pohlcují děvčata s náručemi šatstva a já znuděně postávám u dveří. Šestice krásných mladých prodavaček v elegantních sárí barvy vyzrálého Bordeaux ve mě utlumuje veškerou ostražitost, která je na Srí Lance při nakupování nutným předpokladem úspěchu. Jak asi správně tušíte, zde jsem přišel k výše zmíněné košili, peněžence a šortkám.

 

S obavami sleduji, jak tři asistentky mají plné ruce práce se strojením mé dcery do vybraného modelu. Nejdřív se totiž musíte nasoukat do spodničky, vlastně takové sukénky, kterou velmi bezcitným způsobem utáhnete v pase šňůrkou. Teprve ve chvíli kdy se vám zdá, že už se nikdy nenadechnete, je spodnička správně utažena. Dalším oděvním dílem je tzv. choli, vlastně jakýsi lajbl z pleteniny stejné nebo kontrastní barvy. Samotné sárí je dlouhý, velmi dlouhý pruh hedvábné taniny, namnoze honosně zdobené. Na jednom rohu uděláte uzlík a ten zastrčíte na levém boku za spodničku. Poté se jednou otočíte a opět na levém boku pruh úhledně složíte do několika skladů. Zhruba pět centimetrů látky zasunete za okraj sukně. Zbytek sárí ovinete kolem zad a přehodíte přes levé rameno, kde textilii uchytíte ozdobným špendlíkem. Zbývající klůcek byste měli pokud možno elegantně přidržovat rukou. Jestliže nejste s výtvorem zcela spokojeni, při pokusu o nápravu se celý složitý zašmodrchanec rozpadne a musíte začít znovu. Představa, že se takto oblékám každé ráno do práce, mi vhání do očí slzy.

„Ne, tyhle jsou moc pruhované. Já chci radši ty červené,“ praví bezelstně dcera po půlhodině oblékání a celé martyrium začíná nanovo. Teď už brečím doopravdy. Zbylé prodavačky mě chlácholí, nosí mi drobné dárky a pamlsky a nabízejí zboží za podnákladové ceny.

 

Opustivše tuto katedrálu tradiční módy a vybrané elegance ve zcela novém rouchu, přichází dcera k nečekanému poznatku – jestliže se svobodná Evropanka bezchybně oblékne do drahého sárí a vyjde do ulic středně velkého srílanského města, každou hodinu obdrží průměrně tři a půl nabídky k sňatku. No nekupte to.

 

*

Návštěva domorodé vesnice – Anura Village Tour

V důsledku neobvyklosti levostranného provozu ustavičně zapomínáme na opačné umístění dveří mikrobusu a k velkému pobavení řidiče se domáháme vstupu z pravé strany. V poslední době už to vlastně děláme naschvál. Je to jeho jediná radost. Místní doprava je totiž neskutečný masakr. Navíc cestu soustavně blokují stojící krávy, ležící psi a domorodci, kteří se účastní akce: Stěhujeme město na skútru. Všechny dopravní komplikace se řeší kličkováním a troubením. Kdyby někdo šlápl na brzdu, spustil by destruktivní domino po celém ostrově. Těžko říct, zda jsou zdejší řidiči umělci nebo šílenci. Občas potkáváme party cestářů vedoucích nekonečný boj s následky přívalových dešťů a sesuvy půdy, které nenasytně požírají asfalt. Stav komunikací svědčí obchodníkům s pneumatikami a autoservisům.

 

Řidič náhle zastavuje u krajnice a jen taktak se vyhýbá volskému potahu s povozem krytým stříškou z palmových listů. Tady začíná proslulá Anura Eco Village Tour with Real Local Lunch, což ve zkratce znamená, že vás svezou žebřiňákem, pohoupou na lodičce a pak vám dají najíst. Vsedáme tedy na vozík tažený volem a Tamilem a necháváme se převézt přes silnici k jezírku. Ne, že by cesta nebyla nezajímavá, to nemohu říci, ale pěšky bychom zde byli nepochybně rychleji. S úlevou opouštíme zchátralý povoz a rozhlížíme se po jezeře Hiriwadunna porostlém lekníny, lotosy a jinou buřinou, skrze kterou se vněm nemůže malebně zrcadlit dvě stě metrů vysoká skalní tvrz Sigiriya, z nedobytných pevností ta nejnedobytnější.

 

Poháněč skotu se rázem převtěluje v lodního kapitána, kormidelníka, veslaře a leknínolovce, nahání nás bidlem do vratkého plavidla a odráží od břehu. Za krátký čas jsme lekníny ošaceni, ozdobeni i nakrmeni. Plavidlo si obtížně razí cestu žabincem a kapitán exceluje v roli emotikona, kdy na všechny dotazy, přání a projevy spokojenosti i nespokojenosti reaguje širokým betelovým úsměvem. Že nevíte, co je betelový úsměv? To vezmete čerstvý list pepřovníku betelového, vložíte do něj ořech arekové palmy a potom, aby to mělo šmak, přidáte kus žvýkacího tabáku, pro mocnější říz ještě lžíci hašeného vápna, nakonec to všecko smotáte, strčíte do pusy a žvýkáte. I ten nejchudší nuzák šetří, aby si mohl koupit betel a skrz něj se na chvíli odpoutal od chmurné skutečnosti. Betel u toxikomana navozuje dobrou náladu, povznáší mysl, povzbuzuje k práci, tiší hlad, zahání žízeň a způsobuje rakovinu dutiny ústní. Také zbarvuje sliny, dásně a oba zbylé zuby do červena. A tak mužík žvýká, v duchu se mu zdá, že je bohatý jako mahárádža a usmívá se nepřetržitě. Výhodou je, že mohu zcela beztrestně prohánět potem zbroceného chlápka, který se snaží pomocí pádla a bidla dostat mě na místa, kam ukazuji svým bílým evropským prstem.

 

Tak na můj popud proplouváme ještě kolem hlavy domorodce, který rybaří stoje po prsa ve vodě, přičemž se zároveň koupe i pere prádlo, házím mu na přilepšenou do kalné vody několik drobných a pak už přirážíme ke břehu. Akt vylodění bereme sportovně a s humorem, ostatně za bahenní koupel bychom jinde dali nemalé peníze, tak proč si to neužít, že. Potom se neohroženě prodíráme bujným porostem trnitých křovin a v ústrety už nám probleskují první chatrče, v nichž konečně spatříme domorodce při jejich každodenní práci a ochutnáme autentické místní pokrmy.

 

Jste-li romantiky a milovníky ruin, přijdete si na své. Nečekejte však, že vám místní obyvatelé hned po příchodu do osady zatančí v historických oděvech a pestrém zdobení. Vesnička je zbudována ve slohu potěmkinovském, pročež nemá stálých obyvatel. Jako turistická atrakce slouží pouze k demonstracím rurální idyly nájemnými venkovany. Ochotničtí domorodci přijedou z města svými luxusními automobily, v jednom z polorozpadlých domků odloží své značkové oděvy, šperky, mobily a hodinky, obléknou kreativně roztrhané a umělecky zaprasené kostýmy, načež s dobře imitovanou upřímností a předstíraným nadšením předvádějí obrázky z vesnického života.

 

Interiéru budovy ve tvaru hangáru vévodí pracovní kout s černou kuchyní, kamenným žernovem, dřevěným hmoždířem a neobvykle dlouhým stolem. Natěšeně obsazujeme lavice podél zpuchřelých zdí a roztomilá hospodyně nám popisuje život v tradiční vesnici, co kde roste, jak se co používá k přípravě jídla a protože jí nerozumíme ani slovo, vše rovnou prakticky demonstruje. Díky její originální show na téma domácí vaření se učíme jak oloupat kokosový ořech motykou, jak se pořezat při krájení lilku a jak rozlámat ruční mlýnek na obilí.

 

Druhá představitelka vesničanky jen sedí a ostýchavě si nás prohlíží. Zvědavost v kombinaci se stydlivostí v jejich očích je omračující. Tohle je oscarově zahraný autentický zážitek. Na klíně chová mimořádně fotogenické batole. Každý specialista v oboru biologie a lékařské genetiky by se vsadil, že není její. Někde na Srí Lance určitě musí být půjčovna takových dětí pro turistické účely. Capart na sebe postupem času strhává veškerou pozornost žen a jde z náruče do náruče. Stále se jen usmívá a roztomile žvatlá. Profesionální dítě.

 

Ani jsme si nevšimli, že kuchařka mezi tím v čadivém světle olejové lampičky dokončuje poslední ze šesti pokrmů a uchvátivši bambusovou troubel, v kamenné peci pilně rozdmýchává plameny olizující hliněné hrnce. Na rozdíl od moderních spižíren není v její kuchyni mnoho plastových věcí, pominu-li nádobky na koření, kterým byly ponechány původní obaly z důvodu product placementu. Jídlo nám chutná, opakovaně se vracíme k miskám pro nášup a při tom pozorujeme doprovodný program – Jak z palmových listů uplést střechu. Nakonec popíjíme ájurvédský čaj, který spíš připomíná přeslazené kakao zalité horkou Becherovkou. Ačkoli je cejlonský čaj světově proslulý svým medově aromatickým nálevem a harmonickou lahodnou chutí, místní o tom nejspíš nevědí a umíněně jej kontaminují hromadami cukru, hektolitry mléka a přemírou koření. Už by jim tu krutou pravdu měl konečně někdo říct.

 

*

Mirissa

Po jedenácti dnech strávených aktivní turistikou nastal nejvyšší čas pobýt chvíli na jednom místě a oddávat se zahálce. Nejlépe na pláži. Našim cílem je věhlasná baťůžkářská vesnice Mirissa, pročež měníme příjemně suché a teplotně snesitelné podnebí centrální vysočiny za horké, vlhké a lepkavé klima pobřeží Indického oceánu. Dopravní chaos je i na místní poměry obzvlášť hustý a navzdory překvapivě kvalitní vozovce průměrná rychlost nepřekračuje dvacítku. Můžeme se proto z okna dosyta vynadívat na pitoreskní, jen několik desítek metrů širokou pláž v místě, kde se moře zakouslo do skalnaté pevniny a vytvořilo tak spolu s čistě modrým nebem a zlatým pískem úžasnou kulisu pro neobyčejné čapí rybáře, sedící na vysokých tyčích v moři.

 

Ano, jedná se o věhlasnou atrakci, která na návštěvníky dotírá ze všech stánků se suvenýry, ať už v podobě kreseb nebo sošek. V této části Srí Lanky se totiž tradičně rybaří nevídanou metodou, která zajisté oblaží srdce každého ochránce přírody. Unikátní je v tom, že rybolovci původní model (kup návnadu, obětuj celý den rybaření, chyť rybu, prodej rybu, polovinu peněz dej rodině, za druhou kup návnadu) důmyslně upgradovali na variantu, ze které jsou ryby zcela vynechány. A tak v mělkých zátokách posedávají chlápci na kůlech zaražených do mořského dna nedaleko břehu, houpají nohama, poslouchají hudbu ze svých smartphonů, znuděně pokuřují a čekají, až přijedou turisté se svými kamerami, fotoaparáty a peněženkami. Pak tito profesionální exhibicionisté začnou pózovat a pitvořit se, turisté je horlivě fotí, nadšeně výskají, načež je štědře obdarovávají bankovkami. Příjmy z turistiky jsou vysoké a především bezpracné. Ti nejfotogeničtější pseudorybáři prý vydělají až tisíc rupií denně. Tolik ryb by nikdy nechytili, ani kdyby to uměli.

 

Smutně zjišťuji, že pokud foťák nemá stěrače, tak první den z fotek nic nebude. Vlhkost vzduchu dosahuje přibližně devadesáti devíti procent a setrvale mokré zůstává i propocené prádlo. Jestli se nám podaří někde zmoknout, do odjezdu domů už neuschneme. Jak se blížíme k cíli, silnice je lemována množstvím malých vesniček nalepených jedna na druhé, až vytváří dojem jednoho táhlého města. V každé, opravdu v každé z nich stojí nejméně jeden obchod nejslavnějšího Čecha – Tomáše Bati. Ne, Jardu Jágra tady nikdo nezná. Srílanská obuvnictví se od těch českých liší pouze sortimentem. A cenami. Seženete zde boty už za 49,90 Kč, pochopitelně výhradně na léto.

 

Jedeme několik kilometrů po nábřeží, aniž bychom přes hustou řadu smutně prázdných hotelových resortů zahlédli moře, až na předměstí Mirissy, které je z pohledu Evropana bludištěm staveb v nejrůznějším stádiu rozpadu a oprav. Ulice ve městech nejsou značeny a tak je nutné číst reklamy na prodejnách, na nichž bývá uvedena i adresa provozovny, nebo sledovat výrazné a neměnné orientační body. Zatáčíme kolem babky prodávající kokosy, která slouží jako orientační bod i místním tuk-tukářům, a noříme se do jedné z postranních uliček, na jejímž konci nás čeká hotel Villa Atulya at Ocean's edge.

 

Jsme tady jediní hosté. V pokoji je klimatizace, ventilátor, lednice, televize, vana, sprcha, toaleta, postele, skříně a komáři. Všude je takový klid, že i komáři musí útočit zákeřně ze zálohy, bez varovného zabzučení, jinak by pošli hladem. Dokonce i pro nás je obtížné obstarat jídlo. Musíme personálu nahlásit, na co dobrého máme apetit, pak počkat, až seženou kuchaře, suroviny a nádobí. Mezi tím však ochotně vylezou na palmu pro kokosový ořech, na jaký si ukážeme a pro který bychom si klidně mohli vyšplhat sami, ale ta podívaná za těch pár korun stojí. Mimoto víme, jak dopadl Keith Richards, že.

Po udržované zahrádce se volně procházejí varani a veverky. Indický oceán máme dvacet metrů od dveří. Bazén pouhých pět. Voda v něm je stejně horká, jako vzduch. Lehám si do ní jenom proto, že nadnáší a pod hladinou není poznat, jak se potím. Ach, jak je krásné pozorovat burácení oceánu z klidné vody bazénu a ze skořápky mladého kokosu usrkávat brčkem osvěžující slivovici.

 

Manažer hotelu nás nabádá, abychom rozhodně neplavali v moři sami. Zpětné proudy jsou prý zrádné a obří vlny nebezpečné. Jelikož si nejsme úplně jisti, že je příjemnější utopit se kolektivně, než individuálně, jdeme radši do města nakoupit nějaké pochoutky na večer. Tržnice přetéká množstvím známého i neznámého tropického ovoce. Lákavého, zralého a levného. Dopřáváme si vše, od ananasu, manga, přes papáju a vynikající sladké banány až k rambutanu, mangostanu, guavě, graviole a největšímu ovoci na světě – chlebovníku.

 

Po značném úsilí věnovaném smlouvání a přesvědčování kupujeme také krásný vodní meloun od neobyčejně nerudného a neochotného trhovce. Chvíli to vypadá, že nám jej z nějakého důvodu nechce prodat; snad k němu chová silný citový vztah nebo se domnívá, že nejsme hodni tak dokonalého plodu. Teprve až v hotelu zjišťujeme, že meloun řadu měsíců a snad i roků sloužil zelináři pouze jako dekorace, lákající do krámu zákazníky. Kafilerní odér, který se po rozkrojení valí z jeho útrob, dokonale prorostlých mnoha druhy hnilob a plísní, jasně signalizuje, že konzumace je vyloučena a nebohý meloun – manekýn končí na skládce. Seběhnuvší se varani, kteří na hnijících odpadcích běžně hodují, s odporem odvracejí hlavy. Pan hoteliér se nezlobí, naopak nám gratuluje a přináší drinky zdarma, protože ani on sám ještě neviděl varana zvracet.

 

*

Galle

Ve středu moderního města Galle leží stará holandská čtvrť, známá jako Fort. Je obehnána masivními městskými hradbami, aby nic neproniklo dovnitř bez kontroly. Dokonce i vlně tsunami se to v roce 2004 podařilo jen zčásti. Fort se nachází na Seznamu světového dědictví UNESCO, což v praxi znamená, že se reklamní poutače napíší latinkou a všechny hotely v okolí ztrojnásobí ceny. Na každém kroku vidíte vliv Holanďanů, Portugalců, Britů, muslimů, křesťanů a především turistů.

 

Staré město je protkáno klikatými uličkami s nespočetným množstvím luxusních kaváren, mondénních restaurací a butiků, nabízejících umělohmotné slony, umělohmotné želvy, čínská trička s potiskem slonů, čínská trička s potiskem želv, kryty na mobilní telefony s obrázky slonů a želv, případně slony a želvy všech velikostí ze smrkového dřeva, ošetřeného krémem na boty. Dřevo napuštěné černým šuviksem je označeno jako eben, hnědým jako palisandr a žlutým zase teak. O cenách se neúspěšně smlouvá. Návštěvníci, hlavně ti s plnými peněženkami, jsou místními opečováváni, velebeni a uctíváni, neboť disciplinovaně nakoupí suvenýry a pak se obdivují chátrajícím i zcela již rozpadlým domům. Ukazování prstem na ruiny a hlasité provolávání „Jééé!“ se nazývá poznáváním historie. Vedlejším produktem poznávání historie je, že turisté rozhazují nemalé peníze na všechny strany, aby domorodci nemuseli nic dělat a mohli popíjet čaj. Heslo „Anytime is a tea time“ (Na čaj je čas kdykoliv) visící před čajovnou jen dokazuje, že britská tradice čaje o páté nemá v holandské koloniální pevnosti prostor.

 

Ještě minulý týden po hradbách pobíhalo cizinců, jak bizonů na amerických pláních v dobách Buffalo Billa. Davy výletníků, houfy turistů, vagóny fotoaparátů a kilometry selfie tyčí. Dnes, kdy stránky světových periodik plní poplašné zprávy o atentátech, jsou ulice pevnosti téměř bez lidí a zcela bez Evropanů. Líbezný pohled.

 

Běhám mezi pamětihodnostmi a fotografuji jako o život. Dobíhá mě domorodec: „Odkud vy být, pane? Z Česka? Skvělá země. Laskaví a štědří lidé!“ vydýchává sprint v pauzách mezi holými větami. „Znám Česká charita. Moc štědrá. Celá vesnice z darů postavila po tsunami.“ Nahrbil se, z tváře mu zmizel úsměv a začal napadat na levou nohu. „Já být také poškozený. Já přijít o žena, děti, rodiče, švagr i teta. Já přijít o dům i moje loď. Já přijít o celé moje živobytí!“ Najednou kulhal tak dokonale, že i zkušený ortoped by mu to uvěřil. „Já chudý. Moc chudý. Nuzota, bída a hlad,“ dojímá mužík sám sebe k slzám skvěle předstíranou upřímností a při vyndávání kapesníku mu z kapsy saka od Armaniho vypadl iPhone XS Max od Apple. „Vy vypadat moc laskavý, vy podarovat mě několik dolary. Dolary nebo euro…“

 

„Políčil jsi na špatnou kavku, kamaráde,“ povídám mu laskavě, leč důrazně, „moc dobře známe tyhle profesionální žebráky. Naše rodina má s nimi už nějaké zkušenosti. Nehledě k tomu, že jsme vyhlášení skrblíci a držgrešle. Nás by i ze Skotska vyhostili pro šetrnost. Nic nedostaneš. No co koukáš, vopičáku, huš huš!“

 

Rázem se nejlepší přítel mění v úhlavního nepřítele, šklebí se příšerně, rukou činí mezinárodně srozumitelné vulgární gesto, napřimuje se a pružným krokem lázeňského seladona kráčí do vedlejší ulice. Jen tak ze zvědavosti do ní po chvíli nakukuji a vidím, jak se lísá k mojí ženě.

 

„Dneska máš špatnej den, kamaráde, dost špatnej den,“ povídám si polohlasem v očekávání věcí příštích. A když jsem ještě zahlédl, jak z krámu na konci ulice vyšla třetí možná oběť – moje dcera, přišlo mi toho chlápka až líto.

 

*

Odlet

Jediné mezinárodní srílanské letiště se kupodivu nenachází v Colombu, nýbrž v městečku Negombo, přesněji na jeho předměstí zvaném Katunayake. Už na příjezdové cestě upozorňuje vojenský check-point, že jsme pod přísným dohledem. Každý pasažér je zkontrolován, každé vozidlo prohlédnuto i zespoda pomocí zrcátka a svítilny na tyči. Do haly aeroportu procházíme detekčním rámem a stojíme několik front. Na první, druhou a třetí bezpečnostní prověrku. Celníci jsou odměření a nekompromisní. Ujišťují se, že neskrývám bombu, zbraň, nebo nějaké drogy. Nic z toho nemám, čehož později lituji, jelikož takovou nudu jako na letišti Bandaranayake jen tak nezažijete. Počet úředníků u přepážek k odbavení zdaleka nestačí zájmu cestujících. Naopak dostatek je všemožných kontrolorů cestujících, poradců kontrolorů, poradců poradců, nosičů zavazadel, asistentů nosičů a kontrolorů všech kontrolorů i asistentů. Tempo vykonávané práce odpovídá zhruba rychlosti geologických procesů. Na odbavení čekám bezmála dvě hodiny a to stojím ve frontě jako třetí. Kam se hrabou letištní úředníci v Egyptě nebo v Tunisku. Každý, kdo získal palubní vstupenku, odchází s vítězným úsměvem a s viditelnou úlevou.

 

Rád bych si ulevil ještě více, ale hned za dveřmi toalet se na mě lepí elegantní pán oblečený jako úředník menší bankovní filiálky a doprovází mne až k pisoáru. Za zády cítím, jak pozorně sleduje, zda nepotřebuji pomoci s mířením do mušle nebo se zapnutím zipu poklopce. Po asistované defekaci mě diskrétně bere za loket a odvádí k umyvadlu, pouští vodu, chvíli starostlivě prověřuje, zda neteče příliš horká nebo naopak studená a teprve pak s úsměvem dává pokyn k mytí. Po každém opláchnutí mi na ruce znovu a znovu vytlačuje z dávkovače mýdlo, dokud není zcela spokojen, pak mi podává ručník a než stačím osušit rozmočením svraštělé prsty, už se mu v dlani objevuje skleněný flakonek s nápisem BOSS a na rtech otázka: „Would you like perfume, sir?“ Teprve pak mi dochází, že to není teplouš, nýbrž jakýsi WC-asistent. Hajzldědek, pokoušející se získat bakšiš. Nasazuji proto výraz kovboje tvrďáka, jak jsem to viděl v jedné televizní reklamě na bourbon, cedím mezi zuby: “No! This is not Jim Beam!“ a hrdě odcházím do duty-free zóny, kde se mohu v krámě navonět nejen Bossem, ale i Armanim, Versacem, Kleinem a Diorem dohromady. A zadarmo.

V bezcelním prostoru mě fascinuje ještě jedna podivnost, kterou jsem nikde jinde na světě neviděl. Jak byste očekávali, nakoupíte zde cigaret a alkoholu, co vám jen plíce a játra dovolí, návdavkem tu však nabízejí také ledničky, sporáky a pračky. Se slevou 29 %! Z úvah, jak nacpat do kufru mražák mě vytrhuje až hlášení, že se mám dostavit k nástupu do letadla.

 

Nemám rád ty první rozpačité chvíle v novém prostředí, kdy se člověk musí vzpamatovat z dlouhého únavného letu, střetu s odlišnou mentalitou, rozdílnou kulturou, kdy je třeba naučit se rychle přepočítávat měnu a hlavně se mít na pozoru, aby jeden nenaletěl prvním šizuňkům, kteří této nejistoty hned využívají. Hlavně nemám rád, když je tím novým prostředím moje rodná země.

Výstupní tubus bezprostředně za dveřmi letadla zahlcuje mohutná tlačenice. Všichni přilétnuvší jižané se hromadí u prvního okénka, tisknou nosy na sklo, ohánějí se mobily, šermují selfí-tyčemi, vykřikují „Waaau! Jůůů! Jééé!“ a fotí si sníh. V příletové hale nedotírá ani jeden nosič, nevnucuje se žádný poradce či průvodce, záchody jsou prosté toaletních asistentů. Kafe dostanete zcela bez fronty, ale nepřipraví vám je tři usměvaví pikolíci, nýbrž jedna otrávená barmanka; i tak za cenu, která se přibližuje státnímu rozpočtu menší středoafrické republiky. Bezpečnostní prohlídky na přepážce u východu veškeré žádné, pouze nějaký znuděný úředník vyzvídá, zda nevezu nějaké mušle, ryby, želvy, ovoce nebo mléčné výrobky. Tak se mu popravdě přiznávám, že ano, že je mám prozatím uložené v břiše, ale pokud mi poskytne chvilku soukromí na záchodě, jsem ochoten je na letišti zanechat. Na to mě s úšklebkem vystrkuje ze dveří a jsem konečně zase doma, v matičce naší stověžaté.

 

Z mrazu a sněhu jde hrůza. V autě na sebe oblékáme veškeré šatstvo, přesto se nám celou cestu na Moravu zdá, že špatně funguje topení. Chce to něco teplého do žaludku. V bufetu na benzínce jsem oslyšel působivou nabídku kuřete na kari, nezlákal mě ani vepřový pilaf po indicku. Labužnicky usrkávám horkou dršťkovou polévku, přikusuji slaný rohlík, tetelím se blahem a v duchu začínám bilancovat. Ne, dva týdny na poznání cizí země rozhodně nestačí, a když už o tom přemýšlím, snad ani dva roky. Možná tak dva životy.

 

*

---