Rarášci a draci VII

„Co jsi napsal do dotazníku?“ zeptala se večer víla Lulínka draka, když se po celodenním létání kolem hradeb vrátil k ostatním.

„Nic, neumím psát,“ opáčil drak. „Pan správce to vždycky napíše za mě a já pod to jen otisknu palec.“

„A jak víš, že jsi mu tím otiskem palce třeba právě nedaroval ledvinu?“ zeptal se ho vtipně hejkal.

„I kdyby, to je v pohodě,“ rozesmál se drak. „Mám přece dvě…, počkej, vlastně už jen jednu, loni po tom prvním dotazníku jsem mu tu levou musel darovat. Ani si nepamatuji, že by o tom byla řeč, ale když měl tu darovací smlouvu…“

„Draku, ty jsi tak hloupý, až je mi tě někdy líto,“ zasmušil se hastrman.

„Myslíš, že správce je taková svině?“ zamyslel se drak.

„No, pokud si dobře vzpomínám,“ podíval se do deníčku rarášek, „právě loni pořádal pan správce ledvinové hody a dračí ledvinky jsou přece vyhlášená pochoutka. Tvoje ledvina má půl tuny, tak proto pozval i nás z podhradí.“

„Kromě mě, byl jsem právě v nemocnici po operaci ledviny,“ vzpomínal drak. „Myslíte, že to spolu souvisí?“

Chvíli bylo ticho a všichni se dívali na zmateného draka. Dokonce i vtipálek hejkal si začal ohryzávat nehty.

„Poslouchej, dráčku, my tě v tom nenecháme,“ pohladila ho víla po šupinách. „Zajdeme na zámek a oznámíme to králi! To by v tom byl čert, aby s tím něco neudělal!“

V tu se náhle zablesklo a v oblaku kouře se zjevil samotný Belzebub.

„Potřebuje tady někdo mé služby?“ úlisně se přítomných dotázal ve své nažehlené kamizolce.

„Potřeboval bych pomoct v rybníčku s inventurou hrníčků,“ přikradl se k němu hastrman.

„Do keramiky nedělám,“ odplivl si ďábel a zmizel.

„Takže jestli si vzpomínáš,“ navázal na loňské vzpomínky rarášek, „sám pan král na té grilovačce obracel plátky. Na zástěře měl vyšitého draka a všichni se tomu hrozně smáli. Taky mi to tehdy nedocházelo…“

„Ale stejně bychom to měli zkusit,“ přesvědčovala je víla. „Když jim dáme najevo, že držíme při sobě, možná se na nás přestanou vytahovat.“

Ráno všichni vyrazili a po celodenním pochodu došli k hradbám. Hejkal zabušil na bránu. Bylo ticho, jen z horních oken zaznívala hudba. Zabušil znovu.

„Pan král je dnes zaneprázdněn,“ křikl po nich z okna správce, když museli zabušit ještě několikrát. „Chystá se na každoroční grilování. Letos nejste zváni, tak se vraťte na mýtinku, chátro, jinak pošlu dolů zbrojnoše!“

Vyrazili tedy na cestu zpět plní nepříjemného očekávání. Dorazili až druhý den k ránu.

„To je fajn, že už jste zpátky,“ přivítal je po návratu zafačovaný drak. „Teď tu byli ze zámku. Tu druhou ledvinu mi nechají, jen jsem jim musel dát brzlík. Měli darovací smlouvu, co jsem měl dělat. Ale bez brzlíku se prý dá docela dobře žít, takže se vlastně vůbec nic nestalo.“