Návrat pohanů III

   Přišel deštivý duben, znova jsem procházel kolem maringotky pod lesem, tentokrát opuštěná nebyla. Kromě černého kocoura zde žil Zed. Seděl ve dveřích, jako se sedává na schodech, nohy pohodlně opřené o bedýnku, která usnadňovala vstup – tvořila mezistupeň mezi zemí a podlahou. Hned jsem si vzpomněl, že ho taky znám z hospody.

   „Zdar! Ty bydlíš tady?“ nedokázal jsem skrýt údiv.

   „Od března.“

   Následovala prohlídka interiéru a dlouhý rozhovor končící nabídkou, abych se přistěhoval, údajná majitelka boudy po Zedovi chtěla pár set měsíčně, když zjistil, že bych byl ochotný mu přispívat na toto bydlení bez elektřiny a přívodu vody, začal vyloženě přemlouvat. Několik dní jsem pak nervózně procházel ubytovnou, kam jsem se po rozchodu s vládkyní přesunul, bloumal od okna k oknu a přemýšlel, zda onu nabídku přijmout. Pracoval jsem v zahradnictví, sezóna teprve začala, na kauci, abych si znova pronajal byt, jsem zatím neměl, takže jsem nakonec podanou ruku přijal rád – i ze zvědavosti – a od května jsme tak v maringotce bydleli dva; s kocourem tři.

   Nastalo období intenzivnějšího naslouchání hlasům, lásky ke všem ročním obdobím, lekcím, poznávání sebe samotného, období, jaké jsem vlastně už dlouho potřeboval. Minulost ovlivňuje přítomnost, a ta formuje budoucnost. Zpočátku mi Zed svým chováním trochu vadil, po čase mě ovšem začal – s prominutím – vyloženě srát. Příčiny, důvody nebudu, ani nemám právo, popisovat. Stěžovat si za jeho zády? První zkouška mé trpělivosti prostě nedopadla dobře. No… První…

   Znova jsem otevřel oči vlhké hněvem, jedna ze seker se proměnila ve válečnou, symbolicky se zakousla do země vedle jeho nohou, vyhrál jsem samotu. Zed přijal zákon přírody, uznal mou fyzickou převahu, a vydal se hledat nové teritorium jinde. Vyhrál jsem tím nejkrásnější samotu mého dosavadního života. Samotu s kocourem, káňaty, srnkami, liškami, prasaty, zkrátka se svou novou rodinou; vždyť rodinu lidskou jsem zklamal už jenom neochotou žít ve velikém městě, pracovat tam za peníze, které si jinde prý nikdy nevydělám – peníze jsou podle nich až na prvním místě. Každý jsme nějaký. Někdo střádá na vlastní pohřeb, jiný na hrob svým blízkým, já jsem se svými menšinovými názory zatoužil po klidu v ústraní, co nejdál od ostrých loktů srážejících z cesty vše cizí, neznámé, malé. „Mít tak kopyta prasete i jeho rypák,“ myslel jsem si tenkrát, „bez myslivců v zádech…“ Naivita – toť moje polehčující okolnost – tehdejší naivita zklamaného pesimisty – paradoxně málo odlišná od té dnešní. Až za jejími břehy jsem si uvědomil, do jaké školy jsem byl přijat. Rozhodnut v této nepropadnout jsem po pár měsících učení přijal první talisman. Z rukou zneužité slečny – ničí tajemství se nehodí na papír. Sluncem nabitý polodrahokam. Přijal jsem ho s vděčností. I proto funguje.

   …

   Kdysi jsem četl beletrii, poezii, i spisy nasáklé skrz naskrz politikou, ke kterým jsem se dostal přes spisy filozofické, četl jsem většinou jednu knihu za dva měsíce, což bylo i tak dost vzhledem k mému dobrodružnému až divokému způsobu života. Tady na okraji společnosti mě zlákala možnost ponořit se ve světle svíček, za zvuků i nočního ticha lesa, hluboko do historie, začal jsem tedy shánět a číst hlavně knihy historické. Sám pod lesem, nerušen žádnými sousedy – když pominu srny vyhrabávající zpod sněhu poslední podzimní jablka, nebo štěkající srnce – hlukem aut, ani jinými důkazy blízkosti civilizace, vrátil jsem se do dob, kdy první zemědělci sklízeli nedůvěru a následně úrodu v oblasti dnešní Moravy. Kdo ví, jak to tehdy všechno bylo, nejsem z těch, kdo slepě důvěřují psanému slovu, aniž by srovnávali odlišnosti různých zdrojů, nicméně propadl jsem své zvědavosti i atmosféře, ve které mě postihla, nadobro. Žasl jsem pak nad zručností Keltů, pochyboval o vyspělosti Germánů, přibližoval se krok za krokem staletími včerejšímu křiku káněte.

   Jenomže každá mince má dvě strany. Stejně jako se člověk řeči nejlépe naučí tam, kde se jimi hovoří, ovšem i s přízvukem kraje, ve kterém pobývá, ponoří-li se hluboko do historie v téměř dobovém prostředí – bez elektřiny, když v kamnech praská oheň, přes zimu nepracuje, protože na to prostě není sezóna, nebo jen stahuje dřevo z lesa – riskuje, že v obdobích, jimiž právě prochází, začne, i nevědomky, postupně přijímat vlastnosti nehodící se do jeho současnosti. Všeho moc škodí.

   Už dříve mi byly podezřelé některé církve, tušil jsem v sobě pohana, ale když jsem na své cestě historií dorazil k místům řádění křesťanů v původně pohanských oblastech, později viděl chrámy, kde se obchodovalo s hříchy, inkviziční procesy, mučení, posvěcené vraždy těch, kteří si dovolili na podobné praktiky mocichtivých povýšenců v sutanách upozornit, začal jsem propadat čím dál silnějšímu odporu, který u mne nemohl skončit jinak, než mým veřejným hlásáním a hájením zákonů přírody. Nic proti věřícím křesťanům, zaráží mě jen slepě věřící, jejich ochota přehlížet lži církve. Dávní pohané byli podle dobových zpráv ortodoxní ve své víře, krutí ve svých rituálech obětování bohům, ovšem smíme doufat, že jednali podle svého přesvědčení, ne proti němu.

   Zavřel jsem knihu, sfoukl svíci, jsem si skoro jistý – nejjasnější myšlenky se rodí ze tmy. Všechno začíná temnotou. Den nocí, rok zimou, život nevědomostí. Mne pohltilo čiré pohanství, v jehož světle se stává konec začátkem, každý pohyb smysluplnějším, detaily důležitými součástmi celku, svět lidí přijatelnější samotářům. Čerstvá míza stoupá na jaře jak mladými, tak starými stromy.

   „Ostražitost – nepodceňuj nic, nikoho, ani sebe!“

   Když jsem na své pouti četbou došel až do let nedávných změn, které si ostatně docela dobře pamatuju, protože jejich atmosféra se z dospělých jedinců přenášela na nás, tehdejší děti, rozhodl jsem se pokračovat v sebevzdělávání hlouběji, a to nejen v dějepisných znalostech. Nakoupil jsem v antikvariátech knihy o biologii, atlasy bylin, knihy srovnávající různá náboženství, panteony, mytologie; co se nedalo sehnat v tištěné podobě, stahoval jsem v podobě elektronické z internetu do telefonu, který jsem si i pro tyto možnosti pořídil. Co mě nebavilo ve škole, k tomu jsem se dopracoval díky svým novým zkušenostem a z nich pramenícím postojům a názorům.

   Někdo tvrdí, že se člověk nemění, zřejmě někdo, jehož zvědavost končí těsně za hranicemi jeho vlastního ega.

   …

   Pozor na nebezpečí z prodlení!

   …