Před několika lety jsem, jako mnoho jiných, narazil na YouTube na Jordana Petersona, kanadského psychiatra a filozofa. V lecčem je na mě příliš konzervativní a zpátečnický, za což je také napadán, ale v řadě věcí mě jeho pohled na život zaujal. V jednom videu radil, aby se člověk v kritické situaci, kdy už neví kudy kam, aby se soustředil jen na příští chvíle.

Když jsem tato Petersonova slova poslouchal, bylo to pro mě něco velmi cizího. Jako silně organizovaný člověk, co si vše zapisuje, plánuje, co všechno dělá s jasnou představou, kam tím směřuju, jsem si to neuměl ani pořádně představit. Jako žít dnes, aniž bych věděl, co bude zítra a dál?

Jenže netrvalo dlouho a já jsem se do podobné situace dostal. Můj zdravotní stav byl najednou takový, že jsem skutečně nevěděl, co bude pozítří, co bude za měsíc. Přemýšlet o tom v danou chvíli bylo dokonce k ničemu. Žádná má úvaha o vzdálené budoucnosti mi nemohla pomoci řešit aktuální situaci. Budu ještě chodit? Jak se budu živit? Kde budu bydlet? Co všechno to, co jsem dělal, a co budu dělat dál?

Jak to udělám za měsíc? Co za rok?

Kdo budu?

Řešení nebylo v mých silách. Plánování čehokoliv nedávalo smysl.

Nejlepším krokem bylo soustředit se na to, co musím udělat teď. Přežít a dělat, co musím dělat. Život se skutečně scvrknul na jednotlivé dny.

Pokud se vám hroutí život, pokud se děje něco tak závažného, že to nezvládáte duševně zpracovat, hroutí se vaše předchozí plány a možná si ani nedokážete představit budoucnost, je možným řešením se myšlenek na vzdálenější budoucnost vzdát. Neřešit, co bude za rok, za měsíc, možná ani zítra.

Řešit jen to, co musíte udělat teď. Vaše první kroky. Tak třeba dopravit se domů. Nebo někomu zavolat. Najíst se. Napít se. Jít si lehnout. Pokud máte povinnosti, plnit povinnosti.

Přežít každý den. Minimalizovat škody. Spánek, jídlo, nejnutnější práce. Kdybych přemýšlel a řešil, co bude za rok, pouze by to stupňovalo můj stres.

A věřit tomu, co se říká – jakkoliv je špatně, ono to jednou skončí. Není to navždy.

Jde to snáze, když nemáte obavy o nikoho dalšího, kromě sebe. A když se staráte jen o sebe, je překvapivě snadné si zvyknout na myšlenku smrti a přestat brát život „smrtelně vážně“. O tom ale jindy.

Řešit jen svou nejbližší budoucnost pro mě bylo něco nového. Jsem člověk obklopený excelovskými tabulkami a seznamy. Občas se spolupracovníky vtipkujeme, že máme „seznamy seznamů“.

Předtím jsem měl naplánovanou každou hodinu každého dne. Rozpočet na měsíce dopředu. Tréninkový plán. Investiční plán. A najednou nevím, zda budu za pár dní schopen vůbec se o sebe postarat.

Ovšem jde to. Vaše vědomí už pak není založeno na očekávání budoucnosti, zasazení přítomnosti někam na dráze vašeho života. Vy už si nekontrolujete, zda se všechno děje, jak by mělo. Zda je všechno v pořádku a splněné. Život se dostane do stavu neustálého nepořádku a prioritou není, ho získat zpět pod kontrolu, ale přežít den a udržovat si dostatek štěstí v přítomném okamžiku.

Vědomí se naučí, že úvahy nad vzdálenější budoucností nemá provozovat. Jsou škodlivé. Hledáte si radosti v kratším časovém horizontu – těšíte se, že si za chvíli lehnete. Že se najíte. Že se budete na něco dívat. Že si zapálíte svíčku. Myšlenkový horizont se z měsíců a let zkrátí na hodiny a dny.

A v tom myšlenkovém horizontu, omezeném na dny, bez úvah a velkého trápení z budoucnosti, se kupodivu, stále dá žít. Bolest a utrpení z toho, co bude za měsíc a za rok, se dá potlačit, když tuto budoucnost přestanete řešit. Žijete v rámci hodin a dnů. Čert ať vezme příští měsíc. V nejhorším případě umřu, což se stane stejně, buďto dříve, nebo později.

Jedinou skutečnou hodnotou je přítomný okamžik a mé vlastní vědomí, v tom jsem zakotven a to mi nikdo nesebere. Očekávat budoucnost je jen taková hra, kterou se lidé motivují k činnosti, mohu se ale dnes mít dobře i bez budoucnosti.

To jsou myšlenky, k jakým za normálních okolností člověk asi přichází během stárnutí. Přichází věk, kdy už nemůžete plánovat, co budete dělat za 30, za 20, nebo za 10 let. Postupně si zvykáte na stále kratší horizont budoucnosti, na stále omezenější možnosti, a zdravá mysl s tím dokáže žít a vyhledává si radosti a hodnoty ve svém zbývajícím horizontu. To je takové to, když vám hodně starý člověk řekne, že by ještě v létě chtěl jít na ryby. Anebo když mu radost přinášejí už jen jeho potomci.

V nemocnici jsem chvilku byl na pokoji s pánem, který měl potřetí rakovinu, k tomu cukrovku a revma. On se těšil na to, že bude propuštěn domů, a že má před sebou ještě nějaké příjemné dny. Volal si s manželkou a plánovali, co budou vařit. Já nevím, zda dnes je ještě naživu, ale tehdy to byl šťastnější člověk než já.

Nepočítat s budoucností a soustředit se jen na teď, za chvíli a zítra, to pro nestarého člověka zní hrozně. Ovšem k mému údivu se tak dá žít. I měsíce a asi roky.

A i v tom čase, kdy jsem se měl nejhůř, jsem dokázal mít ohromnou radost a potěšení, když se v té „temnotě“ objevilo světlo nějakého rozveselení. O tom příště.